Den, kdy skončila (studená) válka
Před třiceti lety se u břehů Malty na klíčovém summitu setkali americký prezident a sovětský generální tajemník
Zátoku Marsaxlokk na jihu Malty, v níž na začátku prosince 1989 kotvily americké a sovětské válečné lodě, tehdy s napětím sledoval bez přehánění skoro celý svět. Setkat se tu měli vůdci dvou jaderných supervelmocí, generální tajemník ÚV KSSS Michail Gorbačov a americký prezident George H. W. Bush.
Možná symbolicky jako důrazné připomenutí právě probíhajících turbulentních událostí ve střední a východní Evropě se 2. prosince nad zátokou přehnala bouře. Jeden z členů Gorbačovova vyjednávacího týmu, člen politbyra ÚV KSSS Alexandr Jakovlev, vzpomínal, že s americkou lodí to házelo jako s kusem dřeva. Setkání bylo narychlo přesunuto z původně plánovaných křižníků na civilní loď Maxim Gorký, kam se Bush, jenž si ještě před bouří s chutí zarybařil, s obtížemi přeplavil. Jednání samotná už bouřlivá nebyla, přesto Bush s Gorbačovem na tomto setkání, od něhož uplynulo toto pondělí přesně 30 let a na kterém se měli oba státníci původně jen bez závazků a očekávání „oťukat“, symbolicky ukončili studenou válku.
Dějiny nepočkají
Zatímco netrpělivý a úspěchy při jednání s Bushovým předchůdcem Ronaldem Reaganem „nabuzený“Gorbačov stál o setkání na nejvyšší úrovni prakticky ihned od Bushova zvolení na podzim 1988, nový šéf Bílého domu si dával pod záminkou tzv. „strategické revize“dosavadního stavu sovětsko-amerických vztahů načas. Podle historiků Světlany Savranské a Thomase Blantona tím však jen maskoval nejednoduché osobní „vymezování se“vůči Reaganovu dědictví i určitou nejistotu ohledně Gorbačovových skutečných úmyslů. Jenže se psal rok 1989 a dějiny na nějaké inventury nehodlaly čekat.
To, co Bush v létě 1989 viděl při své cestě po východní Evropě, ho poněkud vyděsilo. Setkával se jak s těmi, kdo moc ztráceli (jako polský komunistický prezident Wojciech Jaruzelski), tak s těmi, kdo se jí hodlali rychle ujmout a netrpělivě Bushe pobízeli k energičtějšímu tlaku na demontáž komunistického systému, jako byl například Lech Wałęsa. Bush si uvědomil, že tempo změn by se mohlo oběma supervelmocím vymknout, destabilizovat východní Evropu a narušit sovětsko-americké vztahy. Další odklad setkání s Gorbačovem hraničil s hazardem.
Jak na Gorbyho?
Bylo ovšem třeba vyřešit několik problémů. První byl samotný formát, místo a datum setkání. Bush se jako prezidentský nováček cítil ohrožený Gorbačovovou popularitou, jež v průběhu roku 1989 kulminovala především na Západě. Cestou na Maltu Gorbačov navštívil Itálii a jeho cestu provázela masová hysterie a obrovský zájem tisku. Každý chtěl „Gorbyho“vidět. Bush se chtěl setkat s Gorbačovem na odlehlejším místě, například v tradičním sídle amerických prezidentů Camp Davidu, jenže Gorbačov již USA navštívil a Itálie, kam na začátku prosince mířil na předem dohodnutou návštěvu, nebyla jako členská země NATO pro Moskvu neutrální půdou. Nakonec volba padla na Maltu.
Dalším problémem byla agenda. Ministr zahraničí James Baker Bushovi navrhoval „získat jasnější obraz o sovětském státníkovi“, „otestovat jeho úmysly“a vše nezávazně směrovat k plnokrevnému summitu na rok 1990. Poradce pro národní bezpečnost Brent Scowcroft nabádal, aby Bush „zatáhl za brzdu“přehnaných očekávání a dal najevo, že nebude jednat ani o odzbrojení, budoucnosti Evropy či ekonomických otázkách. Bushovi poradci až do summitu zpochybňovali
Gorbačova jako reformátora. „Je to přece jen komunista,“tvrdil Scowcroft. Jestřáb ministr obrany Dick Cheney byl zase toho názoru, že je ještě příliš brzy ustoupit od studenoválečného nátlaku, a radil pokračovat v konfrontaci jako vítězné taktice, která podle něj na Moskvu dosud fungovala. Zvláštní poradce pro otázky kontroly zbrojení generál Edward Rowny zase argumentoval, že Reagan zašel v odzbrojování příliš daleko, což USA přineslo mnoho rizik a málo zisku. Pokud by Gorbačov otázku nastolil, měla americká strana souhlasit s pokračováním jednání, ale nijak se nesnažit o reálný pokrok.
Přístup „nikam nespěchat“podporovaly i americké tajné služby, podle nichž byla Gorbačovova pozice poměrně stabilní, a v horizontu příštích dvou let nepředpokládaly žádný neřízený kolaps. Bush se také obával, že podobně jako na předchozím summitu – v Reykjavíku v říjnu 1986 – Gorbačov přijde s nějakou jednostrannou odzbrojovací iniciativou, která sice bude mít velkou odezvu u světové veřejnosti, ale americkou stranu postaví před hotovou věc, chtěl se proto prezentovat jako ten, kdo dává vzájemným vztahům novou dynamiku a drží kormidlo stejně pevně jako Gorbačov.
Konstruktivnější postoj radil americký velvyslanec v Moskvě Jack F. Matlock jr., podle něhož měl Bush především podpořit perestrojku. Prezident skutečně na Maltě chválil Gorbačovovy ekonomické reformy a vyjádřil ochotu americké administrativy mu s nimi pomoci, aniž by tím dával najevo, že Washington Moskvu „zachraňuje“. Pro Gorbačova to bylo důležité v tom, že mohl domů přivézt něco konkrétního a Maltu doma „prodat“jako novou úroveň vzájemných vztahů.
V jiných bodech už taková shoda nepanovala. Bush se snažil pod tlakem republikánské floridské lobby, naladěné proti Fidelu Castrovi, protlačit jako prioritu jednání otázku Kuby či Nikaraguy. Gorbačovovu týmu to vzhledem k závažnosti jiných témat jako odzbrojení, východní Evropa či Německo přišlo až „směšné“– Latinskou Ameriku už dávno odepsali.
Kdo poleze na zeď
Bush a jeho poradci se také podstatně zmýlili v předpokladu, že se je bude Gorbačov snažit přimět k tomu, aby se USA vojensky stáhly z Evropy. Opak byl pravda – Gorbačov se domníval, že americká přítomnost bude v probíhajícím geopolitickém posunu hrát spíše stabilizující roli především v německé otázce.
Jestliže se Bush obával přílišné horlivosti východoevropských disidentů při demontáži komunistických režimů a jejich nepřipravenosti vládnout, pád berlínské zdi v listopadu 1989 mohl skončit skutečnou katastrofou. Již během října 1989 se američtí diplomaté obávali, že pokud by byl ohrožen vliv Moskvy v NDR, mohl by Sovětský svaz použít vojenskou sílu. Nekontrolovaný kolaps východoněmeckého satelitu podle nich mohl v Sovětech vyvolat rozhořčení a v krajním zoufalství ochotu rozpoutat otevřenou válku v Evropě. Pro Sověty nemělo být německé sjednocení prioritou maltského summitu, jenže pád berlínské zdi a vzrušené dění v Německu nebylo možné ignorovat. Než mohli Bush s Gorbačovem zasáhnout, museli se oba vymezit vůči čerstvé iniciativě západoněmeckého kancléře Helmuta Kohla, jenž 28. listopadu přednesl v Bundestagu svých Deset bodů, v nichž chtěl nasměrovat budoucnost Němců směrem ke konfederačnímu znovusjednocení.
Gorbačov zareagoval během návštěvy Itálie a Vatikánu na začátku prosince 1989, kdy se jako teprve druhý vůdce Ruska či SSSR v historii setkal s papežem (prvním byl car Mikuláš I., jenž se v roce 1845 setkal s papežem Řehořem XVI.). Setkání bylo o to pikantnější, že jeho protějškem byl bývalý „poddaný“ze sovětského bloku Jan Pavel II., Polák Karol Wojtyła. Zatímco papež vyjádřil obavy o náboženskou svobodu v SSSR, Gorbačov využil setkání k tomu, aby nastínil, o čem chce s Bushem jednat.
V jeho vizi budoucnosti se Evropa měla řídit společnými evropskými univerzálními humanistickými hodnotami, jež měly být primárním cílem všech, zatímco konkrétní politický systém se měl stát otázkou volby jednotlivých států či národů. Je třeba podotknout, že mu papež vyšel vstříc – prohlásil, že by bylo mylné domnívat se, že změny v Evropě i ve světě budou následovat pouze západní model. Evropa by podle něj měla dýchat „oběma plícemi“.
Sovětská strana již před Maltou označila Kohlovu iniciativu za krok „nacionalistickým směrem“a Gorbačov na Maltě Bushovi opakoval, že podle něj Kohl nejedná zodpovědně. Německé státy měly podle Gorbačova směřovat k reunifikaci jen pozvolna. „Ať rozhodne historie,“dodal. Bush s ním částečně souhlasil – odmítal podpořit Kohlův plán, dokud se nesejde s Gorbačovem. Ujišťoval ho, že se vůči NDR snaží „nezaujmout postoj“, aby „nevylezl na zeď a dělal dalekosáhlá prohlášení“.
V německé otázce se ale podle pozdějších svědectví naplno projevily slabé stránky Gorbačovových vyjednávacích schopností. Bush nenápadně a průběžně vypouštěl německé „balonky“, aby viděl, jak na ně bude Gorbačov reagovat. Ten odpovídal, že budoucnost sjednoceného Německa spočívá v ideji společného evropského domu, zajišťující bezpečnostní zájmy všech zemí Evropy, už ale Bushovi nesdělil, jak by toho chtěl dosáhnout, i když prý od svého ministerstva zahraničí měl připravený jasný plán: německé znovusjednocení mělo být výsledkem postupného procesu transformace bezpečnostního prostředí v Evropě. Varšavská smlouva i NATO se měly postupně transformovat v politické instituce a pak se rozpustit.
Sovětský vůdce nejenže německou otázku prostě nesmetl ze stolu jako věc, o níž není ochoten vůbec diskutovat (čehož se Kohl i Bush báli), ale dokonce Američany ujistil, že kvůli případným s Moskvou nekonzultovaným jednostranným krokům nerozpoutá válku. A to Bushovi stačilo.
Gorbačov těmito jednostrannými ujištěními bránil tomu, aby sovětská strana „vyobchodovala“německé sjednocení za koncept celoevropské bezpečnosti. Promarňoval tak sovětský vyjednávací potenciál a jeho veřejně populární „zájmy celého lidstva“se nezřídka proměnily v nevratná rozhodnutí, která nebrala ohled na sovětské strategické a národní zájmy.
Hra generálního tajemníka
Gorbačov se podle ruských historiků v zahraniční politice začal chovat jako monarcha, obcházel standardní procesy a měl tendenci činit klíčová rozhodnutí sám nebo jen s podporou loajálního ministra zahraničí Eduarda Ševarnadzeho. (Podobně se choval i tandem Bush–Baker, kteří údajně vedli americkou zahraniční politiku ve značně osobní a neformální rovině.)
Také Gorbačovův vojenský poradce maršál Sergej Achromejev se domníval, že Gorbačov měl důrazněji oponovat německému sjednocení. Člen ÚV KSSS Karen Brutenc později Gorbačova obviňoval, že se na Maltě chytil do pasti – Američané jej přesvědčili, že je musí neustále přesvědčovat o svých upřímných úmyslech tím, že jim bude ustupovat. A po Maltě začal Gorbačov skutečně „oddělovat“
otázku sjednocení Německa od problematiky celoevropské bezpečnosti a existence vojenských aliancí.
Na Maltě nedošlo k žádným zásadním konečným závěrům, přesto byly důsledky summitu dalekosáhlé. Oba státníci navázali osobní vztah a podařilo se jim vybudovat mezi sebou alespoň částečnou důvěru. Gorbačovův poradce Anatolij Čerňajev si do svého deníku zaznamenal, že hlavním rysem maltského summitu bylo vzájemně sdílené přesvědčení, že oba státy jsou partnery a nechtějí na sebe útočit.
Generální tajemník, byť se tak z pohledu svých „jestřábů“zbytečně vzdával nejsilnější sovětské vyjednávací karty, několikrát Bushe ujistil, že Sovětský svaz za žádných okolností nezačne válku a přestává Spojené státy považovat za svého nepřítele. Z tohoto úhlu pohledu na Maltě skončila studená válka.
Nepotvrdily se obavy, že Gorbačov summitu využije, aby jistou porážku ve studené válce proměnil ve své vítězství. Tak silné karty generální tajemník neměl.
Získali jsme, co jsme chtěli
Gorbačov se chtěl zaměřit především na situaci uvnitř své země. Maltu opouštěl s tím, že si konečně zajistil stabilní podmínky pro urychlení perestrojky a domácích reforem: „Máme volné ruce.“
Blíže pravdě ovšem byl jeho poradce Sergej Tarasenko, podle něhož v situaci, kdy se Sovětský svaz řítil volným pádem k zemi, byla Malta příležitostí, jak se „někde zachytit, popadnout dech a získat čas“.
Ani Bushe podle vzpomínek velvyslance Matlocka summit nezklamal a mohl ho prezentovat jako svůj úspěch. Nepotvrdily se obavy jeho poradců, že Gorbačov využije summit k tomu, aby již v podstatě jistou porážku ve studené válce proměnil ve své vítězství. Tak silné karty generální tajemník neměl. Bush dokázal udržet na uzdě americký triumfalismus a nezahnal Gorbačova do kouta a náruče jestřábů, aby mohl příští rok „sklidit“svůj hlavní strategický zisk, poklidné znovusjednocení Německa v rámci NATO.
Na druhou stranu Američané během roku 1989 propásli možnost na opravdu zásadní redukci jaderných zbraní. Po Maltě se sice snažili „dohnat“Gorbačova v jeho odzbrojovacích nabídkách – v novém materiálu, který vypracovala ještě 5. prosince 1989 poradkyně Condoleezza Riceová, se již hovořilo o tom, že Bush se chce nyní zaměřit na ambiciózní odzbrojení ještě před plánovaným summitem v červnu 1990. Přelomová dohoda START byla ale i kvůli odporu amerických vojenských kruhů nakonec podepsána až v roce 1991.
To už ale bylo v situaci, kdy Gorbačov ztrácel domácí podporu i moc a v odzbrojování přestal být Washingtonu rovnocenným partnerem.