Chcete děti? A máte povolení?
Ve Francii vzbudila značnou pozornost kniha esejisty Antoina Buéna (1978) Povolení rodit, která se zabývá otázkou, jak v rámci přežití planety omezit porodnost.
Je zodpovědnější, a tudíž morálnější nemít děti, když planetu v současnosti obývá 7,5 miliardy lidí a v roce 2050 jejich počet určitě přesáhne 10 miliard? Tak velké množství lidí způsobuje nevratné změny v ekosystému a lidstvu hrozí vyhynutí. Lidstvo žije na dluh jak ekonomicky, tak ekologicky. Nepříznivé zprávy se řítí na svět ze všech stran: migrace, boj o zdroje nerostného bohatství a o vodu, nebezpečí válečných konfliktů. Jak lze tomu všemu zabránit a navést lidstvo na cestu udržitelného rozvoje?
To je otázka, kterou Antoine Buéno řeší nejen teoreticky. V předmluvě ke své knize Povolení rodit (Permis de procréer) píše, že si ji se svou ženou položili, když se rozhodovali, zda budou mít druhé dítě. Argumentů, proč dítě nemít, je spousta. Podle jedné studie americká rodina, která se rozhodne nemít dítě, sníží produkci CO2 víc než 684 mladých lidí, kteří budou recyklovat všechen svůj odpad do konce života.
Aby se planeta nezničila, je potřeba změnit principiální přístup k celému systému. Kapitalismus je silně natalistický, protože je založen na rostoucí spotřebě. Jak jinak může spotřeba růst, když nebude vzrůstat počet obyvatel? Kromě kapitalismu jsou dalšími silnými zastánci natalismu náboženství. Stačí připomenout podporu Izraele ortodoxním rodinám anebo výrok Jásira Arafata, že lůna matek jsou palestinské zbraně. Katolická církev nepovažuje antikoncepci za dobrou a nabádá věřící, aby měli hodně dětí. Navíc ten, kdo začne mluvit o redukci porodnosti, velmi riskuje, že bude označen za darwinistu nebo příznivce eugeniky. Svoboda množit se je vnímána jako nejzákladnější lidská svoboda. Jak ji tedy někomu omezit či vzít?
Rodit jen s průkazem
Důvodů, proč to udělat, je podle autora hned několik. Nelze zpochybnit, že velká část dětí se rodí do nefunkčních rodin nebo ještě hůře do rodin, kde děti strádají jak fyzicky, tak sociálně a psychicky, případně jsou zneužívané. Lidé zneužívající své děti nemají právo být rodiči. Je potřeba rozlišovat mezi právem rodit a právem být rodič. Pokud není automatické stát se rodičem, nemělo by být automatické ani právo rodit. Autor navrhuje analogii s řidičským průkazem. Rodiče, stejně jako ti, kdo chtějí v současnosti dítě adoptovat, by měli projít přezkoumáním, jestli mají dostatečné materiální podmínky a psychologické předpoklady pro jeho výchovu. Autor si je vědom nedostatečnosti této analogie, protože těžko lze postihnout vězením nebo pokutou těhotnou matku, které se narodí neplánované dítě.
Jako v každém etickém problému jde o hledání průsečíku mezi svobodou rodit a zájmy dítěte, společnosti a planety. Autor nabízí dvě základní řešení. První je podpora rodinného plánování, kdy jsou lidé vědomě připravováni na rodičovství. Druhé řešení čerpá inspiraci ze světového obchodu s emisními povolenkami. Po jeho vzoru by měl vzniknout světový trh s povolenkami rodit. K tomu je nutné založit nadnárodní instituce, které budou na tento obchod a vydávání povolení dohlížet. Tento vytyčený cíl autor sleduje i při strukturování své knihy, jež má dvě hlavní části. V první se zaměřuje na principy povolení rodit a ve druhé se hledají konkrétní způsoby zavedení tohoto povolení.
První premisou je tvrzení, že ne všichni mohou mít děti. V první řadě jde o mentálně postižené, kteří bývají často vykastrováni proti své vůli. To se ospravedlňuje dvěma důvody: mentálně handicapovaní si nejsou schopni uvědomovat důsledky svého chování a následně mohou předat degenerativní prvky svému potomstvu. Další skupinou jsou pak homosexuální páry nebo svobodní jedinci, kteří nemají přístup k technikám umělého početí. Tento zákaz se opírá o tvrzení, že pro zdravý vývoj dítěte je lepší, když jsou oba rodiče různého pohlaví. Protiargument, poukazující na to, že existuje spousta monoparentálních nebo nefunkčních rodin, není relevantní. Rozpadlé rodiny totiž nikdy nebyly původním cílem těch, kdo dítě zplodili. U homosexuálních párů je úmysl vychovávat dítě stejnopohlavními rodiči evidentní od začátku. Až do všeobecné změny zákonů ve světě tedy platí, že ne všichni lidé mohou být rodiči.
Z toho vyplývá, že přirozená schopnost rodit musí být vymezena zákonem, tak jako adopce. Adoptované dítě se nesvěří jakýmkoliv pěstounům, ale jen těm, kteří budou dbát o zájmy dítěte. Co je však zájem dítěte? V pozitivním smyslu je nemožné jej přesně určit. Je jím například vyrůstat ve velmi bohaté rodině? To lze velmi těžko dokázat, navíc přemíra bohatství může mít špatný vliv na charakter dítěte. V negativním smyslu je vymezení mnohem snadnější. S dítětem nesmí být špatně zacházeno a nesmí být zneužíváno. Zneužívání dětí není jen osobní tragédií, ale společenským problémem. Až 28 % francouzských bezdomovců mělo špatné dětství.
Zakazovat, netrestat
Delikátním momentem předkládaného řešení je problém, jak zaručit, aby toto povolení nevedlo k diskriminaci a různým formám nátlaku. Jak zabránit uplatnění eugeniky nebo sociálního darwinismu, který podporuje jen množení elit? Autor se chce vyhnout praktikám omezování porodnosti, jaké se používají v Číně nebo Indii. Povolení rodit nesmí zasahovat fyzickou integritu lidí. Nesmí navádět k potratu nebo používat výhrůžky či zastrašování. Zde se nachází velmi citlivé místo autorova řešení. Sám si ho je vědom, protože říká, že úspěch zavedení povolení rodit bude záviset na tom, zda se podaří najít řešení, které nebude záviset na bipolaritě povolení a zákazu. Neboli jinak řečeno, jakým způsobem vyžadovat plnění povolení rodit, aniž by byl člověk trestán za jeho porušení.
Jednou z možností, jak toho dosáhnout, je vnímat obtíže a překážky při výchově dítěte. Například nízký měsíční příjem dnes může vést k rozhodnutí nemít děti. Státní rodinná politika by měla zajistit, aby v tomto konkrétním případě byl nedostatek odstraněn. Povolení rodit má jít ruku v ruce s rodinnou politikou šitou na míru každému páru.
Záhy autor opouští sociální vhled do problematiky a vrací se k ekologickým důvodům. Lidstvo se nemůže množit donekonečna. Vztah mezi znečištěním životního prostředí a počtem lidí není čistě mechanický. Je důležité brát v úvahu životní styl. Obyvatel Kataru vyprodukuje 45 tun CO2 ročně, zatímco Somálec, podle statistik OSN, nevyprodukuje emisi žádnou. Existují dva důvody, proč spojit otázku počtu lidí na planetě s životním prostředím. Zaprvé, způsob života má od nepaměti vliv na životní prostředí. Zadruhé, počet lidí a jejich způsob života od sebe nelze oddělit. Znečišťování je spojeno především se zemědělstvím a konzumací masa. Právě chov dobytka patří k největším producentům emisí CO2. Proto je to právě způsob života, jako například konzumace masa, co bude v následujících letech při řešení ekologických problémů rozhodující.
Zabránit problémům plynoucím z přelidnění není podle Buéna možné bez zásahů do demografie. Regulování populace má své odpůrce především mezi náboženskými konzervativci nebo ortodoxními marxisty. Marxisté spatřují ve snaze regulovat populaci snahu bohaté třídy omezovat chudé, kteří mají často více dětí. Podle nich není problém v počtu lidí, ale chudobě.
I přes tento odpor můžeme konstatovat, že k regulaci dochází, a to hlavně vlivem ekonomických tlaků. Ekonomika působí jako přirozený regulátor světové populace a má vliv na ochranu životního prostředí. Čím je společnost bohatší, tím méně se v ní rodí dětí. Hlavní cesta ke snižování světové populace vede přes bohatnutí společnosti. Autor však pragmaticky upozorňuje, že tento mechanismus má stinné stránky v prodlužování délky života. Navíc ženy odkládají těhotenství do vyššího věku, a je proto těžké stanovit, jak rychle bude probíhat vymírání rozvinutých společností. Pro stanovení počtu obyvatel na planetě v roce 2100 předkládá OSN dva různé modely. První počítá s vysokým nárůstem světového bohatství, a tím pádem se světová populace ustálí na počtu 7,2 miliardy. Druhý naopak s pokračováním jejího růstu, kdy dochází k číslu 16,5 miliardy lidí. Buéno soudí, že je realistické očekávat v roce 2100 průměr těchto dvou hodnot, tedy něco kolem 11 miliard lidí. I tento nárůst bude těžko zvladatelný, a proto by mělo lidstvo sáhnout k omezení populace jím navrhovanou cestou – tedy vydáváním povolenek k rození dětí.
Osvobození ženy
Pokud chce lidstvo přežít, musí podporovat aktivně politiku, jež povede ke snižování počtu rozených dětí, a zároveň zakázat jakoukoliv proporodní politiku. Denatalizační politika nesmí být brutální, ale humánní. Proto existují dva prostředky k posilování role rodinného plánování a vzdělávání a emancipace žen. Statisticky je dokázáno, že čím jsou ženy vzdělanější a emancipovanější, tím méně mají dětí. Autor jasně říká, že „osvobození ženy je obrovský potenciál ke stabilizaci světové populace za 30 let“.
Jakou formu by mělo mít získání onoho povolení rodit? Buéno zavrhuje myšlenku zkoušky nebo testu. Jak je možné v teoretické rovině otestovat, zda bude mít rodič rád své dítě? Zkouška by ztratila smysl, pokud by byla lehká nebo jen formální. Pokud by naopak byla velmi těžká, systém povolenek by se stal nelidským. Proto by se tato věc realizovala formou pohovorů s psychology a sociálními pracovníky, kteří by navštívili domov budoucích rodičů. Tito odborníci by pak společně rozhodli o vydání povolení. Pokud by zjistili možné nedostatky, neměli by rození dětí zakázat, ale poskytnout pomoc k odstranění těchto nedostatků.
Druhá část praktického řešení se zabývá založením světového trhu s těmito povolenkami. Ty by měly jak zredukovat světovou populaci, tak také zlepšit ekologickou situaci. Jak už bylo zmíněno, systém je zřetelně inspirován obchodem s emisními povolenkami na CO2. Avšak s tím rozdílem, že země, v nichž se rodí nejvíce dětí, jsou nejchudší, takže nemá smysl je ještě víc ochuzovat nákupem povolenek. Systém naopak musí zohlednit míru znečištění té které oblasti. V ekonomicky silných zemích by lidé zaplatili mnohem víc, protože narození malého Američana je daleko větší zátěž pro životní prostředí než narození malého Somálce. Ideální stav by nastal, kdyby povolení rodit pro Američany financovalo denatalistickou politiku Toga. V navrhovaném systému by toto povolení mělo stát francouzské rodiče 3000 eur.
V další kapitole se autor zamýšlí nad tím, jak prakticky vyřešit problém těch, kdo by povolení rodit odmítali. Neexistuje žádný racionální důvod tento systém odmítat. Jedinou příčinou by mohlo být to, že rodiče dítě týrají anebo vědí, že by toho byli schopni. Těm, kteří by se novému systému vzpouzeli, by byly děti odebrány a dány k adopci. Odebrání dětí a zákaz rodit by se taktéž týkaly rodičů, kteří v minulosti své dítě týrali. Na otázku, kde brát na celý systém peníze, autor odpovídá, že v současnosti státní organizace zabývající se ochranou nezletilých stojí francouzské daňové poplatníky přes 7,6 miliardy. Zavedení povolení by v hrubých výpočtech stálo pouze 5 miliard eur a nepochybně by mělo pozitivní vliv na stabilitu rodin a výchovu dětí. Tím pádem by Francie na ochranu nezletilých vydávala mnohem méně prostředků. I když tyto praktické plány vypadají velmi tvrdě, podle autora nebude zbytí, pokud budeme chtít zabránit přelidnění planety.
Na české čtenáře kniha musí působit jako červený hadr na býka, zvláště pak po zkušenostech s norským Barnevernetem. Při četbě si člověk velmi dobře uvědomí rozdíl mezi francouzskou a českou mentalitou. Ve Francii panuje velká víra ve stát. Ne ve smyslu národního cítění, ale v představě státu, který za vás vyřeší všechny problémy, včetně těch týkajících se vašeho soukromého života. Navíc z textu na několika místech vyplývá, že stát by neměl jednat silou přímo, ale manipulovat s občany pozitivním směrem. Vyžadování povolenek k rození dětí by neznamenalo klasickou totalitu, protože kvůli nim nesmí být lidem vyhrožováno ani vůči nim užíváno násilí či přímých sankcí. Jde však o dokonalý příklad toho, co dnes znamená tzv. soft totalita.
Povolení rodit pro Američany by mělo financovat denatalistickou politiku Toga. V navrhovaném systému by toto povolení mělo stát francouzské rodiče 3000 eur.