Živé kvety jsou pořád stejně svobodné
Bratislavská skupina Živé kvety patří k tomu nejzajímavějšímu, co rocková scéna našich východních sousedů nabízí. Její písně mají velkou výpovědní hodnotu, nevyhýbají se citlivým společenským tématům ani formulaci jasných názorů, bez ohledu na to, jak moc jsou „populární“. Zní to možná jako klišé, ale Živé kvety stojí vždy na straně pravdy, dobra a svobody. Takové kapely bychom na území bývalé federace (kam vlastně Živé kvety svým způsobem patří, protože v Česku koncertují mimořádně často) spočítali na prstech.
Platí to i pro nové album Živých kvetů s názvem Salto na rozlúčku. Řekneme-li, že přináší, snad jen s drobnými hudebními nuancemi, jež spočívají v dalším zvukovém „změkčení“většiny písní, ale přitom tentokrát zároveň jistém zesyrovění zvuku, naprosto typickou várku dalších songů Živých kvetů, může to působit jako vyjádření nespokojenosti. Hudební scéna se často točí na neustálé potřebě vývoje, novosti, neoposlouchanosti, vyžadování informací, hudebních i textových, jaké tady ještě nebyly. To jistě platí pro umělce z oblasti alternativní nebo programově progresivní hudby. Ale na scéně písničkářské, kam od podstaty Živé kvety patří, vlastně platí spíše opak: ideálem je dosáhnout vlastního skladatelského a textařského rukopisu, vlastního zvuku, pevných názorů a jasného pohledu na svět – a umět všechny tyto kvality autenticky předat. V tom všem jsou Živé kvety mistry. Frontmanka Lucia Piussi má velmi osobní, přímočarý a přitom poetický styl, jehož autentickým nositelem je i její „přibližný“, ale o to působivější vokální projev. A autor většiny hudby Peter Bálik staví vlastně jednoduché rockové a folkrockové písně na základě jasných sledů akordů nebo nekomplikovaných riffů (z toho nemnoha „postaru“rockového Navždy či Ako každý z nás), které jsou ale podkladem pro nezaměnitelné melodie, pro kapelu naprosto typické.
Kapela přitom nerezignuje pro samou přímočarost na práci s detailem, některé momenty jsou krásné a některé i překvapivé, ať je to „ironický“klarinet ve skladbě V zemianských sadoch, romské ohlasy v Gejzovi nebo pár taktů surfové kytary v písni Nekonečnou ulicou. Na některých minulých albech, zejména na svém dosud nejlepším albu Sloboda (2005), měly Živé kvety možná víc potenciálních hitů, ale upřímně řečeno, u kapely, o kterou rádia až na čestné výjimky nezavadí, není potřeba si na hitovost repertoáru hrát; alba i koncerty kapely jsou z jednoho kusu a výčnělků netřeba.
Obsahově přináší Salto na rozlúčku další várku obžalob současného stavu společnosti (nejen) na Slovensku: už ve vstupní písni
2020 si můžeme verš po verši srovnat situaci u nás a „u nich“. Zajímavý motiv přináší titulní píseň, kterou můžeme číst jako pocit z konce mezilidského vztahu, stejně jako apokalyptickou vizi. Typické pro Živé kvety je také věnování některých textů konkrétním osobnostem. Tentokrát připomínají písní Ako každý z nás Filipínce Henryho Acordu, kterého k smrti ukopal slovenský vrah, když se zastal obtěžované ženy.
Ne všechny písně na Saltu na rozlúčku jsou ale bojovné, v Idem si svojím tempom je jisté smíření,
V zemianských sadoch lze slyšet i jistou rezignaci. Tečka za albem
Nekonečnou ulicou ale potvrzuje, že svoboda pro Živé kvety i nadále zůstává alfou i omegou.
Živé kvety:
Salto na rozlúčku
Vyd. Slnko Records 2019