Jako pes za károu
Vhlavách většiny lidí je pevně zakotveno liberální přesvědčení, že každý člověk je ve svém jednání svobodný. Takový jedinec nadaný svobodnou vůlí je přitom z filozofického hlediska pouze iluzí, kterou si přirozeně vytváříme v důsledku neznalosti reálného řetězce příčin, jak si už kdysi dávno všiml exkomunikovaný žid Benedikt Spinoza a po něm mnozí další.
Jenže i když se politický liberalismus ukazuje ve své nahotě jako prostý konsenzus elit, jeho vidění světa zůstává dominantní, neboť zde neexistuje důvěryhodná alternativa. Zvláště když hlavní kritici liberální ontologie člověka jako svobodné bytosti, tedy Karl Marx a Sigmund Freud, se dnes jeví spíše jako strůjci vážných historických omylů. A to i navzdory tomu, že je stále nelze považovat za překonané.
Jedním z důsledků liberálního vidění světa je skutečnost, že si dnes jen stěží dovedeme představit, co obnáší stoický způsob života. Lze vůbec o někom říci, že byl v moderní době skutečným stoikem? Stoici totiž, na rozdíl od moderního člověka, věřili v osud. Přesněji řečeno měli za to, že člověk je jako pes přivázaný ke káře – nepokračuje-li v chůzi spolu s ní, bude jí vláčen. Osud zkrátka vede toho, kdo se chce dát vést, a vleče toho, kdo nechce.
Přesto se stoická morálka dočkala ve 20. století ojedinělé renesance v díle francouzského poststrukturalisty Gillese Deleuze. Domníval se totiž, že nalezl postoj skutečného moderního stoika v surrealistickém básníkovi Joëm Bousquetovi (1898–1950). Bousquet utrpěl v první světové válce vážné zranění, po kterém zůstal po zbytek života upoután na lůžko. Jeho dílo je proto cele věnováno přemítání o zranění, události a řeči.
„V událostech mého života bylo již na místě vše ještě dřív, než jsem si je přisvojil; žít je znamená chtít se jim vyrovnat, jako by ze mne směly podržovat jen to, co je v nich lepšího a dokonalého,“napsal. Deleuze to komentoval slovy, že pokud má morálka vůbec nějaký smysl, znamená právě toto a neříká nic jiného: člověk má být hoden toho, co se mu děje. Chápe-li to, co se mu stalo, jako nespravedlivé a nezasloužené, jsou jeho nářky rázem odpudivé.
Aby se tedy člověk nenechal jen vléci osudem, musí události svého života aktivně chtít. To znamená, že musí dospět až do bodu, kdy se i smrt stává něčím chtěným a kdy umírání je jako popření smrti. „Svou příchylnost ke smrti, která byla úpadkem vůle, nahradím touhou po umírání, která bude apoteózou vůle,“zapsal si Bousquet. Chtít svou smrt tedy znamená dospět při umírání až do bodu, v němž smrt mizí a uvolňuje své místo neosobnímu životu, který nahradí mé já.
Skutečný stoik se tedy musí stát člověkem svých neštěstí a ztělesněním jejich dokonalosti a záře.
Aby se člověk nenechal jen vléci osudem, musí události svého života aktivně chtít. To znamená, že musí dospět až do bodu, kdy se i smrt stává něčím chtěným a kdy umírání je jako popření smrti.