Děti a problémy v chování
V knize, z níž přinášíme dnešní ukázku, nabízí její autorka Miluše Hutyrová pohledy mnoha odborníků na fenomén rizikového a problémového chování dětí.
V reflexi jde na rozdíl od přemýšlení a vyjadřování často hodnotících stanovisek a názorů spíše o jistý typ „vynořujících se postřehů“, které se samovolně skládají do různých souvislostí nebo prohloubeného pochopení známých souvislostí. Přesně takové postřehy by mohly být vodítkem k vyváření vztahu k dětem, o kterých se mnozí domnívají, že si za své problémy mohou z velké části samy, popřípadě jejich rodiče a blízcí, ale pokud „nenaskočíme“na tuto jednoduchou modalitu, výsledným dojmem může být překvapení a pocit obohacení právě pro práci s těmito dětmi. Dovolujeme si nabídnout metaforu krychle, která podle nás velmi přesně vystihuje naše pojetí – různé úhly pohledu, ale vždy je to jeden objekt. Zobrazení krychle je pozoruhodné mimo jiné také tím, že krychli je možno vidět dvěma způsoby; oba způsoby vidění krychle se neustále proměňují; toto proměňování neumíme zastavit. Z této skutečnosti vyplývá, že snaha určit jednou provždy, která stěna krychle je ta přední, je opravdu marná. Konstruktivisté tvrdí: „Přestože nemůžeme určit, jaká je skutečnost doopravdy, můžeme se snadno domluvit, jak tomu budeme rozumět.“Například: „Je to krychle, kterou lze vidět dvěma způsoby.“
Možnosti intervence
V literatuře se uvádí a ze zkušeností pedagogů je zřejmé, že udržení kázně je základní podmínkou možnosti naučit děti novým poznatkům. Kázeň je velmi složitý jev, který zasahuje téměř do všech oblastí lidského bytí. Problematika kázně se váže k základním filozofickým otázkám, tedy v jaké míře máme vůbec právo formovat dítě-žáka dle svých představ, kde je hranice manipulovatelnosti, jaká je odpovědnost učitelů a jaká je odpovědnost rodičů. Je důležité odlišovat projevy nekázně od projevů problémového chování u žáků.
Základním doporučením pro práci s žáky s projevy problémového chování je pozitivní, předvídatelný a neskutečně trpělivý přístup pedagoga, jako nezbytnost se jeví vysoká míra frustrační tolerance. Pedagogické intervenční postupy lze shrnout do následujících doporučení:
- pozitivní posilování spolu s mírnými tresty; - častá zpětná vazba;
- jednoznačné a srozumitelné instrukce a pokyny;
- respektování stylů učení;
- nácvik metakognitivních strategií; - sebekontrola a sebehodnocení.
Vymezení fenoménu kázně
V České republice jsou několik desítek let mapovány názory dětí, jak vnímají výchovu ze strany svých rodičů. Až do poloviny 90. let 20. století z dotazníku vyplňovaného tisícovkami dětí vyplývalo, že čeští rodiče volili přísnější styl výchovy založený na kladení mnoha požadavků, jejichž dodržování důsledně kontrolovali. Postupně však nastala změna, více než polovina respondentů (děvčata a chlapci ve věku 11 až 18 let) uvádí, že rodiče jim dávají buď velkou volnost, nebo kladou jen mírné požadavky, dodržování přísně nekontrolují.
To potvrzuje změny ve výchovných přístupech a stylech rodičů; jsou založené na větší volnosti v rodinách, souvisejí s postupnou demokratizací vztahů mezi dospělými a dětmi (na urychlení tohoto procesu se významně podílely společenské změny od počátku 90. let 20. století). Pedagogové uvádějí, že děti se chovají radikálně jinak, ale rozhodně neplatí, že by české děti vlivem liberální výchovy úplně ztratily schopnost dodržování pravidel. Děti na učitelích oceňují právě schopnost stanovit jasná pravidla a vyžadovat jejich dodržování, tedy jednoduše řečeno důslednost a laskavost. Podle učitelů jde o složitější proces než před dvaceti lety; mnohé děti nejsou z rodin na kladení požadavků ani stanovení hranic zvyklé a učitelé mají větší práci s vyjasňováním pravidel tak, aby děti pochopily jejich smysl.
Problematice nekázně je rovněž věnována velká mediální pozornost; na toto téma je zaměřeno množství debat o budoucnosti českého vzdělávání (Bendl, 2011).
Každý učitel by mohl vyprávět o svém pojetí pojmu problémový žák – o tom, co je pro něj již problémové chování a co ještě nikoli. Někteří autoři jsou toho názoru, že problémoví žáci se vyskytují ve dvou typech. Problémový žák buď vyrušuje při hodině, nebo odmítá pracovat. Chování žáka, který vyrušuje při hodině, lze charakterizovat ve čtyřech možných rovinách jako:
- neklidné;
- konfliktní;
- provokující;
- agresivní.
Slýcháme-li dnešní časté nářky na zhoršující se kázeň a zvyšující se míru agrese dětí ve školách, musíme mít na paměti, že je to soudobý trend, za který samy děti v zásadě nemohou. Je též jisté, že v dnešním českém školství nelze učit tak, jak byli mnozí současní zkušení učitelé zvyklí po většinu své kariéry (Spěváček in Hutyrová a kol., 2013). Jak vhodně shrnuje Bendl (2011, s. 99): „Pedagog má být jako řidič, který sedí za volantem, nebo kormidelník, který je u kormidla a míří k určitému cíli. Přitom ale musí reagovat na to, že jednou fouká vítr zprava, podruhé zleva, někdy fouká proti nám, jindy ho zase máme v zádech. To vše znamená, že kdyby řidič pořád držel kormidlo tak, jako kdyby chtěl směřovat přímou čarou k cíli, stal by se hříčkou v rukou náhodných vlivů.“
Školní kázeň je společnou a vzájemnou ochranou dětí i učitelů. Kázeň je obecně vědomé dodržování zadaných norem. Školní kázní rozumíme vědomé dodržování školního řádu a pokynů stanovených učiteli; pokud se však oddělí šikana a nekázeň, rozumí se nekázní drzost, vulgárnost, nespolupracující chování žáků (Bendl, 2011).
Zhoršování kázně ve školách je celoevropský trend, dle Bendla (2011) vedl tento trend mimo jiné k vytvoření pedagogické subdisciplíny, jakou je například v anglosaských zemích classroom management.
Redakčně upraveno a kráceno