Nejde o diplom, ale o vědění

Vletošním roce zemřela stoosmiletá nejstarší obyvatelka České republiky paní Magdalena Kytnerová z Kroměříže. Ještě před dvěma lety ve svých sto šesti prozradila recept nejen na dlouhověkost, ale hlavně spokojené stáří. Jedla a pila střídmě, zato všechno, co jí chutnalo. A především když už ji nehonily pracovní ani mateřské povinnosti, dělala jen to, co ji bavilo. Na konci života především četba, poslech rozhlasu a politika. Ve sto šesti letech hlasovala ve sněmovních volbách a novinářům při té příležitosti sdělila, že se voleb účastní pravidelně.

Její duševní svěžest rozhodně nesouvisela ani s penězi, ani s tím, že by ji předchozí život šetřil. Naopak startovala v dětství z nezáviděníhodné pozice sirotka. Přestože roky tvrdě pracovala, nikdy závratně nezbohatla. Syn Václav na maminku prozradil, že měla šťastnou povahu. Žádné potíže nebrala tragicky, dobré i zlé přijímala s nadhledem a těšila se zvědavě na každý další den.

Ono nenápadné slovo „zvědavě“je právě tím klíčem ke všemu.

Mladí mohou závidět

Paní Magdalena je nejlepším příkladem, proč má smysl na sobě pracovat do poslední chvíle. Proč má vzdělávání hodnotu samo o sobě a jak je obrovský omyl honba za vysokoškolským diplomem jen pro ten „papír“v mladém věku. Motor, který žene nemálo seniorů vzdělávat se, i když už zdánlivě nic z toho profesně neuplatní, je pocit, že existuje důvod a smysl učit se nové věci. Že člověk ještě nepatří do starého železa. Na to, jak nám učení jde, má vliv mnoho faktorů, tím zásadním je motivace. V praxi vidíme, že právě senioři mají motivaci, kterou jim mladší generace mohou závidět. Učí se ne proto, že musí. Že na tom záleží rodičům nebo šéfovi, případně že by se bez nové znalosti neposunuli v kariéře. Konečně se dostali k tomu, v čem by měla být podstata vzdělávání i v dětství a mládí: oni prostě chtějí!

Jak pracuje stárnoucí mozek

Existuje rčení, že starého psa novým kouskům nenaučíš. Není to tak jednoduché. U stárnoucího mozku dochází ke snižování jeho takzvané plasticity. Tedy schopnosti neuronálních sítí utvářet nová spojení a propojovat je s již existujícími spoji. Upadá schopnost zpětné vazby a především udržovat vše v perfektním funkčním stavu. Zkuste si tento systém představit jako stavbu nových silnic, jejich propojenost a trvalou údržbu. V momentě, kdy máme pocit, že je jednou provždy hotovo, a dále se o silnici nestaráme, časem se její stav zhorší tak, že se po ní už nedá jezdit.

Dříve se lidé domnívali, že nové nervové buňky za života už nevznikají, jen ubývají. Je pravda, že úbytek nervových buněk je značný. Výzkumy ale ukazují, že i za života se nervová tkáň obnovuje. Samozřejmě, že je vzhledem ke snižování plasticity mozku učení nových věcí ve vyšším věku těžší. V žádném případě ale není nemožné. Věk totiž s sebou nese někdy jednu nedoceňovanou výhodu. Čím jsme starší, tím máme více zkušeností a díky nim uplatňujeme sami na sebe u učení takové postupy, které se nám v dřívějšku osvědčily.

Do třídy s mladými, či vrstevníky? Není pravda, že by se senioři nemohli vzdělávat i s mladšími ročníky a dokonce být lepší než oni. Jde o velmi individuální záležitost, včetně toho, co se učíme. Technické typy reagují na novinky v IT technologiích i v sedmdesáti lépe než o dvacet let mladší paní, která matematiku a techniku celý život nesnášela. Stejně tak seniorka, která celý život mluvila a četla plynule německy a francouzsky a v pětašedesáti si plní sen domluvit se v Itálii italsky, předčí v kurzu mnohem mladší ročníky, které neovládají žádný cizí jazyk. Někteří senioři navíc vůbec netouží pohybovat se mezi svými vrstevníky a mnohem lépe se cítí mezi mladší generací.

Obecně platí, že vzdělávání seniorů je v mnohém specifické. Především proto, že se s věkem, jak už bylo výše popsáno, mění struktura mozku. Mění se i psychomotorické tempo a vedle toho dochází ke změnám smyslových orgánů. Když se všechny ty změny spojí, určitě se ve srovnání s mladší generací starší člověk cítí v nevýhodě. Přes velkou snahu a motivaci se limity prostě projevují a mezi mladšími studenty by si mohl připadat hloupě. Ve skupině vrstevníků naopak zažije úspěchy a některým situacím se společně zasměje, protože vidí, že v tom není sám.

Hudba, zpěv, výtvarné umění Umělecké obory, jako je hudba, zpěv, malování nebo kreslení, zaměstnávají specifické oblasti mozku. Všichni víme, že se náš mozek skládá ze dvou hemisfér. Na první pohled vypadají stejně, ale každá má trochu jiné funkce. Levá je zodpovědná za logiku, verbální, tedy řečové funkce, psaní, počítání, ale třeba i pojem o čase. Pravá za tvořivost, intuici, představivost i celostní myšlení. V každém věku, a platí to i o stáří, je dobré stimulovat obě hemisféry. Z tohoto důvodu máme v Životě 90 aktivity, které myslí na obě.

Nejen výuku na chytrých telefonech a tabletech, ale i výtvarnou a keramickou. Dále pěvecký sbor Květy Žákové nebo malinký herecký soubor. Tvorba seniorek, které se pravidelně schází a píší své vzpomínky, vyjde v dohledné době dokonce v knižní podobě. Starší lidé rekapitulují svůj život, chtějí, aby mladší generace věděly, co zažili, jaká byla historie – nejen ta v učebnicích, ale třeba i rodinná a osobní. Senioři mají i velký zájem o znalost genealogie.

Co jsi v mládí zasel, ve stáří sklidíš. Snad u ničeho toto pravidlo neplatí tak radikálně jako u vzdělávání. Diametrální rozdíly mezi seniory nevytváří jejich majetky a předchozí postavení, ale ochota na sobě neustále pracovat. Nejde o sbírání vysokoškolských diplomů, ale duševní hlad po informacích, zážitcích i novinkách. Pravý opak rezignace a stagnace.

Když úplně neslouží zdraví

Stáří může přinášet zdravotní potíže a jedním ze zdrojů smutku a frustrace je stav, kdy je tělo, jak se říká, v nesouladu s hlavou. Neboli: v přemýšlení na tom nejsme o nic hůř než padesátníci, ale tělo nás bojkotuje a kvůli různým fyzickým překážkám působíme mnohem pomalejší, než ve skutečnosti jsme.

Příkladem, kdy se senior stahuje do sebe, jsou situace, kdy hůř slyší. Protože hůř slyší, nerozumí. Protože nerozumí, nezvládá učivo a vůbec dění v kolektivu. Protože nezvládá učivo, „zdržuje“ostatní, sám sebe deprimuje a dochází k názoru, že to už nemá cenu. Ocitá se v začarovaném kruhu. Tady nastupuje zkušenost lektorů se seniory. Vždy je zásadní, aby vyučující rozpoznal specifickou potřebu studenta. Ideální je taková míra důvěry, aby se senior nestyděl ke svým omezením přiznat a s lektorem probral možnosti. Někdy stačí, aby student, který hůř slyší, seděl blíž. Je také důležité, aby lektor hovořil zřetelně a svůj hlas moduloval spíše do nižších frekvencí, než aby hlas zvyšoval. Důležitá je i co nejlepší akustika učebny a eliminace okolních zvuků. Když za okny drnčí sbíječka bourající chodník, nejde o přecitlivělost žáků, ale o faktor výrazně narušující vyučování. Seniory trápí i zhoršení zraku. Brýle mnohé vylepší, ale nevyřeší špatně osvětlenou učebnu.

Počínající syndrom demence

Babička vykazuje příznaky nastupující demence? Radši ji už k ničemu nepouštíme, aby si neublížila. Jeden z největších omylů a mýtů týkajících se stáří je, že se lidé trpící syndromem demence, kdy je – krom jiného – narušena paměť, nemohou učit nové věci. Nemusí tomu tak být. Seniory s demencí bychom neměli nechat jejich nemoci napospas a měli bychom hledat, jakými činnostmi jejich mozek stimulovat. Laik to zvládne obtížněji než profesionál. Je namístě poradit se s odborníky, jako jsou speciální pedagogové, ergoterapeuté, psychologové a ostatní terapeuté, kteří mají znalosti o tom, jaké existují formy nemoci a jaké změny s sebou přinášejí jednotlivé fáze.

Autorka je vedoucí Centra aktivního stáří ŽIVOTA 90