Parodie na sex i politickou žumpu
Drážďanská Semperoper uvádí jednu z nejhranějších soudobých oper, Ligetiho Velkého Makábra v režii Španěla Calixta Bieita.
Absurdní temné syrové divadlo, morbidní satira o ohlášeném konci světa, který se nakonec nekoná. Pod lupu si bere chtíč, perverzi, politikaření, manipulaci i špiclování. Dílo maďarského skladatele Györgyho Sandora Ligetiho Le Grand Macabre neboli Velký Makábr, mělo původní premiéru před 41 lety ve Stockholmu, nyní jej poprvé uvedla drážďanská Semperova opera.
Sodoma a Gomora bez konce György Sándor Ligeti pracoval na své jediné opeře v letech 1974–1977 a v roce 1996 ji zrevidoval. Pod libretem je podepsán Michael Meschke. Děj se line kolem dekadence perverzního světa. Je prosycen znázorňováním kopulace, dojde i na sebevraždu, hemží se vulgarismy i nechutnostmi typu smíchání lidské krve se známým nugátovo-oříškovým krémem s pozměněným názvem.
Příběh se odehrává v imaginární zemi Breughelland, což asociuje slavného vlámského malíře Pietera Brueghela, proslulého naturalistickými výjevy. Její zpustlost obrazně i doslova a bizarnost podtrhuje minimalistická scéna dvou konstrukcí od Rebeccy Ringstové. Uprostřed jeviště zavěsila velký balon, který se měnil na glóbus, pak na diskotékovou kouli a promítala se do něj videa. (Většinou šlo o více než nevábné anatomické záběry z laparoskopické kamery.) Na závěr se v něm podobně jako ve sci-fi 2001: Vesmírná Odyssea objevila projekce embrya. Režisér snímku Stanley Kubrick v něm kdysi bez souhlasu Ligetiho použil jeho kompozici a říká se, že když chtěl pak skladatel honorář, Kubrick mu vzkázal, ať je vděčný za popularitu, kterou mu přinesl film...
Eros silnější než smrt
Hlavní postavou opery ve dvou obrazech je Nekrotzar neboli Grand Macabre, který v županu vychází z hrobu, ohlašuje Den velkého hněvu a konec světa. K ruce si povolá devótní pomocníky, ochlastu Pieta, kterého si obrazně i doslova osedlá, a Astrodamorse, dvorního astrologa a masochistu týraného psychicky i fyzicky manželkou nymfomankou Mescalinou. Uspokojí ji až Nekrotzar, který jí ale vezme život a zbytek představení stráví žena bez duše s vlastní punčochou na hlavě. Synonymem nadvlády sexu se hned na začátku inscenace stává velkoformátové video legendárního provokativního obrazu ženského klínu „Původ světa“od Gustava Couberta.
I v dalších postavách (třeba intrikující Černý a Bílý ministr, Princ Go-Go, agentka Venus / šéf tajné politické policie Gepopo) jsou patrné alegorie a parodie na svět. K explozi planety sice dojde, k zániku lidstva ovšem nikoli. Le Grand Macabre, zjev na pomezí kašpara a vampýra, totiž své dílo nedokončí, protože se zpije do němoty. A jede se dál. Podle motta ať žije žízeň a chtíč. Smrt a černá budoucnost jsou nám ukradené. Než přijdou, je zapotřebí pořádně si to tady užít.
Pro orchestr Saské Staatskapelle a zpěváky byla Ligetiho opera výzvou a pro některé sólisty i fyzicky náročnou výzvou. Sbor se navíc naběhal na druhý balkon, odkud podal skvělý výkon. Herkulovskou partituru výborně zvládl hostující izraelský dirigent Omer Meir Wellber, pod jehož taktovkou museli hráči vyloudit i méně obvyklé tóny, jako píšťalky, autoklaksony či sirény. Divák byl naštěstí včas upozorněn na nadlimitní decibely. Režie se chopil Španěl Calixto Bieito, který černou grotesku uchopil až příliš vážně a představení místy ztrácelo potřebnou dynamiku.
Ačkoli drážďanské publikum patří v Německu k těm konzervativnějším, reakce na koprodukci Semperovy opery a Theatro Real Madrid byly vesměs příznivé. Diváci po zásluze ocenili kvalitní hudební provedení i pěvecké a herecké výkony, zejména baryton Markuse Marquardta v roli Nekrotzara a mezzosopranistky Iris Vermillionové coby lascivní Mescaliny. Zaujal také kontratenor Christopher Ainslie jako Princ Go-Go či Venus/agentka v podání koloraturního sopránu Hily Baggio.
Autorka je redaktorka ČRo