Anatomie jednoho projevu
Vpondělí 16. prosince to bylo třicet let, co Václav Havel pronesl v Československé televizi svůj předvolební projev. Přestože šlo o jeho nejrozsáhlejší veřejnou řeč za celou sametovou revoluci, která měla navíc díky televiznímu přenosu největší dopad, nebývá moc často citována. Možná také proto, že neobsahuje žádný chytlavý slogan jako předchozí projev z 10. prosince („Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí!“) nebo ten následující, novoroční („Naše země nevzkvétá.“). Přesto obsahuje pozoruhodné myšlenky.
V úvodu Havel označuje za lži oficiální propagandy to, že je nepřítelem socialismu a chce v naší zemi obnovit kapitalismus. Slovo kapitalismus bylo v prvních týdnech revoluce úplně tabu a i později se raději opisovalo slovy „tržní ekonomika“. Václav Havel asi v prosinci 1989 nemohl tušit, jak konkrétně bude československá cesta ke kapitalismu vypadat a že se její součástí stanou i restituce, během nichž dostane zpět část znárodněného rodinného majetku. Mohl si ale myslet, že k obnově kapitalismu vůbec nedojde?
„Milion sedm set tisíc komunistů netvoří nějaký jiný biologický nebo morální druh, než jsme my ostatní. Většina z nich musela dvacet let mlčet tak jako my všichni a mnozí z nich dělali – byť s obtížemi – mnoho dobrých věcí.“– Z dnešního pohledu nemístná vstřícnost k poraženým revoluce byla diktována nejen ohledem na to, že prezidenta bude volit většinově komunistické Federální shromáždění, ale vyzařoval z ní také étos havlovského „nejsme jako oni“. Revoluce chtěla být novým počátkem, v němž dostanou šanci všichni – například i vězni, proto tak široká lednová amnestie. Teprve později, když už bylo pozdě, se přišlo na to, že šanci sice všichni dostali, ale dobře využít ji mohli především ti, kteří byli nahoře již před Listopadem.
„Přímé volby se nebojíme, občanská kultura je dnes už tak velká, že nelze v přímých volbách zvolit špatného prezidenta.“– Nu, co k tomu dodat? Možná že už i v roce 1989 bylo možné najít nějaké historické příklady, které by tuto tezi vyvrátily. Ale demokratický politik musí permanentně ujišťovat lid o jeho moudrosti – jinak vypadne ze hry.
„Nové Federální shromáždění, které vzejde ze svobodných voleb, nechť potom, až se trochu zklidní emoce, zvolí na pět let prezidentem muže, který bude svou důstojností, duchovním obzorem a lidskostí práv postavení, které dal prezidentskému úřadu náš první prezident T. G. Masaryk.“– Psala mi nedávno jedna čtenářka, že ji již v roce 1989 zaskočilo, s jakou samozřejmostí Václav Havel mluvil o prezidentu – muži. Že by tento úřad mohla zastávat žena, byla představa mimo mentální obzory i tak vzdělaného a nonkonformního člověka, jakým byl Havel.
Co z toho všeho plyne? Že i největší duchové podléhají dobovým stereotypům a budoucnost přijde vždy jiná, než jakou ji očekáváme.
Přímé volby se nebojíme, občanská kultura je dnes už tak velká, že nelze v přímých volbách zvolit špatného prezidenta.
Václav Havel 16. prosince 1989