Zveme Václava Klause do Knihovny VH
Nadstranická snaha o posilování euroatlantických vztahů je v exprezidentově chápání světa něco naprosto nepochopitelného
Za třicet let od listopadového revoluce prošel Václav Klaus mnoha politickými a názorovými proměnami, na svém polemickém elánu však neztratil nic. Tentokrát vyrazil do boje proti „pár jedincům listopadové revoluce, kteří si monopolizují pocit bezmocnosti“a „kteří se tváří, že mají na Ameriku monopol“(Pocit bezmoci nelze privatizovat, LN 14. prosince). Zdá se mu, že tito podezřelí jedinci se shlukují kolem organizace Aspen Institute Central Europe. Ve skutečnosti polemizuje s texty jednoho čísla čtvrtletníku Aspen Review, které vyjadřují – jak bývá zvykem – stanovisko autorů, a nikoliv vydavatele.
Jako obvykle si pan profesor vybírá poněkud nesourodou skupinu terčů, různých těch –kých, -ňů, -tů a -chů, aby je mohl snáze sprovodit ze světa jednou ranou. Abychom vyhověli jeho neúnavné zálibě ve vyrábění různých -ismů, nazvěme tuto taktiku různítismus. Prokazuje mi přitom tu pochybnou čest, že mě jmenuje na prvním místě.
V zájmu ČR, regionu i Evropy
Je pravda, že jsem stál u zrodu Aspen Institute Prague a byl po šest let jeho prvním prezidentem, avšak dnes jsem již jen čestným předsedou jeho správní rady. Tomáš Klvaňa též stál u počátků institutu, ale v současnosti působí stejně jako Petr Pithart a já již jen v poradním výboru Aspen Review Central Europe, časopisu, který je panu profesorovi takovým trnem v oku. Roman Joch se dlouhodobě zabývá americkou politikou, ale působí pouze v ediční radě Aspen Review. Předsedou správní rady institutu je Ivan Hodáč, výkonným ředitelem bývalý náměstek ministra zahraničí a někdejší tiskový mluvčí ODS Jiří Schneider. Ve správní radě institutu se vystřídali ekonomičtí odborníci stejně jako zástupci všech demokratických parlamentních politických stran. Dohromady tedy značně různorodá skupina, lišící se často v názoru na jednotlivé americké prezidenty i přínos hamburgerů ke světové kulinární kultuře.
To, co nás spojuje, je v první řadě zájem o vytváření prostoru k diskusi o aktuálních tématech politického, ekonomického a kulturního života jak mezi různě politicky orientovanými proudy v naší společnosti, tak mezi profesními skupinami politiků, ekonomů, společenských vědců, umělců. V tomto ohledu se hlásíme k odkazu Aspenského institutu, který vznikl po druhé světové válce v americkém Coloradu jako nestranická a nezávislá instituce, snažící se přispět k řešení problémů domácí i zahraniční politiky pomocí široké diskuse.
Jako součást dnes již globální sítě aspenských institutů (jen v Evropě jich existuje sedm) se snažíme přispívat i k posilování pevných politických, bezpečnostních a hospodářských vztahů mezi našimi zeměmi, naším regionem, celou Evropou a Spojenými státy. Někteří z nás tomuto úsilí věnovali značnou část posledních třiceti let, ať už jako diplomaté, velvyslanci, politici, akademičtí odborníci, představitelé hospodářských kruhů, či novináři. Jsme přesvědčeni, že silné a stabilní vztahy mezi Evropou a Severní Amerikou jako dvěma největšími oblastmi svobody a demokracie, vzájemně největšími hospodářskými partnery a spojenci v oblasti obrany a bezpečnosti jsou v zájmu Česka, střední Evropy a celého našeho kontinentu.
Zde se skrývá i vysvětlení skutečnosti, proč se nám daří „přežít všechny ideové obraty a zvraty politiky nejen naší, ale i politiky americké, ... všechny americké prezidenty a velmi se lišící vládní konstelace“. Rozumím tomu, že v Klausově zásadně ideologizujícím a polarizujícím chápání světa je to něco naprosto nepochopitelného. Každý, kdo se však jako diplomat nebo vyjednavač prakticky zabýval česko-americkou politikou, ví, že k vytvoření pevných a stabilních vztahů musí „pracovat na obou stranách (kongresové) uličky“, tj. budovat vztahy jak s demokraty, tak s republikány, jak s pravicovými jestřáby, tak s levicovými liberály.
Americký zájem na dobrých vztazích s Evropou stejně tak není odrazem politiky té či oné americké administrativy, ale v té či oné podobě vyjádřením amerického národního zájmu. Ve správní radě amerického Aspenského institutu zasedá jak Clintonova ministryně zahraničí Madeleine Albrightová, tak ministryně zahraničí administrativy George Bushe ml. Condoleezza Riceová, představitelé velkých amerických technologických firem i dynamických mladých startupů, hudebníci jako Yo-Yo Ma či hollywoodští veteráni jako Michael Eisner.
Tento způsob přístupu k zahraniční politice, který je v Americe tradiční pod heslem „domácí politika končí na břehu moře“, byl vnímání Václava Klause vždy cizí. Od první chvíle hledal mezi americkými politiky své ideové favority a zároveň v soukromí – a někdy bohužel i veřejně – zesměšňoval jiné. Čím více se snažil sblížit s některými, často poněkud okrajovými proudy amerického politického myšlení, tím více si odcizoval ty druhé. A nakonec, cítě se možná zneuznán ve svých pronikavých úsudcích o americké politice, ekonomice, kultuře, filmu a klimatických změnách, obrátil svou pozornost na Východ.
Unavený ani bezmocný nejsem Těžko říct, co pana profesora vedlo k sepsání této polemiky. Možná se cítí „znavený a bezmocný“. Možná lituje ztracených příležitostí. Možná se ve funkci garanta zahraniční politiky jedné nové politické strany snaží jako beranidlo otevřít cestu svému potomkovi. Tak jako tak je třeba říci, že k budování pevných česko-amerických vztahů v našem národním zájmu měl jako někdejší předseda vlády, předseda sněmovny a posléze prezident republiky ze všech osobností jmenovaných v jeho článku zdaleka nejlepší příležitost právě on. Že v tomto ohledu naprosto selhal, je dnes nezměnitelnou součástí historie.
Pokud mně a dalším jmenovaným přičítá Václav Klaus monopolizaci pocitu bezmocnosti, musím se alespoň za sebe této cti vzdát. Název jednoho čísla časopisu, který jsem stejně jako Václav Klaus poprvé spatřil až na jeho obálce, nelze zaměňovat za politický program. Navzdory spoustě věcí, které mě každodenně štvou, se rozhodně necítím ani unavený, ani bezmocný. Společně s Václavem Havlem věřím, že svět kolem sebe ovlivňujeme každý z nás nejen jako politici, ale především svou každodenní individuální a občanskou činností.
Byl bych přesto nerad, kdyby tato nevyhnutelná reakce na jeden z mnoha polemických výpadů Václava Klause vyzněla jako vyhlášení nesmiřitelného boje. Naše filozofie vytváření prostoru pro střetávání názorů včetně názorů protichůdných nevylučuje nikoho, s výjimkou – v souladu s ústavou – těch, kdo vyzývají k odstranění demokratického řádu. Rádi v Knihovně Václava Havla přivítáme Václava Klause na některé z našich diskusí o otázkách domácí i zahraniční politiky, lidských práv, evropské integrace, česko-amerických vztahů a dalších aktuálních tématech. Okřikováním přes média naše problémy nevyřešíme.
Klaus od první chvíle hledal mezi americkými politiky své ideové favority a zároveň zesměšňoval jiné