Nemoc, jež nezná vyvolených

Hany Matějovské Kubešové otázka nezní jestli ano, nebo ne. Ale kdo vám, pokud se staráte o nemocného doma, pomáhá.

Jedna pečující osoba, pokud není zrovna obdařena nadpozemskými vlastnostmi, to prostě nezvládne. Podle lékařky vždy záleží na řadě faktorů: na počtu a schopnostech pečovatelů i na dostupnosti terénních služeb. Nemocný se totiž časem dostane do bodu, kdy už ho nemohou pečovatelé nechat bez trvalého dozoru ani minutu.

Rozhodující okamžik pro volbu profesionální péče v instituci uzpůsobené k pomoci postiženým je moment, kdy už nemocný ohrožuje sám sebe. Kompaktní rodina se obvykle snaží i tuto situaci po dobu několika měsíců, někdy i let jakž takž zvládat.

Zhoršující se stav nemocného ovšem vyčerpá síly pečujících v domácnosti takovým způsobem, že umístění nemocného v nějakém pobytovém zařízení se už nevnímá jako selhání rodiny, ale jako pud sebezáchovy.

Nespoléhat se jen na internet

Dá se vůbec nějak této chorobě předejít? Dá se přelstít genetická dispozice, která u Alzheimerovy choroby hraje důležitou roli? Lék na ni vynalezen ještě nebyl. Medikací a správnou péčí se dají, jak už bylo řečeno, příznaky zmírnit a konečná fáze oddálit. Přesto ale v roli pasivních čekatelů na toto osudové onemocnění nejsme. Podle lékařů je prevencí demence aktivita mozkových buněk. Současná doba technologická, která přinesla mnoho pokroku, nás v tom pravda trochu brzdí – jindy užitečná elektronika nás svádí k tomu, nemuset si nic pamatovat.

Kdo z nás dnes ještě umí hledat spoje vlaků nebo autobusů v klasickém jízdním řádu? Kdy jsme se naposledy učili zpaměti báseň? Zvládnou hlavně mladší ročníky rozeznávat názvy rostlin nebo stromů, aniž by hledali nápovědu v aplikaci na mobilu? Kdo si dnes ještě sečte, odečte, vynásobí, vydělí čísla bez pomoci kalkulačky? Ještě že nás okolnosti nutí alespoň k učení cizích jazyků.

Právě zapamatovávání si čísel, jmen, souvislostí, počítání zpaměti, studium jazyků jsou popisovány jako jedny z nejúčinnějších metod prevence demence. Podobně příznivě funguje i fyzická aktivita. Průzkumy dokazují, že výskyt demence je u lidí, kteří pravidelně sportují, chodí na procházky či venčí své psy, o dvacet procent nižší.

Sečteno a podtrženo: genetické dispozice k chorobě nepřepereme. Dědečkovi nebo babičce, které už nemoc postihla, už nepomůžeme jinak než péčí a pečlivým výběrem kvalitní instituce, když už na péči o ně nestačíme. Pravděpodobnost vlastního onemocnění ale snižujeme aktivním přístupem k životu – k zaměstnání, informacím, zábavě.

Ostatně to je recept na spokojené stáří všeobecně.

Autorka je psycholožka. Má i zkušenosti s péčí o maminku, již postihla Alzheimerova nemoc.