Znovu se velkolepě nesnášejí
Legendární britská kapela The Who se 55 let od svého založení znovu (ne)sešla v nahrávacím studiu. Přestože Pete Townshend a Roger Daltrey točili odděleně, deska nazvaná prostě WHO se povedla.
Vztahy kytaristy a většinového autora repertoáru Peta Townshenda (74) a zpěváka Rogera Daltreyho (75), jediných pozůstalých členů legendární sestavy The Who, připomínají okolnostmi vynucenou spolupráci dvou nepřátelských velmocí. Na turné spávají pánové každý v jiném hotelu, interview poskytují odděleně, potkávají se jen na pódiu.
Také na nové eponymní desce pracovali kytarista a zpěvák každý zvlášť. Pete Townsend pořídil s producentem Davem Sardym (Marilyn Manson, Oasis) základy písní. Do nich později Roger Daltrey, doprovázen vlastním producentem Davem Eringou (Manic Street Preachers, Idlewild), doplnil sólový zpěv. Pak se vrátil Pete, přidal vlastní vokál a dotáčky. Dalo by se čekat, že takový způsob „souhry“přinese tristní výsledky. Ale kdepak. Takhle to přece u The Who fungovalo vždy. Zdá se naopak zřejmé, že řevnivost a soutěživost dvou kohoutů na jednom smetišti znovu dodala muzice jiskru. Věčné „předvádění se“a přetlačování představuje umělecký motor, který stále pohání invenci obou sedmdesátníků. Nerozlučných hudebních partnerů, kteří navzdory osobním sporům ctí jeden druhého a hlavně společnou myšlenku The Who.
„Vlastně toho chlapa miluju, i když to musím říkat s překříženými prsty,“potvrdil Townshend hodnotu vztahů s Daltreym v rozhovoru pro Rolling Stone. „Mám ho rád se všemi jeho slabostmi, excentrismem, posedlostí sebou samým a zpěváckým egoismem.“Podobně „láskyplně“se o souputníkovi vyjadřuje i Daltrey.
Jestli něco chybí k dokonalosti takového tvůrčího prostředí, pak hlasitě a mnohdy pěstmi prosazované názory dalších dvou kohoutů, zesnulých členů The Who Keithe Moona a Johna Entwistlea. Na jejich postech dlouhodobě odvádějí dobrou práci, ovšem už jenom práci, bubeník Zak Starkey (syn „Beatla“Ringa) a basista Pino Palladino, které ještě ve studiu doplnili hosté. Za bicími na střídačku fenomenální hráčka Carla Azarová (též Jack White, Autolux), Matt Chamberlain (Tori Amos, Pearl Jam, Soundgarden) a Joey Waronker (Beck,
R.E.M.). O klávesy se vynalézavě postaral Benmont Tench, někdejší člen kapely Toma Pettyho.
Minulost a současnost Townshend popsal album jako „kombinaci temných balad, tvrdých rockových kusů, experimentální elektroniky, samplů a ‚whoovských‘ nápěvů, které začínají kytarou a pokračují janga-dang“. Oné experimentální elektroniky, která by v podání Who zněla asi poněkud křečovitě a chtěně aktuálně, se není třeba obávat. Samply a beaty sice slyšíme, ovšem pouze decentně dotvářejí pozadí.
Zároveň však nelze říci, že by Who natočili staromilskou desku. Sound přirozeně zapadne do současného kontextu, vždyť dnešní rock stejně recykluje kdeco.
Hned úvodní, opravdu velmi „whoovská“, skeptická a zároveň smířená úderná píseň All This Music Must Fade by se neztratila třeba na albu Who Are You (1978), míněno v dobrém. Zasloužilá kapela se pochopitelně do značné míry opakuje, jenže opakuje to nejlepší ze svého „zvukopisu“.
Autorsky tentokrát Townshend rezignoval na psaní pro Who charakteristických rockových oper a koncepčních celků, o které se pokoušel ještě na předchozím titulu Endless Wire (2006). O to silnější je v jednotlivostech. Do rodu nejlepších sloganů The Who jako Won’t Let Fooled Again (1971) patří minimálně vykřičené odmítnutí stárnutí I Don’t Wanna Get Wise (Ale já nechci zmoudřet).
K silným momentům alba patří kompozice Ball And Chain, hořká reakce na zprávy o věznici v kubánském Guantánamu. Tu Townshend vlastně zrecykloval, vydal ji pod přímočařejším názvem Guantanamo v sólové verzi v roce 2015. Ovšem kapelové podání s Daltreyho dravým a vzteklým projevem je mnohem přesvědčivější než původní Townshendova nahrávka. Tak tomu ostatně bylo s kytaristovými sólovými snímky vždy. Ač třeba autorsky přesvědčivé, chyběla jim genialita a nabuzenost interpretační. Opět se potvrzuje pozitivní dopad souboje eg Townshenda a Daltreyho na nadčasovou kvalitu muziky The Who.
Z alba nápadně vyčnívá folkrockový song Break The News,
který jako by ani nebyl od The Who. Spíš evokuje něco od Wings, někdejší kapely Paula McCartneyho. Ostatně nenapsal ho Pete, ale jeho mladší bratr Simon Townshend. Nicméně nejde o špatnou písničku a deska je s ní pestřejší. Další vybočení nabízí bonusy luxusní edice alba. Hlavně nahrávka Got Nothing To Prove, pořízená už v roce 1966 a původně nevydaná. Snadno pochopíme, proč ji kapela hodila do koše, v kontextu tehdejšího tvůrčího ajfru The Who jde o slabý odvar. S odstupem více než půlstoletí jde však o zajímavý historický exkurz.
Odkazy na dějiny The Who nabízí už obal z dílny legendárního výtvarníka Petera Blakea, mimo jiné autora obálky Sgt. Peppera
pro Beatles. Znalci tvorby kapely hned zaregistrují klíčové obrázky, skryté v popartové mozaice, třeba fazole z přebalu LP Sell Out
či hrací automat z Tommyho.
Pokud přijmeme album WHO
bez přehnaných očekávání, protože nelze předpokládat, že by se kapela dnes mohla vyrovnat svým mistrovským kusům ze 60. a 70. let, jde o důstojný přírůstek do diskografie. Deska navíc vyprovokovala Townshenda a Daltreyho k plánování turné. The Who v Česku ještě nevystupovali. Jejich možná naposledy obnovené pódiové aktivity by měly představovat výzvu pro zdejší pořadatele.
The Who: WHO
Polydor, 2019
Autor je hudební publicista