Pocity po jedné premiéře

Vdobě, kdy Česká republika slaví třicet let od zahájení budování kapitalismu, kdy téměř každý desátý obyvatel země má na krku exekuci, kdy celková suma jistiny v exekuci přesáhla 330 miliard korun, kdy se rozpadá každé druhé manželství, kdy psychiatra ročně navštíví 800 tisíc lidí, kdy rakovinou trpí zhruba 600 tisíc lidí a cukrovkou už více než milion, a mohl bych pokračovat, se pražské Divadlo ABC rozhodlo uvést slavné dílo amerického spisovatele Arthura Millera Smrt obchodního cestujícího. Pokud režisér Michal Dočekal hledal kus, který silně vypovídá o světě, v němž žijeme, tak měl více než šťastnou ruku. Hra se u nás často nehraje, za posledních třicet let zaznamenala v Praze všehovšudy dvojí nastudování, poprvé po Listopadu v roce 1993, kdy nadšení Čechů ze současné formy kapitalismu bylo na vrcholu a kdy snad všichni spřádali úžasné plány o skvělé budoucnosti.

Premiéru předcházelo velké očekávání zejména proto, že šlo o návrat Miroslava Donutila na pražské jeviště po odchodu z Národního divadla. O sobotní premiéře jsme v LN toto úterý otiskli dlouhou a spíše pozitivní kritiku z pera Jany Machalické. Zhlédnutí hry mohu vřele doporučit každé generaci a doufám, že ji divadlo bude hrát v příštích měsících a letech často. Avšak pro ty, kdo se na Millerovu tragédii rozhodnou koupit lístek, navrhuji, aby si před návštěvou divadla nejdříve přečetli knihu nebo se alespoň podívali na americko-německý film z roku 1985 v hlavních rolích s Dustinem Hoffmanem a Johnem Malkovichem, který režíroval Volker Schlöndorff. Důvod: hra bez větších škrtů trvá zhruba 180 minut s jednou přestávkou. Dočekalova verze se vešla do dvou hodin a bez pauzy. Zkrátit Arthura Millera o celou hodinu považuji za ne příliš dobrý nápad. I proto, že když už se konečně někdo rozhodne tak zásadní hru uvést, bylo by lepší ji nechat bez větších škrtů, i když připouštím, že dílo pro herce musí být fyzicky i psychicky dost náročné.

Arthur Miller (1915–2005) svoji nejslavnější hru napsal v roce 1949. Hlavním hrdinou je zválcovaný šedesátník Willy Loman, který se celý život jako obchodní cestující snaží naplnit svůj americký sen o úspěchu, o penězích a o šťastné rodině. Jenže nakonec přijde o zaměstnání, přičemž vše, co jeho rodina má, od ledničky přes auto až po byt, má na splátky. Nakonec skočí pod auto, aby z peněz ze životního pojištění zajistil další existenci své ženy a dvou neúspěšných synů, protože jinak by na dveře brzy zaklepal exekutor.

Autor dobře věděl, o čem píše. Prosperující firma jeho otce v roce 1929 zkrachovala a rodina se z bohatého Manhattanu musela stěhovat do dělnické čtvrti Brooklyn. Mladý Miller zažil nejen americký sen, ale i velkou hospodářskou krizi. Pracoval jako dělník v automobilce i na lodi, řídil náklaďák a obsluhoval v restauraci. Už i jako úspěšný dramatik často šel na chvíli pracovat do továrny mezi dělníky. „Kdo stojí osm hodin u stroje, ví, o čem je život,“píše někde.

Sedmdesát let staré dílo je aktuální i dnes, protože podobně smutné životní příběhy denně slyšíme i u nás, v malé postkomunistické zemi, která konečně dohnala tu velkou Ameriku. Jenže to, čím jsme ji dohnali, pro velkou část obyvatelstva není vůbec radostný proces, ale těžká tragédie. Po skončení představení jsem viděl mnoho dojatých lidí, některé i se slzami v očích. A doma v posteli před usínáním jsme nejspíše všichni přemýšleli o tom, jak jsme prožili svůj dosavadní život, ať už v roli otce, matky, syna, dcery, či zaměstnance.

Sedmdesát let staré dílo je aktuální i dnes, protože podobně smutné životní příběhy denně slyšíme i u nás, v malé postkomunistické zemi, která konečně dohnala tu velkou Ameriku