Co nás mohou naučit koledy
Když jsem byla malá, nebylo mi nikdy zcela jasné, jak to ten Štěpán udělal, že mu psi snědli koledu. Říkala jsem si: copak písnička se dá jíst? Až časem jsem vyrozuměla, že slovo koleda neoznačuje pouze píseň. Slovník spisovné češtiny uvádí hned čtyři významy: 1. vánoční (nebo velikonoční) píseň, 2. zpívání těchto písní po domech, 3. pohoštění nebo dárek za zpívání těchto písní, 4. doba od Štědrého večera do Tří králů, řidčeji Velikonoční pondělí. Všechny čtyři uvedené významy jsou veskrze pozitivní. Když jde někdo koledovat, pravděpodobně očekává příjemně strávený čas a možná i nějakou odměnu (pokud se na něj neseběhnou psi). O to zajímavější je, že použijeme-li zvratnou podobu slovesa, koledovat si, význam se zásadně změní: koledovat si se dnes pojí téměř výhradně s negativními konotacemi (koledovat si o výprask). Slovo koleda má podle Rejzkova Českého etymologického slovníku – podobně jako kalendář – původ v latinských kalendách (calendae), což je označení pro první den v měsíci. Do slovanského prostředí se slovo patrně dostalo přes Balkán; původně se tak nazývaly pohanské slavnosti a křesťanství pak slovo aplikovalo na období Vánoc.
Nevím, jestli jste se někdy setkali s fenoménem okybača, jak se žertovně označuje mylná interpretace známých (především písňových) textů. Přímo okybača pochází z lidové písně Beskyde, Beskyde a vznikl nepochopením a špatným rozfázováním sousloví černooký bača. Tento konkrétní omyl je – zdá se – až podivuhodně rozšířený. Asi každý však má své unikátní okybači, které mnohdy rozklíčuje až v dospělosti. Já osobně bych našla několik okybačů právě ve vánočních koledách. Jedním z nich byl vánoční hudební nástroj zvaný štědrolničky. Byly to pro mě pochopitelně rolničky, na něž se zvonilo pouze na Štědrý den. Až později jsem ke své nevoli zjistila, že se v textu mluví o štědrovničkách, tedy malých štědrovnicích, dnes známých jako vánočky.
A už vůbec jsem netušila, jak se vyrovnat s veršem den přeslavný jest k nám přišel. Jelikož jsem byla z lidových písní zvyklá, že čeština zní někdy „divně“, vyložila jsem si slovo jest jako zkomoleninu slova jíst. Připadalo mi sice značně nepravděpodobné, že by k někomu přišel na večeři den, nicméně jsem patrně usoudila, že o Vánocích je všechno možné. Až o mnoho let později jsem se dozvěděla, že jest je zde tvarem pomocného slovesa být, kterým se v historické češtině tvořil minulý čas pro 3. osobu jednotného čísla, obdobně jako ve tvarech přišel jsem, přišel jsi, přišli jsme, přišli jste. Ve 3. osobě jednotného i množného čísla však tento morfém zanikl. Aspoň tedy názorně vidíme, kolik jazykových zajímavostí je v lidových písních zakonzervováno.