Češi dřou víc, ale s horším efektem
PRAHA Jedno z lichotivých pořekadel hlásá, že české ručičky jsou zlaté. Realita je taková, že jsou spíš olověné. V porovnání s jinými evropskými zeměmi činila loni zdejší produktivita na jednu odpracovanou hodinu necelých 76 procent. To znamená, že Češi odedřeli o dost víc hodin, aby se dostali na stejný zisk jako kolegové v zahraničí. Tratí na tom oni sami ve své výplatnici a množství volného času, tratí firma v zisku a ve výsledku i národní hospodářství. Zmíněnou neefektivitu identifikuje nová vládní strategie jako klíčovou překážku rozvoje země.
Strategie doslovuje Národní investiční plán, který v týdnu představil premiér Andrej Babiš (ANO). Byť byl zmíněný materiál nazván plánem, je to katalog investičních záměrů a potřeb, a byť se Hospodářská strategie ČR 2020–2030 jako plán nenazývá, má k němu mnohem blíž. Hotová bude v březnu, zatím jsou k dispozici teze; její součástí bude rozpis, kdy se co stane, kdo to udělá a z čeho přesně se to zaplatí.
Vláda vytyčila osm priorit na příští dekádu, které se musí začít naplňovat, aby Česká republika nezaostala a nezchudla. Ústřední potíž je v nízké produktivitě práce.
Čisté zdroje, čistá pole Základních
pilířů, jež je podle strategie potřeba v příští dekádě zdolat, je osm. Vzdělávání, inovace, podnikání, zdraví, průmysl, energetika, doprava a rovnoměrný rozvoj regionů s důrazem na péči o krajinu. Shrnuto – potřebujeme víc absolventů technických a přírodovědných oborů, po nichž trh hladoví, díky ním si usnadníme práci chytrými řešeními, ne že se s tím pachtíme postaru a chytré vychytávky kupujeme od šikovnějších cizinců.
Potřebujeme méně otravovat podnikatele, aby s každou prkotinou nemuseli na úřad, když se cokoli dá udělat po internetu a když stát už většinu údajů stejně má, jen si je úřady mezi sebou nesdílejí. Potřebujeme nízkoemisní až bezemisní průmysl i energetiku, v níž budeme soběstační, aby zdejší politickou vůlí nekroutila cizí velmoc zároveň s kohoutem, jímž nám posílá plyn. Potřebujeme zemědělství, které k půdě přistupuje s respektem, nevyhání si zisky tunami chemických hnojiv a nerezignuje na pěstování brambor či jablek, protože řepka s kukuřicí nesou víc a snáz.
Musíme udržet vodu v krajině, aby z ní a v ní mohli žít lidé, zvířata i pole. Jelikož se věková skladba společnosti převáží ve prospěch seniorů, bude nutná špičková péče o zdraví, protože, řečeno s jistou míru cynického realismu, čím je jedinec zdravější, tím méně peněz stojí systém.
Aby to všechno mělo šanci stát se, je nezbytné podle strategie odbourat mentální, organizační a technologickou mez způsobující, že třpyt českých ručiček zašel.
„Zvyšování produktivity práce je třeba chápat jako primární zdroj dlouhodobě udržitelného růstu. Domácí ekonomika vzhledem k nerovnováze na trhu narazila na hranice svého růstu, východiskem jsou inovace a na nich založený růst produktivity a konkurenceschopnosti,“píše se v materiálu, který na vládu přichystalo ministerstvo průmyslu a LN jej mají k dispozici.
Přijít na to, proč se Češi dřou déle a lopotněji, nevyžaduje genialitu, příčiny jsou banální, akorát se neodstraňují, případně odstraňují pomalu. Mizerná organizace práce, mizerný management, zastaralé výrobní prostředky či postupy a fakt, že zdejší průmysl často zaujímá poslední příčku v hodnotovém řetězci. Zahraniční mateřská společnost si to, co opravdu vydělává, uskuteční jinde – vývoj inovací či následný prodej a servis –, v Česku se montuje nebo kompletuje. Z toho není moc peněz pro nikoho kromě zahraniční matky, ale ta si zisk užije, tedy i zdaní, u sebe doma.
Plnění domácích úkolů má za cíl, aby se z dosavadní výhody levné práce, která sem táhne výrobny zahraničních investorů, nestalo betonové závaží. Svět a byznys se robotizují, co může, lítá po síti, rutinní, mechanické a těžké práce zastanou stroje, lacinější a efektivnější.
Překonávání socialismu Proměna, která se už děje, vygeneruje nová místa ve službách, v sociální a zdravotní péči, ve vysoce kreativních oborech; ale Češi je musí umět vykonávat a tu metu zatím nezdolali – absolventů oborů budoucnosti je tu asi 26 procent, což na novou éru nestačí. Počítá se s tím, že člověk se bude celý život učit, hlavně digitální dovednosti, neboť technologický vývoj poletí; vzdělávací systém na to musí být připravený, v nabídce studijních programů i rekvalifikací.
Odbourat se přitom musí i dědictví po komunistech. „Československé hospodářství se začalo orientovat na východ a na těžký průmysl, náročný na suroviny a energie. Byly vytvořeny gigantické, monopolní výrobní kapacity, potlačena kvalita – systém, který nemohl obstát v následném tržním testu,“popisuje dokument. Po revoluci se to řešilo poněkud splašenou privatizací a mohutným přívalem přímých zahraničních investic. Tehdy to pomohlo, ale nedalo to tolik prostoru domácímu byznysu, aby se naučil vyšší přidané hodnotě. Podle ministerstva průmyslu proto hrozí, že Česká republika uvázne v „pasti středního příjmu“– zbohatne, ale poztrácí konkurenční výhody, jako třeba rozvoj výzkumného zázemí, neboť nepřestane sama sebe inzerovat přes nízkou cenu.
Výchozí pozice k modernizaci země, ke splnění přání, aby se z ní stal technologický tahoun, není špatná – dá se navazovat na prvorepublikovou tradici a váhu má i dobrý mezinárodní rating; agentura Moodys hodnocení Česka po 17 letech zvedla, díky čemuž má nejlepší „vizitku“ze všech zemí bývalého východního bloku. Pomáhá, že jsme bezpečná a vůči finančním otřesům odolná země.