Když se řekne život

Chceme krajinu s bezpečnými polygony?

Barikádově rozdělené společnosti mají jednu výhodu. Položíte-li spornou otázku, už předem tušíte, jak odpoví bublina volící Miloše Zemana a jak bublina volící třeba Piráty. Ale nemusí to platit vždy. Představte si spor, v němž jsou na jedné straně železnice (považované za ekologicky šetrný způsob dopravy) a na druhé straně Lesy ČR (považované za nepříliš ekologický kolos). Komu fandit? Nejvyšší správní soud se ve čtvrtek postavil na stranu Lesů.

Jde o pravidla kácení stromů blízko železničních tratí. Podle dosavadního zákona o drahách bylo možné kácet jen proto, že stromy jsou v „dopadové vzdálenosti“od kolejí. Drážní úřad tedy označil za nebezpečné všechny stromy v blízkosti tratí, aniž by zkoumal, zda hrozí, či nehrozí jejich pád. Lesy ČR tento přístup napadly a NSS jim dal za pravdu: ano, mohou se kácet stromy podél tratí, ale jen když se to zdůvodní, ne pouze proto, že rostou v „dopadové vzdálenosti“.

Je to obecnější spor. Máme si vážit alejí podél silnic? Stromů podél železnic? Anebo jejich význam válcují argumenty bezpečí za každou cenu? Jakmile se v nějakém sporu objeví slova „bezpečnost“či „lidské životy“, strana, která se o ně opírá, mívá automaticky navrch. Kdo namítne, že jde také o krajinu, její obraz i průchodnost (tu umožňují i některé aleje staré třeba 300 let), automaticky získá cejch hazardéra s lidskými životy, ba potenciálního vraha.

Ale dotáhneme-li toto uvažování do konce, rýsují se chmurné obrázky budoucnosti. Ano, můžeme argumentovat absolutní bezpečností a potřebou ochrany životů i proti lidskému hazardování či obyčejné blbosti. Ale získají-li ty argumenty plnou prioritu, z železnic a běžných silnic se stanou umělé polygony. Že takový bezpečný polygon staví firma BMW na území vytěžených dolů na Sokolovsku, má logiku. Ale neměla by se v něj přeměnit běžná česká a moravská krajina. V tomto smyslu rozhodl NSS logicky, když se postavil proti svévoli „ekologicky šetrného druhu dopravy“.