Afghánské Vánoce a rok zázraků
Vše začalo vlastně už v roce 1978. Svět byl tehdy úplně jiný než dnes a také úplně jiný, než jak si ho pamatujeme od osmdesátých let minulého století. Byla to éra, kdy se (hlavně na Západě) mluvilo o koexistenci mezi kapitalistickým demokratickým západním světem a SSSR, éra détente. Epocha, kdy Sovětský svaz zdánlivě vítězil a vypadalo to, že navždy.
Ve Spojených státech byl prezidentem Jimmy Carter, slušný člověk a zbožný protestant, který se skutečně snažil o mír (dostal mimo jiné Nobelovu cenu míru, a to na rozdíl od pozdějšího amerického prezidenta Baracka Obamy za skutečné zásluhy o zprostředkování míru). Sověti ho ovšem považovali za měkkého a jeho skutečnou touhu po odzbrojení si vykládali jako slabost. A podle toho se chovali.
Za invazi mohou i Češi
Sovětský svaz posiloval svoji konvenční armádu a počty jaderných zbraní v Evropě, podporoval „národně osvobozenecká“hnutí ve třetím světě a uchytil se pevně v Africe. Například v Angole a také v Africkém rohu.
A dokonce i přímo na americkém kontinentu. V Nikaragui se schylovalo v roce 1978 k vítězství levicových Sandinistů podporovaných Kubou a Sověty, SSSR připravoval na Kubě základnu pro své jaderné ponorky a o rok později poslal na Kubu bojovou brigádu. Vietnamští komunisté svrhli nelidský polpotovský režim v Kambodži a rozšířili tak sovětský vliv v Asii.
A revolučními změnami, které také nebyly Západu příznivé, prošel i širší Blízký východ. V Íránu probíhaly od roku 1978 nepokoje, které svrhly na začátku roku 1979 prozápadního íránského šáha Rezu Pahlavího. Washington
se obával, že jde o vítězství levice a Sovětů. Na revoluci se totiž podíleli i komunisté. Levičáci se radovali, že byl svržen šáh, který mimo jiné prosazoval sekularismus a práva žen. Ještě nebylo jasné, nakolik je tahle revoluce zrozením nového islamistického režimu.
Cena ropy vylétla nahoru a to zasáhlo ekonomiky USA i celého Západu. Islamističtí revolucionáři zadrželi jako rukojmí personál amerického velvyslanectví v Teheránu a pokus o jeho osvobození skončil neúspěchem. Spojené státy byly zahanbeny a poníženy. A navíc došlo k nenápadnému zrození islamistického režimu v Saúdské Arábii.
V téhle situaci se šéfové sovětské komunistické strany rozhodovali o invazi do Afghánistánu. Nakonec ji naplánovali na konec roku 1979. V době oslav vánočních svátků na Západě měla ujít pozornosti a projít bez větší reakce Západu. Jeden z argumentů pro ni byl, že invaze do Československa v roce 1968 proběhla také v pohodě. Hlavním důvodem ale bylo, že vládnoucí komunisté v Afghánistánu ztráceli moc a Sověti se báli, že v zemi bude bodovat Západ nebo islamisté, kteří ovlivní sovětské muslimské republiky.
Sovětský Vietnam a al-Káida
S prvními přijíždějícími sovětskými tanky vypukla mezi afghánským vedením radost. Tehdejší prezident Hafizulláh Amín zval Sověty do země na pomoc v boji proti povstalcům mnohokrát. Teď to konečně vyšlo. Jen nevěděl, že pozitivní odpověď na prosbu o „bratrskou pomoc“znamená také jeho rozsudek smrti.
Agent sovětské tajné služby KGB se ho pokusil otrávit, což se nepovedlo (jed prý neutralizovala imperialistická kokakola), a tak ho museli zastřelit. Při dobývání prezidentského paláce zahynul i šéf útočící jednotky sovětské tajné služby KGB, všichni její členové byli zraněni a tyhle zmatky jako by předznamenaly konečné fiasko celé sovětské akce.
Plán Moskvy byl jasný: instalovat nové vedení Afghánistánu (přivezli si nového prezidenta, Babraka Karmala, kterého předtím ukrývali v Československu), potlačit opozici, překvapit Američany a v klidu odejít. Jenže nic z toho se neuskutečnilo a chod historie se začal měnit téměř zázračným způsobem.
Část washingtonských politiků si vyložila sovětské obsazení Afghánistánu jako první krok v tradiční ruské snaze dostat se k „teplým mořím“. Konkrétně k Perskému zálivu s jeho zásobami ropy, na kterých byl Západ životně závislý. A pro amerického prezidenta Cartera to byl poslední políček ze strany Sovětů, proto se rozhodl dále neustupovat. Začala tak zvaná druhá studená válka. Republikánský prezident Ronald Reagan, který nastoupil v roce 1981, ji v podstatě zdědil. Agresivní postup Sovětů v Afghánistánu ostatně přispěl k jeho vítězství ve volbách, a tím i k nástupu konzervativní politiky na Západě.
Spojené státy podpořily afghánské povstalce, aby dali Sovětům pocítit „jejich vlastní Vietnam“. Nepřímo, hlavně přes pákistánskou tajnou službu. Tím ovšem ztratili kontrolu nad financemi a zbraněmi, které často zamířily k radikálním islamistům. Vládcové saúdské ropné monarchie pak přispěli na „svatou válku“v Afghánistánu i svými vlastními radikály.
Saúdský panovnický rod totiž uzavřel s radikálními duchovními na podzim 1979 „dohodu“, že převezmou ideologickou kontrolu nad zemí výměnou za podporu vládnoucí rodiny. Impulzem, který donutil Saúdy opřít se o duchovní, bylo obsazení Velké mešity v Mekce muslimskými chiliastickými radikály a hrozba povstání.
Z prostředí boje islamistů proti Sovětům za americké peníze pak vzešla i teroristická organizace al-Káida vedená saúdským občanem Usámou bin Ládinem. Ten nakonec využil Afghánistán pro útoky na USA. A na radikály z Mekky svým způsobem navázal Islámský stát.
Vánoce před čtyřiceti lety změnily chod dějin. 25. prosince 1979 Sovětský svaz začal invazi do Afghánistánu, což nakonec přispělo k jeho konci, růstu konzervatismu a zrodu al-Káidy a nepřímo i Islámského státu.
Nerozhodnost ničí impéria Sověti skutečně v Afghánistánu „uvázli“. Výdaje na Afghánistán vedly nakonec sovětské politbyro k odmítnutí invaze do Polska v osmdesátých letech a rozhodnutí „starat se hlavně o SSSR“, tedy rezignovat na obranu impéria. A přispěly i k tomu, že Michail Gorbačov začal přemítat o nutnosti změny sovětského modelu a zavedl perestrojku a glasnosť, reformy, které zničily nereformovatelný Sovětský svaz dřív, než by zkolaboval sám.
Sověti přitom zabředli do afghánské bažiny i proto, že jim chyběly jasné cíle. Nevěděli, čeho chtějí dosáhnout, jestli „vybudování socialismu“, posílení tamní levičácké vlády označované za komunistickou, či jen příměří s povstalci. Jen posílali do země další a další tanky a peníze, až v roce 1989 s ostudou odešli. Připomíná to trochu americký přístup k Afghánistánu, který je teď v USA předmětem ostré kritiky.
Spojené státy zaútočily na Afghánistán pod vládou radikálního hnutí Taliban (vytvořeného pákistánskou tajnou službou), protože Taliban hostil v zemi atentátníky z al-Káidy odpovědné za útoky v USA 11. září. Pak ale přišlo váhání, co vlastně v Afghánistánu dělat. Zda je cílem zničení zbytku Talibanu, vybudování státu nebo demokracie, ochrana práv žen, či něco jiného.
Chaotická strategie přispěla k tomu, že Spojené státy vypadaly jako slabé (byť si na rozdíl od Sovětského svazu mohou dlouhodobé financování války i rozvoje Afghánistánu dovolit), a výsledkem bylo volání po stažení USA ze zahraničních válek. Což formálně podporuje současný americký prezident Donald Trump. Tak tohle před čtyřiceti lety opravdu nikdo nečekal.
Šéfové sovětské komunistické strany naplánovali invazi na konec roku 1979. V době oslav vánočních svátků měla ujít pozornosti a projít bez větší reakce Západu.