Čtěte bibli, tam to všechno je
Kromě odborných studií jsou inspirující knížky zdánlivě pro děti, jimiž můžeme dohnat mezery totalitního vzdělávání
Ještě nikdy se Češi nedovolávali svého židovsko-křesťanského dědictví tolik jako v poslední době. A vlastně oprávněně – měřeno vydavatelským zájmem o bible, různá její převyprávění či vědecké studie a příručky.
Za posledních dvacet let vyšla řada nových překladů bible, částečných i kompletních. Bylo to více než kdykoli jindy od dob Cyrila a Metoděje. Totéž platí i o spřízněném žánru, totiž o knihách, které mají čtenářům, malým i velkým, usnadnit orientaci v bibli, která opravdu může působit jako „bichle“.
Je jich na trhu řada, dobrých i špatných, originálu věrných i hodně nezávislých. Obvykle se jedná o knihy zaměřené nábožensky, nejde tedy o obdoby publikací o řeckých mýtech. Většinou je řeč o překladech, těch českých je jen pár. Právě těm bychom ale rádi věnovali pozornost.
Opomíjených kořenů civilizace se dovolává i Martin Vopěnka, autor Biblických příběhů pro nevěřící děti (Mladá fronta 2018). K jejich sepsání ho prý vedl neblahý stav evropské civilizace a naší společnosti a zjištění, že lidé ztratili vazbu na vlastní kulturu. Jeho záměrem tedy je obnovit znalost základních příběhů, které by prý měl znát každý.
Titul ovšem prozrazuje ještě další dvě ambice, totiž oslovit nejmladší čtenáře a současně překonat odpor těch, které bible odrazuje nikoli rozměry, ale náboženskostí. Na tu jsou u nás někteří lidé překvapivě alergičtí, civilizace necivilizace. Proto Vopěnka bibli představuje jako text, o kterém lze přemýšlet moderně, třeba i kriticky.
Který Žid je pokrokový?
Neváhá klást otázky, kterých se na hodinách náboženství dříve odvažovali jen ti největší drzouni. Třeba koho si vzali synové Adama a Evy za manželky, když se v Genesis nemluví o žádných dcerách? Zamýšlí se nad tím, zda nebylo od Boha kruté při Potopě usmrtit všechny lidi. Jindy se snaží některé motivy aktualizovat, třeba v souvislosti s Noemovou archou poznamenává, že i dnes se vědci snaží uchovat ohrožené biologické druhy.
To všechno je sympatické a prospěšné. Vopěnkův přístup má ovšem dvě problematické zvláštnosti. Zaprvé, zřejmě vychází z nevysloveného přesvědčení, že biblický text má nějaký „správný“výklad, a ten je jen jeden. A zadruhé, tento správný výklad je v jeho podání nenáboženský, někdy až antináboženský.
Kupříkladu konstatuje, že ve věci stvoření Slunce a Měsíce se bible netrefila, protože její výklad neodpovídá současným vědeckým poznatkům. Sám přitom ve své rekapitulaci opomíjí zásadní položku biblického vyprávění, tedy oddělení světla od tmy, krok, bez kterého lze pochopit vtip celé pasáže. Autor knihy Genesis totiž nemluví o kosmologickém procesu, ale o hierarchii božích výtvorů, v níž zdroje světla na nebi jsou pouhým výtvorem a nástrojem, třeba k oddělení dne a noci, nikoli k uctívání. Číst bibli znamená rozumět jejímu způsobu vyjadřování.
Martin Vopěnka také opakovaně hodnotí věci podle jejich „pokrokovosti“. Židovství prý „bylo na svou dobu velmi pokrokové, protože Židé věřili v jednoho boha, zatímco jiné národy a kultury uctívaly mnoho bohů“. V čem ten „pokrok“spočíval? Přestalo být náboženství Židů v nějakém okamžiku pokrokové? A kam směřoval další pokrok?
A když se třeba zmíní o pravidlech rituálně čisté (košer) stravy, vyloží je jako „dávné hygienické představy“. Tím ovšem z chápání textu vyloučí veškerý smysl pro starověké vnímání řádu světa, pro duchovno, rituál nebo tajemství, které by snad mohl (malý) čtenář za takovým podivným Hospodinovým pokynem tušit. Vopěnkova kniha může dobře posloužit osvětě v oblasti obsahu příběhů, a třeba i jejich kritické reflexi, ale vlastně jako kdyby nevěřila, že tyto příběhy měly nějaký jiný smysl kromě toho, že se pak objevují jako náměty evropského umění.
Jin a jang
V jistém smyslu Biblické příběhy pro nevěřící děti navazují na kdysi oblíbená díla polského autora Zenona Kosidowského. Ten, zaštítěn svým ateisticko-osvětovým záměrem a lidově demokratickým původem, seznámil tisíce českých čtenářů s obsahem bible i zajímavými historickými souvislostmi.
Zároveň Vopěnka navazuje na jiný žánr, totiž biblickou dějepravu, od děl snaživých katechetů až po přední literáty, třeba Ivana Olbrachta a Jaroslava Durycha. Kniha toho prvního, doprovázená rytinami Gustava Dorého, je k dispozici v novém vydání (Biblické příběhy ze Starého zákona, Albatros 2013, ale také výběr z příběhů na CD od Supraphonu 2006). Potěší autor, který se nebál přechodníků, nesmějí se jich ale bát ani čtenáři.
Zvláštní osud má kniha Vyšla hvězda nad Betlémem. Jde o evangelijní příběh převyprávěný spisovatelem a esejistou
Josefem Jedličkou. Vyšla pod jménem Josefa Voláka v roce 1969, když Jedlička emigroval do Německa. Znovu (a zatím naposledy) byla publikována začátkem 90. let, podobně jako Durychovy novozákonní příběhy Z růže kvítek vykvet nám.
Koho si vzali synové Adama a Evy za manželky, když se v Genesi nemluví o žádných dcerách? Nebylo od Boha kruté při Potopě usmrtit všechny lidi?
Hlubší čtení od ministra Nejlogičtějším protějškem a alternativou k Vopěnkově knize může být Čtení z bible Jana Sokola s decentními ilustracemi jeho bratra Václava (2. vydání Vyšehrad 2014). Pro výuku jej dokonce doporučuje ministerstvo školství. Jan Sokol, filozof a křesťan, koncipoval svou knihu zcela jinak. Vybral asi desetinu rozsahu bible v ekumenickém překladu, aby tak představil všechny žánry od právních textů až po ty poetické, a doplnil je svými vysvětlujícími „úvody“před každým výňatkem i třemi desítkami hlubších sond na konci, například „Pomsta a spravedlnost“(na podkladě příběhu Kaina a Ábela) nebo o smyslu biblických genealogií.
Je možná příznačné, že Sokol si neklade Vopěnkovu (oprávněnou) otázku, zda vyhubení lidstva při Potopě není náhodou tak trochu problém. Spíše v souvislosti s Noemem konstatuje, že „spravedlivému“se dostane pomoci, „i kdyby byl jediný na světě“, což je skutečně radikálně odlišná perspektiva.
Současně ví Jan Sokol něco, co Martin Vopěnka neví nebo nepovažuje za relevantní – totiž že bible vznikla dříve než vědecký způsob uvažování a logicky se o vědecké pravdy nezajímá.