Čtěte bibli, tam to všechno je
To je zjištění, které je důležité nejen pro náboženského čtenáře, ale i pro toho sekulárního, který hledá kořeny své civilizace.
Sokolovu knihu bych se nebál dát žádnému teenagerovi. Maximálně mu bude připadat příliš vznešená a těžká. Spíš by ale mohla skončit v rukou jeho rodiče, který by třeba chtěl dohnat, co kdysi sám zmeškal nebo co zanedbali jeho vzdělavatelé. Vlastně by bylo nejlepší, kdyby si potápěči ke kořenům naší civilizace pořídili obě publikace, protože ty se k sobě mají jako jin a jang.
Mana pro děti
Kniha bratří Sokolů je decentně ilustrovaná, poměrně velká a ne zrovna podbízivá. Ta Vopěnkova je celkem malá, čtivá a září sytými barvami ilustrací Pavla Brázdy. A oprávněně, co by byla dětská knížka bez pěkných obrázků?
Edice „manamana“nakladatelství Meander posunula tento koncept ještě dále. Z ilustrace udělala hlavního nositele sdělení, zatímco text Ivany Pecháčkové ji „jen“doprovází, je do ní vtělen. Autorka rozčlenila bibli (zatím Starý zákon) do dvaceti knížeček, přičemž každá představuje jedno téma – například „Kain a Ábel“, „Abrahám a Izák“, „Josef a jeho bratři“a tak dále.
Každý svazeček ilustroval jiný výtvarník, vesměs jde o ilustrátory nejmladší generace. Všichni hledali svůj osobitý přístup. „Desatero přikázání“napodobuje malby z egyptských hrobek, Archa úmluvy připomíná styl časopiseckých vtipů, Ester trochu orientalizuje a podobně. Snad se mladí umělci mohli i trochu více odvázat, ale možná nechtěli odradit dětské čtenáře přílišnými experimenty.
To nejzajímavější, snad i unikátní, jsou samostatné pracovní listy vložené dovnitř. Jde vlastně o pomůcku, jak se zaměřit na klíčová místa příběhu, promyslet si jej, a zaujmout k němu osobní postoj. Třeba Jóba namalovat před Hospodinovou zkouškou a pak po ní. Nebo pro sebe vypočítat, co bychom sami neradi postrádali. Tento přístup čtenáře nejen osobně zaangažuje, což je podstatou biblického textu (nikoli jeho „pouhý“děj). A také jej donutí najít vlastní výklad. A třeba dokonce zjistit, že možných interpretací může být celá řada.
Poezie nevšedního dne
Ti starší a kulturně sebejistější možná sáhnou po publikacích jiného druhu, totiž autorském přepracování biblické látky, které je samo o sobě výkladem či komentářem svého druhu. Třeba od novináře a básníka Daniela Rause. Raus přebásnil pět biblických knih a vydal je v jednotlivých svazcích (Píseň písní: Padesát odstínů lásky; Jób: Člověk soudí Boha; Kazatel: Šalamounův grál; Žalmy: David a jeho blues; Přísloví: Moudrost a její hostina).
Raus věří v sílu biblických myšlenek, je-li vyjádřená moderním jazykem. Například Jób je pro služebníky „pan Nikdo“, stěžuje si na prázdné „kecy“svých nehodných přátel, případně se má na ně „vykašlat“. Tyto posuny jsou ovšem zcela funkční a opodstatněné, i pro toho, kdo už originál zná.
Osobité, byť třeba ne zcela autorské přepracování biblické látky má u nás také tradici, například v roce 1958 (!) vyšel svazek Pět svátečních svitků. Ten místo Přísloví obsahuje Ester – tak „sváteční svitky“chápe židovská tradice, protože se čtou během pěti svátků, od Pesachu po Purim. Texty tehdy přeložil orientalista Stanislav Segert, pozdější emigrant do USA. S básnickou stránkou věci mu pomáhala orientalistka a překladatelka Věra Kubíčková, ale také Jaroslav Seifert a Vilém Závada! Knížka mohla vyjít i proto, že byla lišácky prezentována jako „kulturní památka“v odeonské edici Živá díla minulosti. A v takovém nákladu, že se ještě i dnes dá sehnat v antikvariátech. (Segertova/Seifertova Píseň písní je také k dispozici na zvukovém CD, vydal Vyšehrad a Audiostory.)
V téže době už si kdesi v dálce, možná jen pro sebe, překládal oblíbené biblické pasáže původně český, později izraelský spisovatel a diplomat Viktor Fischl. V roce 2002 nakladatelství Garamond vydalo sbírku jeho překladů pod titulem Hebrejská poezie. Fischlův výběr obsahoval knihy Jób, Žalmy, Přísloví, Kazatel, Píseň písní a Pláč Jeremiášův.
Rausovo podání je nejvíce „autorské“, ale současně je jako jediné podáno z pozice věřícího. Právě jeho verze může mít potenciálně největší dosah, protože jeho převody vyšly i jako komplet pěti zvukových CD v režii Lukáše Hlavici (Biblická poezie, Energeia, o. p. s., Heřmanův Městec 2016). Kdo nechce číst, může poslouchat, což vlastně odpovídá původnímu záměru textů. Třeba jak Jób hlasem Ivana Trojana vynadá Hospodinovi (Viktor Preiss), že se lumpům podivně dobře daří, zatímco dobří lidé strádají. Nebo se pokusit zodpovědět Kazatelovu otázku, jak je možné, že lidem vládne plebejec, zatímco šlechta se stará jen o své pitky.
S povolením komentovat
Rause zajímá (i) umělecká působivost biblických textů. V tom samozřejmě není jediný, nedávno třeba dokončil svůj celoživotní projekt americký literární vědec Robert Alter, který postupně přeložil a vydal celou židovskou bibli (zhruba starozákonní knihy), a okomentoval ji ze svého, literárního a stylistického hlediska. Například První a Druhou Samuelovu představil v jednom svazku jako „The David Story“, kompaktní a bravurně vyprávěný „sekulární“příběh jednoho pastýře, který to dotáhl na krále.
Alter v tomto ohledu vykročil z řady, a dokonce si vysloužil kyselé poznámky od biblistů a hebraistů, kteří si chtěli komentování bible nechat pro sebe. Jinak je ale „biblický komentář“, tedy edice biblického textu s obsáhlejšími poznámkami, zavedený žánr. U nás například vyšla katolická Jeruzalémská bible, vlastně převod z francouzského překladu (od Dagmar a Františka X. Halasových) původních hebrejských, aramejských a řeckých textů, doplněných vědecky podloženým komentářem.
Ve velkých jazycích existují komentáře nejrůznějších druhů – v jednom svazku i v deseti, katolické i protestantské, křesťanské i židovské, exegetické nebo biblistické, nebo třeba archeologické. Pro malé země a malé jazyky je každý takový projekt vzácný, protože odčerpává kapacitu podstatné části odborné komunity. V českých zemích vycházely v letech 1968 až 1984 v Kalichu čtrnáctisvazkové Výklady ke Starému zákonu, v 90. letech jejich upravená reedice. Projekt vedl Miloš Bič (1910–2004), biblista intelektuálně zformovaný ještě před válkou.
Znovu se k podobnému výkonu vzepjala česká biblistika až teď. Český ekumenický komentář (ČEK) vzniká v rámci Centra biblických studií AV a UK a vychází pod hlavičkou České biblické společnosti, a to ve dvou řadách – ke Starému a k Novému zákonu. Ta první má za sebou teprve prvních sedm svazků z devětatřiceti, druhá se blíží k cílovému stavu jednadvaceti svazků.
Každá kniha má svého autora s jeho vlastním přístupem, přičemž zastoupena je generace nestora české biblistiky Petra Pokorného (1933) z Evangelické teologické fakulty UK, až po Dominika Opatrného (1980) z Cyrilometodějské teologické fakulty UP v Olomouci. Z výčtu je patrné, že jde o projekt několika institucí, nekonfesí, a realizovaný v době, kdy už mají odborníci výhodu kontaktu se světem a nejnovějšími poznatky. Současně je charakteristické, že první část komentáře ke knize Genesis od Martina Prudkého zatím pokrývá prvních šest kapitol ne s ohledem na logické členění publikace, ale kvůli konci grantového úkolu. Každá doba má své výzvy.
Každý svazek má svého autora se specifickým rukopisem, včetně jeho specifické perspektivy. Třeba Filip Čapek zmiňuje i filozofický rozměr Kazatele. Každá kniha má stejnou strukturu, autorský překlad příslušného textu, textové a překladatelské poznámky, výklad, a v neposlední řadě interpretaci významu pro dnešního čtenáře. Průběžně je text doplňován o různé exkurzy, třeba srovnání stvoření podle Genesis se starověkými mýty. Autoři se mohli vyřádit, třeba Martin Prudký při snaze zprostředkovat čtenáři význam biblických jmen navrhl pro Enóše Člobrdu a pro Kénana jméno Kájinek, Áda by mohla být Jasněnka.
Kolik třešní, tolik višní
Český ekumenický překlad není na trhu jediný. Patřičné by bylo se zmínit o dvou dalších. Jednak je to řada Bible pro dnešek, kterou ve spolupráci s Adventistickým teologickým institutem vydává nakladatelství Advent-Orion. Zatím vyšly svazky věnované knihám Leviticus, Jozue, Kazatel, Daniel, Markovu evangeliu a Zjevení Janovu. Zatím jde vesměs o díla zahraničních autorů, s výjimkou Jozua, jehož autorem je Jiří Beneš, vedoucí katedry biblistiky a judaistiky na Husitské teologické fakultě.
Jan Divecký v nakladatelství P3K v letech 2010–2011 vydal tři díly komentářů k Tanachu, hebrejské bibli, vlastně výkladů důležitých biblických témat opřených zejména o středověké rabínské komentáře. Jde o svazky, spíše svazečky Příběhy Tóry, Izrael soudců a králů a Králové Izraele. Nejde o obdobu tradičního biblického komentáře, ale jsou to jistě okna do židovského čtení textů, které Židé s křesťany sdílejí. Někteří z klíčových autorů, zejména středověký komentátor Raši, měli vliv i na křesťanské vzdělance, například překladatele Bible kralické.
Přirozeným protějškem Českého ekumenického komentáře je ze všeho nejspíš aktuální projekt Trnavské univerzity. První svazek, věnovaný knize Genesis, vyšel v roce 2008, a vpřed pokračuje mnohem pomaleji. Slovenské komentáře jsou koncipovány jinak než ČEP. Jsou dílem jedné (katolické) instituce a každý svazek je kolektivní prací, nikoli dílem s výrazným autorským rukopisem.
České díly, přinejmenším ty, které jsem měl v ruce, působí „expertněji“, v tom smyslu, že věnují více prostoru třeba lingvisticko-překladatelským otázkám, a také se soustředí na záměr starověkého pisatele. Jejich slovenské protějšky se více orientují na „výklad smyslu“. Věnují též soustavnou pozornost pozdějšímu vývoji interpretace biblického textu, včetně rabínské tradice, případně na to, jak se text odráží v liturgii. Navíc k překladu hebrejského textu přidávají i srovnání starověkého řeckého překladu, který měl vliv na další tradici výkladu.
Spíš jen pro ilustraci, když srovnáme, co se píše o hadovi v ráji, Martina Prudkého zajímá, jakou řečovou strategii a jakou gramatiku použil tento tvor při přesvědčování Evy, aby ochutnala jablko. Jeho slovenští kolegové věnují pozornost tomu, zda a v jakém smyslu reprezentoval had postavu ďábla. Ve skutečnosti ale oba svazky obsahují vše důležité, do značné míry se překrývají – a samozřejmě počítají s tím, že jedno místo má množství možných výkladů, a některé může zastávat tentýž čtenář současně.
Martina Prudkého zajímá, jakou řečovou strategii a jakou gramatiku použil tento tvor při přesvědčování Evy, aby ochutnala jablko. Slováci řeší, jak reprezentuje ďábla.
Vlastně by bylo nejlepší, kdyby si potápěči ke kořenům naší civilizace pořídili knihu Martina Vopěnky i Jana Sokola, protože ty se k sobě mají jako jin a jang
Kdo nechce číst, může poslouchat. Třeba jak Jób hlasem Ivana Trojana vynadá Hospodinovi (Viktor Preis), že se lumpům dobře daří, zatímco dobří lidé strádají.
Tip na zimní večery
Ani v jednom případě nejde o knihy čtenářsky nepřístupné, například Petr Chalupa, autor komentářů k První a Druhé knize Samuelově, tedy období králů Saula a Davida, vybavil svazky podtituly „Tragická postava na královském trůnu“a „Lesk a bída královské moci“, uvažoval tedy podobně jako americký literární vědec Robert Alter při publikaci svého „Davidova příběhu“. Z čtenářsky atraktivnějších témat jsou z řady ČEK k dispozici třeba Ester, vlastně starověký thriller o nezdařené genocidě (také Petr Chalupa), a Kazatel (s komentářem Filipa Čapka), jehož autor obohatil naši kolísající civilizaci řadou dosud oblíbených hlášek, jako „nic nového pod sluncem“nebo „marnost nad marnost“.
Běžný zájemce asi nebude v pokušení koupit si kompletní řadu, natož obě dvě. Může si ale například zvolit jednu biblickou knihu a tu si s pomocí poučeného komentáře zevrubně prostudovat a promyslet. O svátcích, vánočních, chanukových, nebo třeba prostě zimních, na to bude spousta času.
Autor je komentátorem Českého rozhlasu