Bůh je bankéřkou
Osobní výběr ze světového tisku
Britští voliči se postarali o největší vítězství konzervativců za minulých třicet let a největší porážku labouristů za osmdesát let. Přesto působí zajímavě, jak se s tímto daným faktem popasoval kontinentální tisk, zejména v Německu. Ten se spíše kroutí a poukazuje na nadcházející rizika (jako by riziko odmítnutí brexitu a tím i hlasu voličů z referenda v červnu 2016 bylo menší).
K jádru věci míří na svém blogu známý novinář a manažer Gabor Steingart, mimo jiné též spolumajitel listu Handelsblatt. Základní sdělení přináší už v první větě svého textu: „Britské volby byly přesně tím druhým referendem o brexitu, které si Evropané z kontinentu vždy tak přáli. Ale jasné vítězství Borise Johnsona nachytalo špičky v Berlíně, Bruselu a Paříži nepřipravené. Až teď jim dochází, že Británie nebude opouštět EU v bolestech, ale s vlajícími prapory.“
***
Podobně rázně se Gabor Steingart postavil k evropskému „zelenému údělu“, který Ursula von der Leyenová, šéfka Evropské komise, ohlásila před týdnem. A hlavně k roli Evropské centrální banky (ECB) v něm. Zdůrazňuje propojení několika věcí zároveň.
Za prvé je to vyhlášení samotného „zeleného údělu“, který má vést Evropu do roku 2050 k uhlíkové neutralitě. Za druhé EU zpracuje taxonomii, podle Steingarta „jakýsi katastr, jenž rozdělí podniky i projekty na ekologicky přátelské a ekologicky ďábelské“. Za třetí již Evropský parlament vyhlásil „stav klimatické nouze“umožňující prosazovat kroky bez prodlevy. Za čtvrté: k tomu je třeba jen do roku 2030 zmobilizovat bilion eur – a Christine Lagardeová, šéfka ECB, má pro tuto roli evropské banky nejen pochopení, ale i strategii a prostředky.
Suma sumárum: to vše se brzy přetaví v unijní směrnice závazné pro investory – státní i soukromé. Či v nástroj, který publicista Carl Jancke nazval „evropským ekologickým pranýřem“.
***
Zde předejme štafetu do Švýcarska, deníku Neue Zürcher Zeitung, pro který roli ECB v „zeleném údělu“komentuje Milosz Matuschek. Je rodák z Polska, z města Bytom, jenž studoval práva a sociologii v Mnichově, Paříži a Řezně. Což připomíná, že ze sousedního města Zabrze pochází Margarete Stokowská, hvězda německého feminismu, kulturní levice a blogu Spiegel Online (v této rubrice často citovaná). Vidíme ukázku názorové diverzity mezi lidmi blízkými místem narození, mateřským jazykem i věkem. A jak víme, diverzita si zasluhuje ochranu.
Matuschek začíná osobním zážitkem z vánočního trhu v Curychu, kde nabízeli veganskou vlněnou čepici. Jak je to možné? Až po chvíli mu došlo, že ta čepice není z ovčí vlny, ale z akrylu, umělého vlákna. Podobně se má přetavit i evropská ekonomika a společnost.
V případě ECB přeměna spočívá v jejím povýšení na sekulární božstvo. Centrální banky jsou jediné instituce, které – tak jako Bůh – mohou vytvořit něco z ničeho, totiž tisknout peníze. „Bůh není mrtev,“píše Milosz Matuschek. „Je centrální bankéřkou a svou peněžní politikou ještě zachraňuje svět. Stojíme před ekologickou diktaturou? Pokud tiskárna peněz zezelená, nevznikne nic jiného než příčná fronta ustavená z peněžního a ekologického socialismu – a tím i koncentrace moci dosud netušeného rozsahu.“
Centrální banky podle něj naplňují touhu po mesiáši, zachránci, jenž na sebe vezme všechny naše hříchy. Nárůst jejich moci proporčně odpovídá neschopnosti politiky, tedy vposledku nás samotných, provádět bolestivé reformy. Proto je zelená peněžní politika právě takový fejk jako veganská čepice z akrylu.
Centrální banky jsou jediné instituce, které – tak jako Bůh – mohou vytvořit něco z ničeho, totiž tisknout peníze. „Bůh není mrtev,“píše Milosz Matuschek. „Je centrální bankéřkou.“
***
Máte-li pocit, že už je toho moc, dáchněte siu The New York Times. Ruth La Ferla píše o herečce Jean Sebergové (1938–1979). A sice proto, že 13. prosince měl premiéru film (z dílny Amazon Studios) s prostým názvem Sebergová, v němž hlavní roli hraje Kristen Stewartová.
Bylo by zajímavé sledovat, kde leží věková hranice mezi těmi, pro něž Sebergová ztělesnila osobitost, atmosféru, ba éru, a těmi, jimž už nic neříká. Kdo zná film U konce s dechem, klenot francouzské nové vlny, v němž září Sebergová, Belmondo, Paříž roku 1960 s módou, auty i atmosférou té doby (v Paříži ještě sídlilo NATO a redakce listu The Herald Tribune), tomu to není třeba zvlášť vykládat. A kdo to promeškal, z pouhého popisu stejně nic nepochopí. Podobně jako se říká, že Brno není město, ale životní styl, mohlo by se říkat, že Sebergová nebyla herečkou, ale obrazem jistého stylu života a světa.