Pro hrst dolarů a ještě pár navíc
Vánoční stromek, který se tyčí do výše až šesti metrů, jde prý na odbyt. V desítkách speciálních vánočních obchodů, jež se v caracaské čtvrti Las Mercedes objevily, totiž nakupuje řada movitých zákazníků. Platí hotově – v amerických dolarech. Takový obří strom vyjde na 700 dolarů.
„Bohatí nahoře v kopcích mají velká patia, kam mohou podobné stromky umístit,“vysvětluje Josue, pouliční prodavač jednoho z vánočních obchodů, které vyrostly hned na začátku oficiální sváteční sezony. Tu letos socialistický vůdce Nicolás Maduro odstartoval skrze prezidentský dekret již 1. listopadu.
V obchodu, kde Josue pracuje, bez přestání znějí španělské verze vánočních koled, na blízkém mangovníku je přivázána balonová napodobenina Santa Clause a všude kolem září světelná výzdoba.
V kopcích, o nichž Josue mluví, žije smetánka Caracasu. Z prostorných vil s vysokými zdmi a ostnatým drátem se jí naskýtá nádherný výhled na údolí, kde se venezuelská metropole rozprostírá. Vánoce v těchto rodinách budou zřejmě jednou velkou fiestou, v zemi se totiž s vánočními stromky objevilo i importované zboží, které si majetnější Venezuelané mohou pořídit. Mají totiž americké dolary.
Tato kdysi zakázaná měna, kterou vládní socialisté s opovržením nazývali „peníze Yankeeů“, dnes dominuje většině transakcí. Las Mercedes, o minulých Vánocích působící ponurým, opuštěným dojmem s řadou zruinovaných obchodů, očividně ožila. Co stojí za touto znovuzrozenou ekonomickou aktivitou venezuelské ulice?
Venezuelský tuzex
„Maduro uvolnil kontrolu cen a zmírnil restriktivní pravidla dovozu. Hospodářská situace je sice nadále velmi špatná, strmý pád ekonomiky se ale zastavil,“nachází vysvětlení Henkel García, finanční analytik, jehož firma Ecométrica sídlí přímo uprostřed Las Mercedes.
Tato nová, neoficiální Madurova hospodářská politika způsobila, že obchody v Caracasu jsou zásobovány zbožím nejen z USA, ale také z Ruska a Turecka, dvou zemí, jež Maduro počítá mezi své skalní spojence. Americké výrobky se většinou objevují ve východním Caracasu, kde se soustřeďuje střední a vyšší třída a zdejší oblast je považována za baštu opozice. Na západní straně města dominují ruské a turecké výrobky, které tam dodává vláda.
Situace došla tak daleko, že někteří obchodníci v Caracasu dnes na vývěsních štítech poutají ceny rovnou v dolarech. A populární jsou i další platidla: v městech u hranic s Kolumbií vládne kolumbijské pesos, na jihu země u hranic s Brazílií se běžně platí třeba i zlatem. Domácí lokální měna, známá jako bolívary, je totiž bezcenným cárem papíru.
„Vláda zmírnila pravidla systému puerta a puerta (od dveří ke dveřím),“říká José Antonio Souza, majitel restaurace v caracaské čtvrti Santa Fe. Mimo jiné nabízí pestrou škálu zahraničních vín, sýrů či masných výrobků, které nakupuje právě v tomto systému. V jeho případě přes prostředníka, který zahraniční zboží získává z dodávek, jež do země přivážejí nákladní vozy či zaoceánské lodě. „Mnozí jiní využívají nelegálních cest jako například služeb přímých kurýrů,“dodává restauratér.
Podle něj mají tito „pošťáci“dobré kontakty na hranicích, které hlídá Madurova armáda a vládou sponzorované polovojenské gangy a milice a za úplatek kurýra do země bez problémů vpustí. Jiní se jim snaží proklouznout po pašeráckých stezkách, známých jako trochas. Potíž je, že trochas jsou často pod kontrolou banditů nebo drogových kartelů a často zde dochází k napadením a únosům.
Vedle Souzovy restaurace se nachází takzvaný bodegón, obchod nabízející pouze zboží z dovozu, za které zákazníci musejí exkluzivně platit pouze v dolarech či eurech. Je to přesně tak, jak to zní: bodegón je opravdu jakousi venezuelskou verzí někdejších československých obchodů Tuzex, kde se platilo výlučně bony. Majitel bodegónu Óscar González tvrdí, že v posledních měsících se jeho obrat výrazně zvýšil a může do Venezuely přivážet každé dva měsíce daleko více zboží.
Gonzálezův bodegón by mohl stát klidně někde v Ženevě nebo Paříži. Pokud na to zákazníci mají, mohou si u něj nakoupit boxy plné čokolád, desítky druhů cereálií, kosmetické výrobky nebo třeba i vitaminy. „Drtivá většina klientů platí v dolarech,“poznamená majitel.
Situace horší než v Sýrii
Dolarové bankovky se stávají naprostým králem finanční směny ve chvíli, kdy danou oblast Venezuely zasáhne výpadek elektřiny. Třeba tropické Maracaibo nemá proud v průměru několik hodin denně. V obchodech a restauracích se tak v daném kritickém momentu nedají používat platební karty a uhradit účet hotově v lokální měně je téměř nemyslitelné. Na to by byla třeba igelitová taška napěchovaná bolívary. Jen pro ilustraci, sto dolarů dnes v přepočtu odpovídá 3,5 milionu bolívarů.
I proto to Venezuelany táhne k tvrdé měně. „Lidé chtějí být součástí dolarové ekonomiky, protože za dolary si mohou dopřát věci, jež pokryjí jejich potřeby. A rovněž nedůvěřují ekonomické politice Nicoláse Madura,“říká finanční analytik Henkel García. Za bolívary si zkrátka v současnosti nelze téměř nic pořídit, s dolary v kapse je situace výrazně odlišná. A nákupní síla některých Venezuelanů se zvětšila do takové míry, že si mohou dovolit kupovat ještě před nedávnem nedostupné zboží z dovozu.
A pak je tu ještě jeden, značně překvapivý důvod zvýšené poptávky po zahraničním zboží. A tím je cena. Věci z dovozu jsou totiž daleko levnější než ty vyrobené ve Venezuele. Má to hned několik důvodů: domácí producenti bojují s inflací, krádežemi, špatnou distribucí a rovněž také musí do finální ceny domácího výrobku zakomponovat řadu výrobních chyb.
To má jednoduché vysvětlení: z Venezuely od roku 2015 odešlo už téměř pět milionů lidí včetně řady špičkových odborníků, mnohé podniky se tak musí spolehnout na méně kvalifikované zaměstnance. A podle nejnovější předpovědi OSN má koncem roku 2020 počet venezuelských uprchlíků dosáhnout čísla 6,4 milionu, což by znamenalo více než 20 procent populace. Tím by venezuelská migrační krize překonala celkový počet syrských uprchlíků.
Každopádně tato masivní diaspora Venezuelců, kteří se v průběhu let usadili v Kolumbii, Peru, Brazílii či ve Španělsku, domů posílá takzvané remesas neboli finanční obnosy v tvrdé měně. Je to jedna z nejběžnějších cest, jak se dolar dostává do Venezuely.
Dolary kdysi do Venezuely přitékaly hlavně za ropu, kterou Venezuela oplývá. Ostatně černého zlata má i dnes vůbec nejvíce na světě, jenže těžba ropy zažívá útlum. Podle agentury Bloomberg Venezuela v roce 2015 vyvážela 2,4 milionu barelů ropy, letos je to jen něco kolem 600 tisíc.
Jak sehnat peníze
A tak se mnozí Venezuelané musejí spolehnout na nelegální cesty za vysněnou měnou. Vedle obchodu s drogami je to především pašování benzinu do sousední Kolumbie. Tam stojí jeden galon 2,7 dolaru, zatímco ve Venezuele jen neuvěřitelných 0,004 dolaru. Venezuelané tankují prakticky zadarmo, protože socialisté léta razí myšlenku, že země s největšími zásobami ropy na světě si něco takového může dovolit. Jak Maduro několikrát prohlásil, „ropa patří pracujícímu lidu“.
Do neméně nebezpečného dobrodružství se obyvatelé země pouštějí na jižní hranici s Brazílii. Ve venezuelských státech Amazonas a Bolívar se nacházejí zlaté doly. V této oblasti lidé již dávno nepoužívají bezcennou měnu, ale právě zlato, které prodávají za tvrdou měnu nebo jím přímo platí za výrobky a služby. Potíž je, že těžba zlata je organizovaná zkorumpovanými generály a členy polovojenských jednotek Colectivos (tyto ozbrojené gangy na obranu revoluce vytvořil zesnulý vůdce revoluce Hugo Chávez) či kolumbijskými partyzány.
„Tyto skupiny si Venezuelu již dávno rozparcelovaly a rabují přírodní zdroje země ke svému osobnímu zisku. Řada Venezuelanů se pouští do podobných aktivit často, ale jen z důvodu přežití,“řekl autorovi tohoto článku bezpečnostní analytik Phil Gunson, který ve Venezuele pracuje pro mezinárodní organizaci International Crisis Group.
Nicolás Maduro a jeho socialisté léta proti americké měně brojili s tím, že je americké dolary nebudou ovládat, a Maduro ještě na podzim roku 2017 v projevu před Ústavodárným shromážděním, kde zasedají jen jeho spolustraníci, prohlásil: „Venezuela vytvoří nový systém mezinárodních plateb, koš měn, které nás osvobodí od dolaru.“Tento koš měl mimo jiné obsahovat ruský rubl, indické rupie, japonský jen, čínský jüan a rovněž také euro.
A co se nestalo: před pár týdny ten samý Maduro, jenž se netají svým obdivem k Mao Ce-tungovi, Fidelu Castrovi a J. V. Stalinovi (Madurovi nepřátelé ho častují přezdívkou „tropický Stalin“kvůli jeho účesu, kníru i stylu oblékání), zcela otočil a začal dolar vychvalovat.
Maduro dolar označil za „vzduchovou kapsu“, protože jeho země podle něj čelí nelegálním amerických sankcím, které záměrně pustoší venezuelskou ekonomiku, a nepřestává tvrdit, že Donaldu Trumpovi jde jen o to, aby se dostal k venezuelské ropě pomocí spřízněné vlády. Metaforou vzduchové kapsy tak Maduro narážel na doslovné nadechnutí se, a to v době, kdy se inflace pohybuje v neuvěřitelných řádech – třeba za rok 2018 dosáhla těžko představitelných 130 tisíc procent (přičemž Mezinárodní měnový fond ji odhaduje ještě o řád výš).
Venezuelský socialistický vůdce Nicolás Maduro a jeho chávistas se pokoušejí o tropickou verzi čínského sociálního modelu. Tolerují dolary, ke kterým se řada Venezuelanů nelegálně dostává, a k těmto kriminálním aktivitám se uchyluje i armáda, polovojenské jednotky či vládou pověření překupníci.
Uhradit účet hotově v lokální měně je nemyslitelné. Na to by byla třeba igelitka napěchovaná bolívary. Sto dolarů totiž v přepočtu vychází na 3,5 milionu bolívarů.
Učit se v Číně
„Maduro se již měsíce snaží o zavedení čínského modelu. Zaměřuje se na absolutní kontrolu moci, dává ale lidem částečné ekonomické svobody,“řekl k tomu venezuelský analytik s řeckými kořeny Dimitris Pantoulas. Podle jeho mínění dovezené zboží, jež si mohou dovolit vyšší třídy, může navíc zcela zadusit již tak upadající zájem o protirežimní demonstrace a pochody vedené Juanem Guaidóem.
Tento teprve šestatřicetiletý opoziční vůdce se letos v lednu prohlásil za prozatímního prezidenta s tím, že dovede zemi k demokratickým a svobodným volbám. V poslední době ale jeho revolta viditelně slábne. Stejně jako jeho popularita.
Podle zjištění analytické společnosti Datanálisis opozičního lídra ještě v únoru pozitivně vnímalo 62 procent respondentů, dnes jeho obliba klesla na hranici 40 procent, konkurenční společnost Meganálisis dokonce zaznamenala propad na pouhých deset procent obliby. Analytik Pantoulas je tak s koncem roku připraven k jasnému verdiktu: revolta Juana Guaidóa je na hranici porážky a Maduro může u moci zůstat klidně další dva nebo tři roky.
Drahý Štědrý večer
Juan Guaidó totiž zřejmě ztratil řadu příznivců z vyšších sociálních tříd. Ostatně již dávno není schopen dostat do ulic statisíce lidí jako zpočátku své rebelie. Na poslední jím svolanou demonstraci v Caracasu, kterou s notnou dávkou reality zaštítil heslem „Venezuelo, probuď se!“, přišlo podle odhadů jen zhruba pět tisíc lidí.
A analytik Pantoulas se domnívá, že větší klid a pohoda, způsobené „přechodem na dolar“, tyto vrstvy obyvatel zpátky do ulic nevyžene. Na druhé straně ovšem upozorňuje na možné dopady, které by zdolarizovaná ekonomika mohla mít na chudinu, která přístup k dolarům téměř nemá: „Madurova neoliberální odbočka může jistě spustit ekonomický potenciál volného trhu, rovněž to bude ale znamenat ještě větší sociální nerovnost a více chudoby. Mnozí budou ještě více trpět.“
Sociální nerovnost umocňují i právě nadcházející vánoční svátky. Zatímco v Las Mercedes lidé platí jen za vánoční stromky stovky dolarů, obyvatelé rozlehlých slumů rozesetých po horských úbočích obepínajících Caracas budou mít problémy vůbec prostřít vánoční stůl. Klasická štědrovečerní večeře ve Venezuele totiž vyjde minimálně na 200 dolarů. Na stole by vedle lahve rumu neměly chybět hallacas, směs kuřecího, hovězího a vepřového masa s olivami a rozinkami zabalená do banánových listů. A to není nic laciného.
Obyvatelé si zatím užívají, jak jen to jde. Možnost, že Maduro v určité chvíli opět zpřísní dovozní restrikce a zase přistoupí k zákazu dolaru, visí ve vzduchu neustále. „Teď nás nechá trochu se nadechnout, než zase přivře poklop a bude po Vánocích,“říká se v ulicích.