Pod stromeček s useknutou hlavou
Dlouho filmaři tomuto pokušení odolávali, dlouho. Vánoce představovaly něco posvátného, kdy má být rodina u stromku pohromadě, pokojně zpívat koledy, zasněně sledovat hořící svíčky, a to největší sváteční násilí představovalo zabíjení kapra (nebo krocana, záleží na kulturních zvyklostech) pro štědrovečerní hostinu. Nakonec ale neodolali.
Po všemožných nevánočně naladěných skřítcích, jako byl Grinch, kteří ovšem na konci filmu vždycky přišli k rozumu, pochopili kouzlo Vánoc a stali se nesnesitelně laskavými, přišel zkraje sedmdesátých let na řadu hrdina, jenž se nad ozdobeným stromečkem dojímat nechtěl. Tehdy poprvé si tvůrci troufli porušit poklidnou sváteční atmosféru a pustili mezi lidi nechutného vraha právě o Vánocích. A ukázalo se, že spojení nejněžnějších svátků s nejkrvavějším hororem je pro některé diváky neodolatelné.
Pro začátek trochu terminologie, bez které se v tomto filmovém hájemství neobejdeme. Slasher je jedním z hororových subžánrů, v němž se coby hlavní antagonista představuje psychopatický masový vrah, jehož hlavní zábavou je postupné vraždění teenagerů. Ani to nemusí být nějak nechutně natočeno – od toho tu je jiný subžánr, splatter, který si libuje v hektolitrech krve, vyhřezlých vnitřnostech a jeho cílem je probouzet v divákovi pocit hnusu. Slasheru jde mnohem víc o napětí, probouzení nejistoty z maskovaného a obvykle jen těžko zničitelného vraha nebo vyvolávání obav o osud hrdinů (to, že často jsou vraždění puberťáci nesnesitelně protivní a divák mnohem víc fandí zabijákovi než jim, je na jinou debatu o schopnostech tvůrců samotných).
Pradědečky dnešních slasherů najdeme v kinematografii už od třicátých let, kdy tajemný vrah v domě pronásledoval hrdiny ve filmu Doctor X (1932), ale reálně se zrodily až v sedmdesátých letech. A na jejich počátku stály Vánoce.
Pionýři s rudým krkem
Všechno odstartovala Tichá noc, krvavá noc (Silent Night, Bloody Night, 1972). Odehrála se v jednom smyšleném novoanglickém městečku, kde stejně jako v jiných bohem zapomenutých dírách vzpomínají na slavné lokální rodáky, jejichž proslulost bývá založena na hodně obskurních důvodech. I v této obci mají jednoho takového. Jmenoval se Wilford Butler, ale nikdo mu sochu na náměstí nepostavil, protože proslul pouze tím, že se jednoho krásného dne upálil. Není divu, že když se po mnoha letech objeví jeho vnuk Jeffrey, dostává se mu nežádoucí pozornosti spoluobčanů, kteří si na něj pořád divně ukazují. Moc se mu to nezamlouvá, a tak se rozhodne dům po dědečkovi prodat a odstěhovat se. Jenže v tomhle městečku je také bývalá léčebna pro duševně choré – a vraždící maniak, jehož zabijácké choutky se probouzejí právě o Vánocích.
I když je nabíledni, že vrah utekl z blázince, všechny stopy až podezřele vedou k Jeffreymu. Nervozita stoupá a město se začíná bát... Tichá noc, krvavá noc zahrnuje všechny atributy, jež k vánočnímu slasheru patří. Vedle nápaditého mordýře to jsou vřískající lepé děvy, šokující dějové zvraty nebo momenty, kdy někdo řekne „za chvilku se vrátím“, ale je jasné, že se nevrátí a za pár minut ho ostatní někde najdou ležet s podřezaným hrdlem. Vůbec přitom nevadí, že jde o film starý 47 let. Přes špatnou kvalitu obrazu je děj překvapivě moderní.
Princip fungování hororového žánru stojí na jasně čitelném kontrastu mezi dobrem a zlem. Zdejší brakové fikční světy nabízejí dvě možnosti: v té první se něco dobrého dostane do zlého prostředí (typickým příkladem jsou duchařské snímky o strašidelných domech), v druhé se do dobrého prostředí dostane něco zlého. Slashery jsou samozřejmě klasickým zástupcem toho „druhého“světa, přičemž „vánoční slasher“zesiluje tenzi hrůzy na diváka o to víc, že se „něco zlého“ocitne v mimořádně dobrém, pokojném vánočním prostředí.
Tichá noc, krvavá noc byla první, ale pro vývoj žánru ne nejdůležitější. Tím se staly o dva roky mladší Černé Vánoce (Black Christmas), z nichž se stal jeden ze základních kamenů slasheru. Bez přímého vlivu Černých Vánoc by světlo světa nespatřily legendy jako Halloween, Pátek 13 nebo Hory mají oči. Snímek sám je sice s ohledem na dobu vzniku hodně krotký, vražd je v něm pomálu a nejsou nikdy vidět v přímém záběru, film však má napínavou atmosféru a syrový punc realističnosti – už proto, že měl daleko blíž k nezávislé produkci než k učesanému velkorozpočtovému hollywoodskému bijáku. Je to relikt své doby, takže kdo není hipík, jako hipík alespoň vypadá, ovšem „dirty look“filmu dodává na přitažlivosti.
Dobrou chuť, pokud právě večeříte
Skupinka dívek z vysokoškolského sesterstva, složená z mladých nadějí tehdejší kinematografie, jako byly Olivia Husseyová (křehká Julie ze Zeffirelliho Romea a Julie) nebo Margot Kidderová (pozdější Lois Laneová ze Supermana),
tráví svátky pohromadě na koleji. Místo radostných chvil však zažívají okamžiky plné úzkosti: kolem se motá žárlivý přítel jedné z nich, někdo je obtěžuje podivnými telefonickými hovory, začnou se objevovat první mrtvoly… Černé Vánoce taky upozornily na to, že film je nutno dokoukat do úplného konce. Celou dobu se zdá, že totožnost vraha je jednoznačná, ale… šokující poslední vteřiny, jež celý závěr obrátily vzhůru nohama, si celá řada pozdějších filmařů zapamatovala a použila také.
Není proto divu, že se dočkaly remaku. Černé Vánoce s rokem výroby 2006 sázely nejen na sofistikovanější publikum, které něco vydrží, ale i na propracovanější postavu vraha. Za zapamatování stojí minimálně dokonale nechutná kanibalská štědrovečerní večeře, v níž si antihrdina pochutná na vlastní matce. Mladý Billy dal při svém kulinářském umu úplně nový rozměr rčení, že na Vánoce má být rodina pohromadě.
Jenže lze se mu při jeho rodinné historii divit? Matinku měl dost zvláštní; kdysi dávno zabila Billyho otce, aby mohla žít se svým milencem. A to bylo asi to nejmenší. Časem jí přestal stačit i milenec a k sexuálnímu uspokojení začala používat právě Billyho. Dokonce mu porodila dceru. Taková výchova by rozhodila i otrlejší typy, než byl Billy, a zrovna u něj o vyrovnanosti nemohla být řeč. To všechno se ale událo v minulosti. Teď v jejich bývalém domě bydlí několik studentek. A na Štědrý večer zaznamenávají trochu oplzlé telefonáty od kohosi, kdo není tak daleko, jak by se mohlo zdát… Která z mladých krásek přežije a kterou čeká drastická smrt za doprovodu vánoční melodie z Louskáčka?
V každém slasheru vystupuje úchylný vrah, jenž proti někomu něco má. Většinou
to bývá kluk zaujatý vůči dívkám, outsider mstící se úspěšným, šikanovaný otloukánek stojící proti (domnělým) trýznitelům. V Krvavých Vánocích (Don’t Open till Christmas, 1984) má zabiják připomínky k Santa Clausovi.
Chudák Santa
Většina čtenářů jistě zná otravné řeči, které se vynoří při každém adventu, jak je nutno bránit Ježíška proti amerikanizaci a Santovi. V tomto filmu je s nimi vrahoun na jedné lodi. Jak někde uvidí někoho v kostýmu Santa Clause, rozzuří se doběla a připraví mu nehezkou smrt.
To je asi nejzábavnější věc na celém amatérskou produkcí stvořeném filmu. Zabiják má fantazii, žádný Santa jeho rukou nezemře stejně, pro každého připraví jiný způsob rafinované vraždy. A že obětí je požehnaně. Za celé vraždící turné může psychopatovo trauma z dětství, kdy mu bylo ošklivě ublíženo lumpem v kostýmu s falešnými vousy.
Na rovinu, Krvavé Vánoce jsou špatný film. Počínaje na koleni vyráběnými triky přes ochotnické herecké výkony (někteří herci vypadají, že se při hraní stydí) a mimořádně amatérské dialogy až po tradičně nepochopitelné jednání všech postav včetně policie. Jenže jsou tak moc špatné, až jsou dobré.
Kostým Santa Clause hraje klíčovou roli i ve snímku Silent Night, Deadly Night (1984). Zabiják Billy (oblíbené to jméno pro psychopaty!), věren pravidlům žánru, opět něco proti někomu má. A opět proti Santa Clausovi. Chudák Santa: dře se, aby za celou noc stihl rozdat dárky všem dětem na světě, a odměnou mu jsou jen mléko a sušenky – a ještě na něj vyšinutí jedinci pořádají hony. Tentokrát antihrdina jako malý chlapec viděl, že jeho rodiče zavraždil lupič v Santově kostýmu. Zbytek mládí strávil coby šikanovaný outsider v sirotčinci, tudíž není divu, že ho červená čepice, bílé vousy a zvolání „hou hou hou“moc nerajcují. Tedy vlastně rajcují, ale jinak než většinu světa.
Na rozdíl od hrdiny Krvavých Vánoc se však Billy nepustí do lynče ostatních Santů, ale sám si červený kostým oblékne. A show může začít. Když útočí se sekerou a křičí u toho: „Trest!!!“, Vánoce získávají úplně novou dimenzi.
Zabíjet ovšem nemusejí jenom postavy z masa a kostí. Už několikrát padlo spojení „kouzlo Vánoc“, které naznačuje, že sváteční chvíle jsou opravdu magické. Někdy až moc. A hrát si s magií se nevyplácí. Zvlášť na Štědrý večer.
Nejnepravděpodobnějšího vánočního vraha ovšem nabídl Gingerdead Man (2005). I ti, kdo mají dojem, že už viděli všechno, se mýlí. Tentokrát se do cesty hrdinům postaví úchylný, nelítostný psychopatický zabiják… perníček. Ano, upečený perníček. (Samotný název je také povedenou slovní hříčkou: perníček se v angličtině řekne ginger bread, ginger dead je něco jako perníková smrt.)
Hned co vyskočil z pece, bez váhání krvavě pokosil všechny zaměstnance pekárny. Do kousku sladkého pečiva se totiž dostala duše popraveného sériového vraha. A jakmile si vyřídil účty s pekaři, vyrazil do města na mrtvolami lemovanou pouť, aby se pomstil dívce, jež ho dostala na elektrické křeslo.
V tomto případě tvůrci samozřejmě věděli, že s námětem inspirovaným slavnou sérií Dětská hra o panence Chucky přestřelili, a tak vedle nechutných scén plných krve a vnitřností nabídli i řádnou dávku humoru, aby bylo jasné, že se Gingerdead Man nebere až tak vážně. Nicméně: pozor na vánoční cukroví! Člověk nikdy neví.
Kdo má už všech koled, pohádek a sváteční nálady plné zuby, může se odreagovat u řádně brutálního hororu. Na výběr jich je dost. Úchylní vrahové, nechutné mordy, mstící se vánoční duchové. Krev teče proudem. A pak se řekne „šťastné a veselé“.
Co na to Ježíšek?
Pokročíme dál. Může na Vánoce chybět krampus? Dnes už ne. Dlouhé roky opomíjená strašidelná ikona se v tomto století konečně dostává na výsluní. Snad za obnovenou popularitou opravdu děsivých čertů stojí i u nás zabydlující se tradice hrůzostrašných průvodů, snad hluboce lidská potřeba bát se, kdo ví.
Každopádně krampusové vtrhli na plátna kin ve velkém stylu. Bylo by možné se tu bavit o celé sérii z posledních let s velmi diskutabilní kvalitou, nazvané jednoduše Krampus, ale Vánoční horor (A Christmas Horror Story, 2015) je mnohem lepší: strašidelný, podivný... a úplně ulítlý. Antologie naráz vyprávěných čtyř zdánlivě nesouvisejících příběhů z Bailey Downs, městečka, kde jeden uličník vyvolal krampuse coby démonický opak Santa Clause, je svým odlehčeným pojetím nečekaně zábavná. Před rokem na Štědrý večer v suterénu školy zahynuli dva puberťáci, letošní krampusova sklizeň bude bohatší. O duchy, posednutí a podobné radosti nebude nouze, zvlášť když krampusovi přijdou na pomoc zombie elfové.
Sluší se doplnit, že Vánoce se mění na horor i v Evropě. Třeba ve Francii. Jen rolničky a červený kostým chybí, na strašení se chystá jiná bytost: mystická žena v bílém, která prochází nočním lesem a zůstává za ní jen mrtvolné ticho. Tato postava už je blízko i českým tradicím, bledé Lucky známe také z našeho folkloru. „Jak ta vyhlíží! Ó, ta jest strašlivá. Před sv. Lucií chodí bílá veliká žena po domech s velikým nožem, kde jsou děti, kterým chce párati břicha, jestli se v adventě nepostily,“psalo se už v 19. století. Jen filmy o nich nemáme.
Jedna taková Lucka vystupuje ve snímku Smrt přichází v bílém (Dead End, 2003). Hlavním hrdinou je tu Frank Harrington, evropská obdoba nesnesitelně vánočního Clarka Griswolda (známého ze série National Lampoon, v našich televizích běžela pod názvem Bláznivá dovolená a díl s názvem Vánoční prázdniny je asi nejhorší). Harrington se snaží se svou rodinou slavit svátky vždycky stejně, a když to jednou nevyjde, jsou následky fatální. Navíc rodina Harringtonových je trošku jiná než typické americké rodiny, kde se jejich členové mají rádi („Co je špatného na večeřích s mojí rodinou?“– „Tvoje rodina!“). Smrt opravdu přichází v bílém a upozorňuje na to, že není dobré odbočovat z dálnice jinde než obvykle. A spatřit prázdný dětský kočárek uprostřed lesa nevěstí nic dobrého...
Francouzi to dokážou, my ne. Je to škoda, ale hororový žánr v Česku tradici zkrátka nemá a minimum amatérských pokusů skončilo bez výjimky tragicky. Přitom kdyby se do vánočního strašení zapojil takový Ježíšek, bylo by to docela pikantní.
V domě bydlí několik studentek. Na Štědrý večer zaznamenávají oplzlé telefonáty od kohosi, kdo není tak daleko, jak by se mohlo zdát, ale naopak nepříjemně blízko…