Jó, to jsem ještě žil
Jitčin otec Boris Michajlov-Brin: „Na Boží hod mi přinesla dárky. Byla šťastná, veselá, rozhodně se nenacházela v citové krizi. Sebevražda je absurdní.“
Šlitrovu suicidální aktivitu zase popíral dopis, který napsal a nakreslil pro Suchého pětiletého synka Kubu a vhodil mu ho do schránky na Štědrý den nebo na Boží hod. Když od jejich domu v Lomené ulici na Ořechovce odjížděl, Suchého vůz potkal, stáhli okénka a řekli si: „Ahoj!“Tehdy se oba protagonisté Semaforu viděli naposled.
A v hrobě básník je…
Ilustrovaný list o tuctu stran adresovaný „váženému panu Kubovi Suchému“je drobné umělecké dílko sršící humorem. Charakteristické jsou hned úvodní stránky, na nichž stojí: ŘÍKAL MI TVŮJ (podobizna Suchého se slamákem), ŽE BUDEME U VÁS HRÁT (obrázek divadla). UŽ SE HROZNĚ (autoportrét Šlitra, který skáče radostí). Představa, že autor tak hravého textu den nebo dva po jeho vytvoření pustí sobě a své milé plyn, je prostě nesmyslná. Policie případ uzavřela jako nešťastnou náhodu a s pravděpodobností blížící se jistotě měla pravdu.
Ještě další dva dopisy stvrzující Šlitrovo „nenápadně nápadné“postavení v českých uměleckých kruzích křižovaly v oněch dnech Prahu. Jeden Holanův Šlitrovi a druhý Šlitrův Werichovi.
Vladimíra Holana navštívil dva nebo tři dny před Štědrým večerem 1969 literární historik Vladimír Justl, popřál mu šťastné svátky a při odchodu od něj dostal dárek, báseň. Kníže českých básníků znal z rozhlasu a z gramofonových desek semaforskou tvorbu a někdy, jakoby v žertu, říkával: „Jednou složím pro Jiřího Šlitra text. Bude začínat třeba takto: Zas padá noční stín / na balkón Juliin…“
Stalo se. První verše jsou skutečně tytéž a báseň končí, až mráz po zádech běhá, velmi příznačně: „Zas padá noční tma / a Romeo tě má, / kde chceš, ó Julie. / Žijete za všech dob, / však klín se mění v hrob / a v hrobě básník je…“
Justl poslal verše Šlitrovi vzápětí a lze očekávat, že ho potěšit už nestačily. Zřejmě je obdržel v den své smrti.
Ani Wericha nestačil potěšit Šlitrův dopis s obrázkem. Otevřel ho totiž den poté, kdy se dozvěděl, že Šlitr zemřel. A pro sborník textů, fotografií a kreseb na umělcovu památku napsal: „Mezi vánoční poštou jsem našel od Šlitra obrázek takového vousatého pána v buřince, vousy jdou až na podlahu, sedí na kanapíčku, a pod tím bylo a stále je napsáno: Všecko nejlepší, pane Wérich (s dlouhým „é“). Šlitr. … Bylo mně moc smutno, protože já jsem byl na Šlitra fanda, když hrál, tak jsem se mu vždycky smál, tomu jeho nehybnému obličeji.“
Noty, črty, paragrafy
Otec Jiřího Šlitra byl profesorem kreslení, matka dobře a vášnivě ráda hrála na piano. Všichni z rodiny, včetně sestry Olgy, skvěle zpívali. Žili v Zálesní Lhotě v Podkrkonoší a hoch shůry darované geny beze zbytku využil. Výtvarného umění mu bylo dáno stejně vrchovatě jako kumštu hudebního. Pyšnil se absolutním hudebním sluchem a hrál na všechno, co mu přišlo pod ruku. Dokázal zahrát to či ono jako Mozart, Bach,
Beethoven… A nepřetržitě kreslil. Motivy z ulice, muzikanty, opilce, akty, kdeco. Na gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou dokonce vydal se spolužákem sbírku karikatur profesorského sboru Sebranka. Ve sportu zužitkoval i rodné krkonošské podhůří. Výborně lyžoval a dotáhl to až do širší reprezentace. Ve všem byl samouk a všechno mu šlo, jako by se upsal ďáblu.
Na gymnáziu založil Rychnovský dixieland. Byla válka, seděl za pianem a kapela jela pod jmény říšských skladatelů pokoutné aranže amerických šlágrů, neboť jazz byl podle nacistické terminologie přísně zakázaný „židozednářský vřesk“. Za letních veder se s kamarády povaloval na plovárně u řeky Kněžné nad mlýnem pana Nedvídka, jehož dceru Marii platonicky miloval. Ano, život jako vystřižený ze Škvoreckého románů. Není náhodou, že Šlitr vystupoval až do roku 1949 v obměněném rychnovském souboru Czechoslovak Dixieland Jazz Band v divadle E. F. Buriana a že právě Josef Škvorecký s muzikologem Lubomírem Dorůžkou napsali pro jejich ještě slavnější pokračovatele Pražský dixieland zájezdové pásmo Opravdu blues.
Přijímačky na Akademii výtvarných umění mu dvakrát nevyšly. Ustoupil proto rodičovskému tlaku a v letech 1945–1949 vystudoval na Karlově univerzitě práva. Traduje se, že po promoci vrazil otci do ruky doktorský diplom se slovy: „Tady ho máš, já ho nechci.“Další dva roky trávil na vojně v Milovicích a později jako výtvarník Ústředního domu armády v Praze. Jedním z jeho souputníků v uniformě byl akademický malíř Karel Teissig, jemuž Šlitrova lineární arabeska městských zákoutí i figur imponovala: „Celé obličeje prokreslil rytmizovanými čarami a škrty, čímž vytvořil smyslovost, jíž lze v černobílé kresbě těžko dosáhnout.“Podle něho bylo dobře, že Šlitra nevzali na AVU. Tam by prý jeho rozevlátou linku postavili do latě a bylo by po originalitě.
Dobře placená procházka
Ďábel z Vinohrad byla Šlitrova one man show z roku 1966 s jeho pravděpodobně nejslavnějším šlágrem Co jsem měl dnes k obědu. Komickou jazzovou buffo-operu Dobře placená procházka zkomponoval na libreto Jiřího Suchého rok předtím a Miloš Forman ji vzápětí převedl na filmové plátno.
Kopii s anglickými titulky Šlitr odvezl na Světovou výstavu Expo 67 do Montrealu, kde s pianem spoluvytvářel představení Kinoautomat. Snil o tom, že operu prosadí na Broadway, ta však vedle aktuálních muzikálů Hair nebo Cabaret vypadala jako chudá příbuzná. Také úvahy o tamním uplatnění poetiky S + Š zůstaly ve fázi Šlitrových pragmatických poznámek: „S. rozptýlený, rozhlas, poezie, knížky, film. S. nevýhoda je jazyk. Kdyby byl Američan, je no. 1. Já s hudbou a obrazy jsem bez problémů.“
Kreslil stejně samozřejmě jako dýchal. Vypráví se, že za třeskutých moskevských mrazů choval lahvičku s tuší v podpaždí. A vystavoval. V padesátých letech převážně v Praze, v šedesátých už také ve Wiesbadenu, Dortmundu, New Yorku, Houstonu a Hollywoodu. V New Yorku navštěvoval Jiřího Voskovce, který opěval jeho kreslířský talent: „Troubil jsem na list po listu a poznával své město s jeho anonymními hrdiny – človíčky a tydlitáty, vše přesně k poznání…“
Během zlatých šedesátých si zahrál v celovečerních snímcích Bylo nás deset, Kdyby tisíc klarinetů a Zločin v šantánu, komponoval hudbu scénickou i filmovou, podílel se na televizních seriálech Plakala panna plakala a Grandsupertingltangl, ale hlavně skládal písničky. Se Suchým jich napsal 287 – a jejich žánrová pestrost je obdivuhodná. Lubomír Dorůžka zmiňuje namátkou dixieland (Tři tety), šanson (Zlá neděle), říkanku( Sluníčko), gospel (Haleluja), kuplet (Koupil jsem si knot), rokenrol (Mr. Rock a Mr. Roll), boogie woogie (Honky tonky blues), folklorní parodii (Škrhola) atd. Jednou z posledních byl protestsong Jó, to jsem ještě žil s příznačnými verši: „Byť štěstí stálo těsně / vedle mě celej čas / já nevěděl jsem přesně / proč náhle vzal ho ďas.“
Ano, bylo to tehdy na sv. Štěpána krutě náhlé…
Zpoza zamčených dveří se linul pach plynu. Daníčkové se zhroutil svět. Její nastávající ležel na lůžku v objetí s neznámou dívkou, oba nazí a mrtví.
Autor je publicista