Poválečný Londýn je městem záhad
Victor Klemperer v Jazyce třetí říše píše i o slovese coventryovat (coventrieren): „Coventry bylo anglické ,zbrojní středisko‘ – nic jiného než to, žili tam jen vojáci, neboť my útočíme zásadně jen na ,vojenské cíle‘, jak stálo v každém hlášení, prováděli jsme také jen ,odvetu‘. My jsme přece nic nerozpoutali, na rozdíl od Angličanů, kteří začali s nálety a jako ,vzdušní piráti‘ se zaměřovali hlavně na kostely a nemocnice. Německé bombardéry tedy Coventry ,srovnaly se zemí‘ a nyní se vyhrožovalo, že budou ,coventryována‘ všechna anglická města, protože všechna slouží militaristickým účelům. V říjnu 1940 se člověk dozvídal, že Londýn trpí ,nepřetržitými odvetnými nálety‘, ,největším bombardováním ve světových dějinách‘, že prodělal jakousi ,bartolomějskou noc‘; a jestliže se konečně nevzdá, bude coventryován.“
Do doby bombardování Londýna bylo zasazeno nemálo literárních děl. Jsou to romány dobou vzniku i přístupem rozdílné: ať už jde o Ministerstvo strachu (1943) Grahama Greena, nebo Duhu gravitace amerického prozaika Thomase Pynchona, která vyšla o třicet let později, což je rozsáhlý a velmi poťouchlým tónem napsaný román, fascinovaný především německou zbraní „poslední záchrany“V2. A do této řady se nyní přidalo i Nouzové osvětlení (2018) Michaela Ondaatjeho, jenž se pro změnu narodil v roce, kdy Graham Greene vydal Ministerstvo strachu.
A jakže to dopadlo se slovesem coventryovat? Jako s celou Hitlerovou třetí říší: „Sloveso ,coventryovat‘ zapadlo, bylo umlčeno propagandou, která každodenně proklínala nepřátelské ,pirátství a gangsterství‘ před lidstvem i spravedlivým Bohem na nebesích, a proto nesměla připomínat vlastní gangsterství v časech své síly; sloveso ,coventryovat‘ je pohřbeno pod sutinami německých měst.“Přišel zkrátka čas vybojovat mír a všechno to státům Osy vrátit, nejdřív si zadrážďanovat a pak si taky zahirošimovat.
První a taky zlatý
Na obálce Nouzového osvětlení čteme, že Michael Ondaatje se na Šrí Lance narodil do rodiny s nizozemsko-tamilsko-sinhálsko-portugalskými kořeny. Po rozchodu rodičů žil u příbuzných a roku 1954 se přestěhoval za matkou do Anglie. Odtud pak odešel v roce 1962 do kanadského exilu, kde se usadil natrvalo.
Prvotně je Michael Ondaatje básníkem, avšak komunikačním prostředkem dneška není pouze angličtina, ale též próza, respektive román. A tak proto, aby autor skutečně mezinárodně uspěl, jím musel začít mluvit. Svědčí o tom i fakt, že do češtiny máme přeložených pět ze sedmi Ondaatjeho románů – V kůži lva, Anglického pacienta, Anilin přízrak, Stůl v koutě a Nouzové osvětlení – a vedle toho i žánrově těžko zařaditelné Sebrané spisy Billyho Kida a Máme to v rodině.
Přelom v Ondaatjeho literární kariéře přinesl tedy logicky román. Byl to Anglický pacient, který v roce 1992 získal Bookerovu cenu. Nutno dodat, že „cejlonská náplava“zajistila pro Kanadu tyto prestižní vavříny určené pro díla ze zemí Commonwealthu vůbec poprvé. Posléze se to opakovaně povedlo i Margaret Atwoodové a též Yannu Martelovi za Pí a jeho život. Loni pak byl Anglický pacient z dosavadních laureátů oceněn Zlatým Bookerem k padesátému výročí udělování této ceny.
Anglický pacient se v roce 1996 též dočkal filmové verze v režii Anthonyho Minghelly. Ostatně i pro něj měl tento
Philip Michael Ondaatje snímek stejně převratný dopad jako románová předloha pro Michaela Ondaatjeho. Filmový Anglický pacient totiž na Oscarech posbíral hned devět sošek a Anthonyho Minghellu proslavil, ale zároveň mu postavil do cesty obrovský balvan, který od té doby nepřeskočil.
Navíc filmová verze postavila překážku i literární předloze. Někteří byli snímkem nadšeni, jiní zase zklamáni jeho pomalým a konvenčním příběhem. Což mimochodem velmi přesně ukazuje, co bylo pro úspěch románu Anglický pacient podstatné. Zdaleka ne jen atraktivní story, ale i lyrický způsob vyprávění, jakási zvláštní jemnost. Ta sice někdy balancuje na hraně umění a kýče, ovšem autor si je této hrozby dobře vědom a dává si dobrý pozor, aby nikdy nepřepadl na nežádoucí stranu.
Veleúspěch Anglického pacienta potom odkryl ještě další aspekt. Díky němu česky vyšly i další knihy kanadského spisovatele, avšak – budeme-li parafrázovat Nabokovův výrok týkající se Lolity – ukázalo se, že slavný není Michael Ondaatje, ale Anglický pacient samotný, neboť ostatní tituly příliš nezarezonovaly.
A v čem spočívá přitažlivost Anglického pacienta, odhlédneme-li od podpory literárního ocenění a filmové adaptace? Je to především přitažlivé prostředí a doba – konec druhé světové války v opuštěné vile nedaleko Florencie. Tam se protínají cesty mladé kanadské ošetřovatelky, postaršího kanadského chmatáka, jehož válečná mašinerie využila coby špiona, sikhského ženisty jezdícího po kraji na motocyklu a zneškodňující miny a v neposlední řadě onoho záhadného „anglického pacienta“, jehož osudový příběh se odehrál dříve a jinde – v africké poušti.
Vše je tedy dráždivě nastraženo. Michael Ondaatje citlivě a pedantsky překládá jedno atraktivní polínko přes druhé, aby románový plamen neuhasl, ale naopak začal řádně stoupat. Zmíněné křížení básnické citlivosti a důkladné kombinatoriky můžeme vidět v kompozici románu – autor evidentně velmi přemýšlí o rozdělení do jednotlivých částí a kapitol. K tomu nutno připočíst pečlivé seznámení s historickými a odbornými prameny, které jsou uvedeny na konci románu.
Výsledek? Všechno do sebe zapadlo naprosto dokonale. Někdo by možná řekl, že až vypočítavě na efekt. Jistě, můžeme takovými romány pohrdat a nemusíme je považovat za opravdové umění, protože z hlediska převratnosti, novosti či riskování je takové dílo vlastně naprostá nula. I k takovémuto neobdivovanému psaní je ale třeba nemálo umu. Říkejme mu třeba – mírně pohrdavě – řemeslo.
Po válce přichází válka
Podobný mustr Michael Ondaatje použil i nyní v Nouzovém osvětlení. Chtělo by se říct, že dědula v pětasedmdesáti zkrátka došel k tomu, že pokud chce ještě znovu někdy zažít opravdovou pozornost ohledně knižní novinky, musí zopakovat recept, který použil při psaní Anglického pacienta.
Příběh je sice zasazen do už poválečného Londýna, ovšem jeho těžiště leží ve válečných letech, však se taky v originálu jmenuje Warlight. A navíc: druhá světová válka sice skončila, ale pomalu začíná válka jiná, tentokrát studená. A román vypráví dospívající hoch Nathaniel, jenž je právě v letech, které v Londýně prožil samotný autor, jen se tak stalo o desetiletí později.
Nathanielovi rodiče odjíždějí za prací do Singapuru, na kluka a jeho sestru mají dohlédnout jejich přátelé, což jsou lidé, o nichž toho děti příliš nevědí, protože je příliš neznají. Nevědí pořádně, co dělají. Nevědí, jestli jsou jejich jména pravá – respektive tuší, že nikoli. A taky se v jejich domě různě střídají a přibývají. Je to velmi pozoruhodné a hodně podivné společenství.
Tady jako by se Michael Ondaatje ocitl přímo na půdorysu nějakého studenoválečného románu třeba právě od Grahama Greena. Londýn se může zprvu zdát místem pro Ondaatjeho příliš odlehlým na to, aby ho mohl dobře popsat, navíc v té konkrétní podobě poválečného probuzení. Ovšem autor v něm několik let kdysi žil, a navíc se v jeho románech neobjevuje poprvé. Hlavní hrdinka románu Anilin přízrak (2000) se po letech života v Londýně vrací na Šrí Lanku, ve Stolu v koutě (2011) zase pro změnu Ondaatje čerpal z vlastního putování ze Šrí Lanky do Anglie za matkou, kdy cestoval parníkem jako jedenáctiletý zcela sám, což v dnešním světě zní skoro neuvěřitelně.
V Nouzovém osvětlení kanadský literát potvrzuje, že je důkladný – znovu to komplikované dělení na části a kapitoly – a že je i mimořádně citlivý, pomalý a přesný. Což se projevuje především v popisech nočních cest po všech těch londýnských kanálech, kam se Nathaniel vydává s jedním ze záhadných dočasných „opatrovníků“na lodi pro kontraband – jednou to jsou chrti na dostihy, jindy zase něco jiného.
Obdobnou rozkoš působí popis života na anglickém venkově, kde vyrostla Nathanielova matka a kam se děj opět obloukem vrací za rozluštěním záhadného příběhu. Čtenář si připadá, jako by mu v těchto pasážích Michael Ondaatje přichystal chodníček z mechu a laskavě ho vybídl, aby se vyzul a dosyta se po něm vyprocházel.
Kanadský literát Michael Ondaatje proslul především díky románu Anglický pacient. Nyní se na něj snaží navázat románem Nouzové osvětlení. V atraktivním příběhu z polosvěta špionů, pašeráků, stínů a přízraků z Londýna v roce 1945 použil stejné postupy.
Stezkami záhad
Vedle výborně zachyceného a nasvíceného – či spíše nastíněného, neboť noc je určující kulisou tohoto příběhu – prostředí zde hraje podstatnou roli tajemný opar kolem všech lidí, počínaje rodiči a konče „průchozími pečovateli“v rodinném domě.
Rovněž námitka, že Nathanielův otec a následně i jeho sestra Rachel působí spíše jen jako přízraky – neboť příběh se zúží na Nathaniela a matku –, se dá nakonec odrazit tím, že to přece odpovídá atmosféře románu.
Dospělý Nathaniel se stejně podivnými stezkami později stává zaměstnancem archivu ministerstva zahraničí, což je samozřejmě cesta, jak ho přivést k rozpletení záhady života a smrti jeho matky. To je pátrací vrstva Nouzového osvětlení a čtenář takovým „náhodám“neodporuje, neboť spěchá vstříc poslední stránce, aby se dozvěděl, jak to všechno bylo.
V tom mimochodem spočívá kouzlo jak Anglického pacienta, tak Nouzového osvětlení – že na jednu stranu jsme rádi uvnitř románu pro jeho jazyk a zmíněné popisy a detaily, ale na druhou stranu spěcháme ke konci, abychom nahlédli rozuzlení. Přičemž jsme si vědomi, že po takovém čtenářském orgasmu přijde nutně propad, jak to známe z definice krimi literatury od Karla Čapka: „Čím je záhada napínavější, tím hrozněji zklame řešení…“
Dědula v pětasedmdesáti došel k tomu, že pokud chce ještě někdy znovu zažít pozornost ohledně knižní novinky, musí zopakovat recept z Anglického pacienta
Přímo rozkoš působí popis života na anglickém venkově. Jako by Ondaatje nachystal chodníček z mechu a čtenáře vybídl, aby se vyzul a dosyta se po něm vyprocházel.
Dobrý důvod polevit
Ne, Nouzové osvětlení, stejně jako Anglický pacient, vlastně nic neriskuje. Vrací se do atraktivní „filmové“doby a jedná se o zdařilou skládačku, které jde především o to, aby co nejlépe držela pohromadě, než aby čtenáře naprosto „rozsekala“– tím, že mu ukáže něco, co si do té doby neuvědomoval a co naprosto změní jeho život.
Michael Ondaatje je tedy konzervativní – teď už na to má i věk – a hraje na jistotu. Ale hraje na ni krásně. Přičemž si opravdu pečlivě hlídá hranici mezi uměním a kýčem… Snad alespoň občas může čtenář polevit a přečíst si i takový atraktivní příběh přitažlivě zabalený do románu s tajemným oparem. Zvlášť když je od autora, jenž to umí a jemuž se dá důvěřovat, protože netrpí nadprodukcí, nechrlí jednu knihu za druhou.
V závěru románu znovu najdeme dlouhý výčet faktografických titulů, z nichž Michael Ondaatje při psaní Nouzového osvětlení čerpal. Nicméně proč číst něco, co si literát nastudoval a pak nám to přežvýkal? Kvůli tomu se přece romány nepíšou!
Dobře, tak řekněme, že Nouzové osvětlení Michaela Ondaatjeho je příjemná kratochvíle. V této charakteristice snad není skryto žádné předstírání ani žádné obelhávání.