Ubu, Putin, vyhazovač a jedna žena
Co třeba komiks? V Argu nachystali další bichli Alejandra Jodorowského, tentokrát v souzvuku s jistým Boucqem. Kniha se jmenuje Bouncer, česky „vyhazovač“, a roubuje Jodorowského typickou psychomagii na kulisy a zákony amerického Západu na konci války Severu proti Jihu. Hrdina prochází kruhy zasvěcení, zraje jak víno – a svou rychlou rukou a dobře tasenými kolty řeší jedny nesnáze za druhými. Láska a smrt, zločin a trest, ale i motivy dvojnictví, fyzického i psychického zohavení, extrémního násilí. Prostě zakázané, pudově nabité zóny, kam by rád nakouknul každý.
Anebo něco pro děti? Těm otrlejším by mohla slušet Hororová čítanka, kterou pro nakladatelství
Meander sestavil Jan Nejedlý. Základnou je městský folklor, všechny ty nastokrát promleté a omleté historky typu „jedna paní povídala“. A výsledkem pak série drasťáků a krváků, brutalitek a ukrutností, kdy staccato hrůzou cvakajících zubů přerušuje smích, legranda, vtipy. Něco Nejedlý posbíral v terénu, jindy si posloužil z kolekcí Petra Janečka nebo Adama Votruby. Na výsledku to ale nic nemění: S úsměvem jde všechno líp. I život, který je někdy jeden velký děs, notabene završený smrtí.
Foglar na hrad!
Letos v lednu to bylo dvacet let, co zemřel Jaroslav Foglar, legendární Jestřáb a „rychlý šíp“. V Albatrosu mu začali znovu vydávat sebrané spisy; zatím vyšly čtyři kousky (Záhada hlavolamu, Chata v Jezerní kotlině, Hoši od Bobří řeky, Dobrodružství v Zemi nikoho), vyzdobené zbrusu novými ilustracemi (Jiří Grus, Pavel Čech, Ester Kuchynková, Jindřich Janíček). A funguje to výborně, jádro Foglarových fikčních světů je věčné: nejdřív magicky založená sebekultivace po vzoru výše zmíněného Jodorowského, pak boj za dobrou věc. Kdyby šel Foglar do politiky, bylo by na světě líp.
A teď chvilka poezie. Jiří Dynka vydal v Druhém městě Pomor, svou jubilejní, desátou knihu. Dynka je fenomén: poezii by neměnil za nic na světě, podřídil jí celý svůj život. Ponořil se do veršů, aby nemusel křičet o pomoc. A z hlubin vlastní zkušenosti, žité v soustředných pražských kruzích, vytahuje na světlo řečový experiment, kde to drhne, kde se to cyklí, kde se obsedantně variuje a zpřesňuje. A kde se taky pochybuje. Dynka je dědic minulého (od Mallarméa po Celana), ale mluví trhanou řečí internetu. Nebo parodie na internet – a vůbec všecko, co je umělé, neautentické, falešné? Každopádně zážitek; hluboký a dlouho doznívající.
Próza? Co třeba Veronika Bendová a její Vytěženej kraj (Fra)?
Prototypická „road“literatura. Dva, co jsou spíš od sebe než spolu, vyjíždějí na sever Čech hledat ideální kulisy pro film. A nacházejí daleko víc, než by chtěli: rozervanou tvář i paměť kraje, kde byl odjakživa doma jak český, tak německý živel. A kudy se bolestně přehnaly vlny hitlerismu i stalinismu. Jako by krajina zrcadlila jejich okoralé, zraněné duše. Jako by se jim zadřela skrz kůži rovnou do morku kostí. I Bendová má spadeno na málem melodramatický happy end: plánovaný film se sice bude točit jinde, ale na rubu pracovní ztráty je životní výhra.
Podle vzoru Gogola a Poea Kudy dál? Ve Větrných mlýnech vydali výbor z povídek Ljudmily Petruševské. Ta kniha má neslitovně dlouhý titul: Byla jednou jedna žena, která chtěla zabít sousedovo dítě. Začíná se přehledně, kapesními horory pro všední den. Těžiště je ale v rozsáhlejších povídkách přeludného, zvláštně vykloubeného typu. Příbuznosti jdou od Gogolových Večerů na samotě u Dikaňky přes Edgara Poea nebo Julia Cortázara po filmové světy Davida Lynche. Život si u Petruševské rozumí se smrtí, se snem, s minulostí – i s kritickými podtexty, které dnešní i včerejší Rusko malují v „barvách chorobných“.
Dnešnímu Rusku se věnuje taky politolog Mark Galeotti ve své eseji Musíme si promluvit o Putinovi (vydala Paseka). Víc než vědecká práce je to pobavené, ale poctivé zamyšlení nad jednou mentalitou, která zamrzla vývojově někde v hlubokém dětství. Chudému klukovi všichni ubližovali, a tak si ten kluk usmyslel, že až jednou povyroste, všem se pomstí. Baví ho to dodnes. Putin z knížky vystupuje jako politováníhodný zajatec vlastního bludu, pomlácený judista, kterého z tatami postaví na nohy jen další koktejl namíchaný z manipulací, lží a fám. Čte se to skvěle, ale je tu jeden problém: Putin není postava z hororové fikce, Putin je součást globální reality.
A nakonec něco méně tragického: sedm set stránek divadelních a rozhlasových her Josefa Kainara Ubu se vrací a jiné hry (vydala Akropolis). Kainar má sice v dějinách české literatury místo jako ten, kdo zbásnil dohola stříhaného „malého chlapečka“(zhudebněného Vladimírem Mišíkem), ale v jeho díle zněly i jiné tóny. Hlavně po druhé válce, kdy psal dramata na notu Alfreda Jarryho, otce patafyziky a vynálezce literární figury krále Ubu – směšného mocipána, karikatury všech vládců minulých i budoucích. V knize nabízí taky parodii na Spejbla a Hurvínka, kteří vedou řeč o poezii: „Všechna sláva polní tráva, / ale house kouše páva. / Hyjé! Bum!“Hezké Vánoce!
„Brusle, či kožíšek? – co komu k Vánocům? Alespoň morčátko… Budiž dnes přáno snům“. Tak rýmuje klasik české neodekadence Jiří H. Krchovský. Jenže ten letos novou knížku nevydal. Takže jakou literaturu na poslední chvíli komu k Vánocům?