Když dráty hlídaly vlastní občany
Před 30 lety Dienstbier a Genscher nadělovali
Není snadné vzpomínat na detaily Vánoc před 30 lety. Byly to první dny po více než měsíci, které vrátily společnost k něčemu „normálnímu“. Tedy od hektického sledování demontáže komunistického režimu (demonstrace, generální stávka, zrušení ústavního článku o vedoucí roli KSČ, demise vlády) k tomu, co by přišlo i bez 17. listopadu, prostě k Vánocům, svátku, dnům pracovního klidu. Ale i když píšeme o „normální“události, i první svobodné Vánoce poznamenalo leccos „nenormálního“– myšleno ve srovnání s dosavadním stereotypem společenského bezčasí.
Dnes už se i pamětník těžko rozpomíná na to, zda se volba Václava Havla prezidentem brala jako hotová věc už před Vánocemi (prakticky ji odhlasovali poslanci ještě komunistického parlamentu až 29. prosince). Ale jisté je, že 23. prosince ministři zahraničí Jiří Dienstbier a Hans-Dietrich Genscher stříhali dráty na československo-západoněmecké (tehdy ještě ne česko-německé) hranici u Rozvadova.
Byl to jakýsi dárek k Vánocům 1989. Dnešníma očima ten akt musí působit až banálně samozřejmě, ale tehdy byl revoluční. Naznačoval, že Západ už nebude územím, kam se smí jen se zvláštní blahovůlí komunistických úřadů (devizový příslib, výjezdní doložka) nebo za cenu riskování života při útěku přes dráty, ale docela normálně, turisticky.
Zajímavěji působí jiný postřeh dnešní optikou. Ze všech novinek doby před 30 lety patří uvolnění režimu na hranicích k nejspornějším, snad hned za amnestií z ledna 1990 (nicméně ta byla sporná hned). Kdybychom vzali za bernou minci hlasy z posledních let na sociálních sítích, měla by se přísná kontrola západní hranice zase obnovit, nejlépe za účasti ozbrojených složek. A proti tomu se ozývají neméně rozhodné hlasy progresistů, že hranice jako taková je něco nenormálního a zpátečnického, že jde nanejvýš o čáru na mapě a že jakékoliv ploty čpí totalitou.
Je zvláštní, nakolik vyčichla zkušenost z roku 1989 i z půlstoletí, které mu předcházelo. Ta zkušenost totiž sděluje velmi zřetelné poznatky. Proklínaná železná opona – ať už v podobě berlínské zdi, či drátů na západní hranici – sloužila k tomu, aby občanům východního bloku bránila volně cestovat nebo opustit svou zemi směrem na západ. Ne tomu, aby bránila státy před náporem nelegálních migrantů. To byl poznatek tak zřetelný a jasný, že se nemusel dokazovat.
Byl to axiom. Opíral se o generační zkušenost obyvatel východního bloku. A navíc zrcadlil Všeobecnou deklaraci lidských práv, kterou v roce 1948 přijala OSN. Její článek 13 jasně praví: „Každý má právo opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní, a vrátit se do své země.“Ale o nároku, ba povinnosti zemí přijímat migranty nepraví vůbec nic.
Před 30 lety ministři Dienstbier a Genscher provedli sice jen symbolický, leč velmi zásadní krok. Dali najevo, že státy stále ještě existujícího východního bloku jsou na cestě k tomu, aby hranice mezi nimi fungovaly normálně – aby nebránily vlastním občanům ve výjezdu. Rozhodně to dnes nelze vykládat tak, že jakákoliv ostraha hranic, která chrání evropské státy či EU jako celek (vnější hranice Schengenu), znamená návrat k zadrátované totalitě.
Ministři Dienstbier a Genscher provedli sice jen symbolický, leč zásadní krok. Dali najevo, že státy stále ještě existujícího východního bloku jsou na cestě k tomu, aby hranice mezi nimi fungovaly normálně – aby nebránily vlastním občanům ve výjezdu.