Tajný agent mezi studenty
Příběh svého 17. listopadu 1989 vyprávěla Jana Matějková (dnes Strunecká) několikrát. Ve tři hodiny se sešla s několika svými přáteli a známými před polským kulturním střediskem. Jedním z nich byl také student Vysoké školy báňské Milan Růžička, který byl několik měsíců aktivní mezi nezávislými studenty. Odtud jeli společně tramvají na Albertov, kde od čtyř hodin začínala povolená manifestace k Mezinárodnímu dni studentstva. Během přesunu demonstrantů z Albertova do centra města se Matějková s Růžičkou dostali do čela průvodu. K policejnímu kordonu, který přehradil Národní třídu na rohu se Spálenou ulicí, přišli v první řadě, Matějková měla v rukou československou vlajku, kterou jí půjčil další účastník demonstrace, protože mu již mrzly ruce.
Během zásahu Pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti dostal Růžička ránu pendrekem do hlavy a svalil se na zem na chodníku před tehdejší jazykovou školou. Zde se mu Matějková a další lidé snažili poskytnout první pomoc, nakonec se probral a byl odvezen sanitkou do nemocnice Na Františku. Lékařské vyšetření konstatovalo otřes mozku a nepotvrdilo zlomeninu ruky. Růžička byl propuštěn a Jana Matějková ho doprovodila k Hlavnímu nádraží, kde se rozešli. Sama již předtím volala do bytu disidenta Petra Uhla a jeho manželce Anně Šabatové řekla, že Na Františku bylo ošetřeno 13 zraněných.
Teprve v lednu 1990 se Jana Matějková dozvěděla, že její známý není studentem Vysoké školy báňské ani se nejmenuje Milan Růžička. Studentská komise, která se snažila zjistit, zda na Národ- ní třídě mohlo dojít k úmrtí demonstranta, prověřovala všechny zraněné. A narazila i na Milana Růžičku. Když se ho snažila kontaktovat v místě trvalého bydliště, zjistila, že na uvedené adrese bydlí poručík StB Ludvík Zifčák. Toho vzápětí začala vyšetřovat vojenská prokuratura.
Komunistická rodina
Ludvík Zifčák se narodil 11. ledna 1960 v Rýmařově v dělnické rodině. Ve všech dotaznících vždy uváděl slovenskou národnost. S rodiči a čtyřmi sourozenci vyrůstal v obci Břidličná, kde skoro celá rodina také pracovala v místních kovohutích v dělnických či administrativních pozicích. Zifčákovo vysvědčení z 9. třídy základní devítileté školy v Břidličné (1975) naznačuje, že nešlo o příliš bystrého hocha: měl šest dostatečných a jedinou výbornou – z tělocviku. Z devítiletky šel do Ostravy na učiliště, kde se vyučil instalatérem.
Jeho kariéry v ozbrojených sborech začala vlastně již na vojně v letech 1979–1981, kterou si odsloužil v Kroměříži. Podle kádrových materiálů získal titul vzorný voják, odznak „Za příkladnou práci v ČSLA“, absolvoval poddůstojnickou školu a dosáhl hodnosti četaře. Na vojně se také v roce 1980 stal kandidátem komunistické strany, čímž jen potvrdil rodinné směřování: ve straně byli oba rodiče i všichni sourozenci. Hned po návratu z vojny si podal žádost o přijetí ke Sboru národní bezpečnosti (SNB). Pravděpodobně ho v tom ovlivnil jeho starší bratr, který byl příslušníkem SNB od počátku 70. let.
Do SNB byl Zifčák přijat na počátku roku 1982. Zatímco jako údržbář topení v panelárně Kunčičky
si přišel na 1800 korun měsíčně, jako rotný bral o tisíc korun více, a navíc dostal náborový příspěvek pět tisíc.
Zifčákův osobní spis ukazuje ambiciózního mladého příslušníka, který se snažil co nejrychleji postupovat vzhůru. V letech 1982–1983 studoval na Praporčické škole SNB v Brně, kde v červnu 1983 složil maturitu a poté byl povýšen na strážmistra. Funkčně působil jako inspektor pořádkové služby místního oddělení Veřejné bezpečnosti v Benediktské ulici v Praze. V listopadu 1985 byl na vlastní žádost přeložen k Pohotovostnímu pluku SNB, protože předpokládal, že v tomto útvaru bude mít lepší perspektivu služebního postupu. V Důstojnické škole SNB v Holešově pak v roce 1986/87 vystudoval obor pořádková služba a v červnu 1987 složil důstojnickou zkoušku.
Služba u Pohotovostního pluku však jeho ambice nenaplnila, jeho nadřízení mu nepovolili studovat Vysokou školu SNB. V lednu 1988 si proto podal žádost o přemístění k operativní složce Státní bezpečnosti, což odůvodnil zklamáním z dosavadní práce, zejména z přílišné administrativy, a tím, že chce „zůstat v kontaktu s bezpečnostní praxí“. Po určitých průtazích jeho nadřízení žádosti vyhověli a Zifčák se stal starším referentem 2. oddělení 2. odboru správy StB Praha.
Na jaře 1989 se Zifčák stal nástrojem širšího plánu na infiltraci opozičních sdružení utajenými důstojníky StB. Obdržel novou identitu studenta Vysoké školy báňské Milana Růžičky, kterou potvrzoval i krycí občanský průkaz. Do kontaktu s opozicí se dostal poprvé během procesu s aktivisty Nezávislého mírového sdružení Hanou Marvanovou a Tomášem Dvořákem. V soudní síni si mladíka v džínách, který si dělal z průběhu přelíčení poznámky, všimla Anna Šabatová. Jejím prostřednictvím se pak seznámil s dalšími disidenty, např. jejím otcem Jaroslavem Šabatou. V srpnu se Zifčák jako student Růžička zúčastnil opoziční demonstrace u příležitosti výročí sovětské invaze a nechal se na ní zatknout svými kolegy. Situaci využil k seznámení se s dalšími protirežimně naladěnými lidmi, včetně Jany Matějkové, která měla přístup ke xeroxu, na kterém si od ní nechával množit letáky a prohlášení Nezávislého studentského sdružení, které založil.
K 30. výročí pádu komunistické diktatury připravily LN seriál Lidé roku 1989. Dnešní závěrečný díl je věnován příslušníku StB Ludvíku Zifčákovi (1960), který pronikl s krycí identitou Milan Růžička do studentského hnutí a byl raněn během demonstrace na Národní třídě.
Budete hrát mrtvého
Hrál Ludvík Zifčák na Národní třídě nějakou specifickou roli? Když byl na počátku roku 1990 vyšetřován, snažil se nejprve svou úlohu úplně bagatelizovat. Na konci března však učinil senzační výpověď: 16. listopadu 1989 si ho měl zavolat šéf pražské