Rumunský boj s totalitními mlýny
Na konci prosince si připomínáme 30. výročí krvavého konce rumunské komunistické diktatury a spektakulární popravy diktátorského dua Nicolae a Eleny Ceauseskových. O sedmnáct let později, osmnáctého prosince 2006, se ale odehrál neméně přelomový okamžik rumunské historie, byť neměl kulisy pouliční revoluce, ale jen poněkud živějšího parlamentního zasedání. V ten den rumunský prezident Traian Băsescu přednesl klíčová zjištění závěrečné zprávy, kterou vypracovala jím jmenovaná Prezidentská komise pro studium komunistické diktatury v Rumunsku (Comisia Prezidenţială pentru Analiza Dictaturii Comuniste din România). Zřízena ma začátku téhož roku měla provést zásadní inventuru zločinů rumunského komunistického režimu.
Předseda této komise a významný rumunský historik a intelektuál Vladimir Tismăneanu se ve své čerstvé rekapitulační a vzpomínkové knize Romania Confronts Its Communist Past. Democracy, Memory, and Moral Justice (2018) pokusil komplikovaný proces rumunského vyrovnání se s komunistickou minulostí zrekapitulovat nejen jako historik, ale i jako jeho důležitý aktér.
Atmosféra ten den byla v rumunském parlamentu bouřlivá. Băseskuův projev, v němž odsuzoval komunistickou minulost své země jako kriminální a nelegitimní, přerušovaly výkřiky a pískání těch politiků, jimž se její obsah příliš nezamlouval. Mnozí z nich se obávali, že schválení zprávy, jež mimo jiné odhalovala vazby mezi současnými politiky a komunistickými stranickými i bezpečnostními strukturami, otevře cestu lustrační vlně, jež by je nadobro „vyplavila“z veřejného života.
Ve frontě kritiků se sešly tak politicky rozdílné postavy jako představitel radikálního nacionalistického hnutí Strana velkého Rumunska (Partidul România Mare, PRM) Corneliu Vadim Tudor, vůdce Konzervativní strany (Partidul Conservator, PC) Dan Voiculescu či přední sociální demokraté (Partidul Social Democrat, PSD). Mezi nimi vynikal veterán rumunské politiky, několikanásobný prezident postkomunistického Rumunska a v té době již jen senátor Ion Iliescu, jenž měl mimo jiné o předsedovi komise podle Tismăneanua prohlásit, že „falšuje historii.“
Zahlazování stop
Iliescu v padesátých a šedesátých letech 20. století stanul v čele Svazu komunistické mládeže (Uniunea Tineretului Comunist, UTC), byl členem ÚV Rumunské strany pracujících (Partidul Muncitoresc Român) a krátce i ministrem školství. V sedmdesátých letech ale upadl v nemilost diktátora Ceauseska a během osmdesátých let žil pod bedlivým dohledem rumunské politické policie Securitatea (zkrácený výraz z Departamentul Securitătii Statului) v jakémsi privilegovaném polo-disidentském „skleníku“. Revoluce roku 1989 mu nabídla novou šanci. Stal se klíčovou postavou proticeau?evského převratu a autorizoval vznik vojenského soudu, jenž diktátora a jeho ženu bleskově odsoudil a popravil. Jak to později glosoval historik Tom Gallagher, Ceauseska se zbavili druhořadí komunisté a armádní důstojníci, kteří mu sice do poslední chvíle věrně sloužili, ale pak potřebovali zahladit stopy a Ceau?escu se pro ně stal zátěží. Iliescu stanul v čele Fronty národní spásy (Frontul Salvării Nationale, FSN), již založil, a poté se stal prezidentem Rumunska (1990–1992, 1992–1996 a 2000–2004).
Právě v Ilieskovi Tismăneanu vidí jednoho z hlavních viníků rumunského zapomnění 90. let. Iliescu podle něj sice přejal demokratickou rétoriku, ale pod povrchem zůstal přesvědčeným autoritářem, jenž se po roce 1989 soustředil hlavně na přeskupení sil bývalé nomenklatury a útoky na konkurenční kritické hlasy. Za něj se podle Tismăneanua dostala k moci druhá a třetí garda stranických funkcionářů. Dokázali „namixovat“nacionalismus s antikomunismem, aby se nejen chopili a udrželi u moci, ale vytrvale blokovali snahy vyrovnat se s minulostí režimu, jehož byli aktivními spolutvůrci. Zastřešen širokou koalicí postkomunistů a etno-nacionalistů, kteří každý z vlastních důvodů odmítali radikálně odsoudit Ceauseskův „národní stalinismus“, Iliescu dle Tismăneanua podporoval amnézii v institucích i politické kultuře a vytěsňoval snahy o nastolení trestní odpovědnosti za komunistické zločiny.
Tismăneanu sice uznává, že v krátkodobém horizontu mohla politika tlusté čáry za minulostí udržet křehký sociální smír a společenský konsenzus. V dlouhodobém horizontu ovšem zdeformovala kolektivní paměť a schopnost národní sebereflexe. Dekomunizace narážela především na personální „průsak“bývalých stranických aparátčíků a důstojníků Securitate, kteří se bránili připomínání minulosti a systematicky ji falšovali, do státních institucí, médií či církví. A to i přesto, že podle Tismăneanua v rumunské společnosti byla silná poptávka po tom, aby někdo pojmenoval její traumata pramenící z katastrofálních sociálních experimentů a politické represe pozdně komunistického režimu, a opakovaně se objevovaly pokusy o prosazení lustrací.
Nereflektovaná paměť
Změna podle Tismăneanua nastala po parlamentních a prezidentských volbách v listopadu a prosinci 2004, v nichž zvítězila Aliance spravedlnosti a pravdy (Alianţa Dreptate și Adevăr), propojující především Národní liberální stranu (Partidul National Liberal) a Demokratickou stranu (Partidul Democrat, PD), a kdy se Traian Băsescu stal prezidentem. Z otázky odsouzení komunistického režimu se stalo důležité politické téma a jeho katalyzátorem vstup Rumunska do NATO (2004) a Evropské
unie (2007). Jak konstatuje Tismăneanu, až do roku 2006 se v rumunské společnosti nevytvořily funkční institucionální nástroje, s jejichž pomocí by stát usměrňoval debatu o minulosti a usiloval o usmíření společnosti. Přestože existoval Národní výbor pro studium archivů Securitate (Consiliul National pentru Studierea Arhivelor Securităţii, CNSAS) jako monopolní správce spisů politické policie, přístup k nim byl komplikovaný a selektivní. Chybělo oficiální a důstojné připomínání obětí komunistického režimu, odškodnění obětí či jejich rodinných příslušníků, budování muzeí či památníků a v neposlední řadě i výkon spravedlnosti nad pachateli zločinů. Kriticky nereflektovaná historická paměť se netýkala jen období komunismu, ale i vztahu Rumunů k antisemitismu, holokaustu a osobě diktátora Iona Antoneska (1940 –1944).
Komise dostala podle Tismăneanua za úkol prošetřit porušování lidských práv v období od 1945 do 1989. Zaměřila se především na mocenské struktury a rozhodovací mechanismy, prosazování ideologie a disciplinačních praktik, deformace právního systému a zneužívání policejních metod při perzekuci disidentů. Měla se také zabývat problémy viny, zodpovědnosti a kontinuity politických, společenských a ekonomických struktur v postkomunistické éře. Komise podle Tismăneanua v určitém smyslu navazovala na práci Mezinárodní komise pro studium holokaustu v Rumunsku. Její závěry, zveřejněné v listopadu 2004, ovšem nevyvolaly takovou bouřlivou reakci z prostého důvodu – nikoho už neohrožovaly v kariéře či na osobní cti, protože všichni – oběti, pachatelé i přihlížející – již byli po smrti. S komunistickou érou to bylo podle Tismăneanua naopak – takřka každý politik, soudce, novinář, úředník či právník a obecně vlastně každý občan se na fungování komunistického režimu spolupodílel výměnou za výhody nebo jen za to, že bude ušetřen represe či perzekuce.
„Jeho“komise tak podle Tismăneanua v některých rysech připomínala spíše komise pravdy a smíření v jižní Africe či Rwandě – byla zřízena státem, zkoumala způsoby zneužívání moci, měla dočasný mandát a svoji činnost ukončila závěrečnou zprávou. Nemohla ovšem předvolávat svědky, nicméně i na straně společnosti chyběla podle Tismăneanua vůle vydat upřímné svědectví, učinit pokání a případně projevit lítost, což byly nezbytné komponenty vyrovnání se s minulostí. Komise podle Tismăneanua nemohla ani obvinit jednotlivce či doporučit, koho by mohly obvinit orgány činné v trestním řízení. Cílem tedy bylo spíše pomoci lidem při jejich snaze odhalit pravdu než nastolit konečnou spravedlnost. Ve výsledku se tak jednalo spíše o akademickou práci zaměřenou na analýzu písemných „stop“, jež po sobě zanechaly byrokratické instituce režimu jako strana či policie.
V komisi zadarmo
Komise strádala podle Tismăneanua i finančně. Její členové či odborníci často pracovali zadarmo nebo maximálně za měsíční odměnu 100 dolarů. Celkové náklady nepřesáhly 40 000 dolarů – i tak se její předseda nevyhnul obvinění z osobního obohacování. Činnost komise provázely i personální spory. Jejím členem měl být například známý disident a spisovatel Paul Goma, ale záhy se dostal do sporu s jejím předsedou. Členem komise byl po určitou dobu i historik Sorin Antohi, jenž byl ale usvědčen ze spolupráce se Securitate a také z toho, že zfalšoval svůj akademický titul. Dva historici starší generace, Dinu C. Giurescu a Florin Constantini zase odmítli v komisi pracovat (a pak kritizovali její závěrečnou zprávu), aby se později podle Tismăneanua
ukázalo, že se také podíleli na aktivitách tajné služby.
Nesouhlas se závěry komise i s názory jejího předsedy ovšem nemusel vždy pramenit z toho, že dotyčný měl „máslo na hlavě“. Kritici poukazovali na metodologické chyby, faktické nedostatky i vyhraněné Tismăneanuovy postoje. Komise pod jeho vedením nepracovala čistě „sine ira et studio“, ale měla konkrétní zadání – odsoudit komunistický režim v rovině politické, morální i společenské v zájmu dalšího zdravého vývoje rumunské demokracie.
Zpráva měla být morálním vodítkem pro mladé generace, aby si uvědomily, v jakých podmínkách byli nuceni žít jejich rodiče a prarodiče, stejně tak jako státem posvěcenou morální satisfakcí pro ty, kteří trpěli a stali se oběťmi systému. To s sebou neslo nutnost narýsovat někdy až příliš jednoduché linie dobra a zla. A Tismăneanu se netají tím, že rumunský komunismus pro něj představuje absolutní despotismus s ničivými důsledky pro zemi a nevidí důvod jej nesrovnávat i s rumunským fašismem. Neobstojí podle něj argument, že komunistický projekt se odkazoval na humanismus, cituje Adama Michnika: „Neexistoval žádný socialismus s lidskou tváří, jen totalitarismus s vyraženýma zubama.“
Kritici proto hledali kořeny tohoto pro ně až příliš radikálního postoje, jenž pro ně signalizoval v horším případě zakrývání minulých selhání, v lepším jen jednostrannou snahu se s těmito selháními osobně vyrovnat, v Tismăneanuově minulosti. Jeho rodiče byli komunisté účastnící se španělské občanské války a jeho otec vedl po roce 1945 katedru marxismu-leninismu na Bukurešťské univerzitě. Vladimir jako člen prominentní nomenklaturní mládeže například studoval s Ceauseskovým synem Nikem. Tismăneanu se sice od sedmdesátých let začal vůči režimu kriticky vymezovat, ale dostudoval a v roce 1980 získal doktorát ze sociologie. Pracoval i ve Svazu komunistické mládeže v oddělení propagandy. Právě toto období jeho života Tismăneanovi kritici viděli jako neslučitelné s předsednictvím dekomunizační komise. V roce 1982 emigroval přes Španělsko do Venezuely a pak do USA, kde učil na University of Pensylvania. V komentářích pro Hlas Ameriky kritizoval Ceauseska a postupně se etabloval jako odborník na dějiny rumunského komunismu. Ceněná je například jeho kniha Stalinism for All Seasons: A Political History of Romanian Communism (2003).
V souvislosti se svojí emigrací Tismăneanu čelil obviněním, že Rumunsko opustil s pomocí Securitate, což odmítl s poukazem na složku, kterou na něj tato tajná služba vedla. Odborná kritika zprávy z levicových a liberálních pozic objevila v roce 2008. V kolektivní práci Iluze antikomunismu (Iluzia anticomunismului) její autoři, většinou historici, kritizovali širokou definici termínu genocida užívaného v práci nebo že se do kategorie obětí dostali i představitelé předválečných fašistických směrů. Chyběl jim také nuancovanější postoj k pozitivním efektům éry po roce 1944 jako například boj proti negramotnosti. Přesto i kritičtí odborníci uznávali potřebnost zprávy.
Osmnáctý prosinec 2006 představoval důležitý milník v rumunském vyrovnávání se s minulostí. Je to však stále běh na dlouhou trať, na níž rumunská společnost ne a ne svým stínům minulosti uniknout. Dvacátého září 2019 bukurešťský odvolací soud potvrdil, že Traian Băsescu – ten Băsescu, jenž jako prezident zaštítil práci komise, spolupracoval se Securitate, která ho zrekrutovala jako studenta na námořním institutu Mircea cel Bătrân (Mircea I. byl středověký kníže – pozn. aut.) v Konstantě. Jak dodává politoložka Lavinia Stanová, byla to rána nejen pro Băsescuovu kariéru, ale i legitimitu postkomunistické demokracie a kredibilitu vyrovnání se s komunistickou minulostí.
A hořkou příchuť má i probíhající 30. výročí rumunské prosincové revoluce. Na konci listopadu 2019 bylo zahájeno předběžné slyšení před bukurešťským soudem ve věci obvinění bývalého prezidenta Iona Ilieska, tehdejšího vicepremiéra Gelua Voicana–Voiculescua a bývalého velitele rumunského letectva Iosifa Rusa ze smrti stovek lidí během revoluce. Je jim kladeno za vinu, že během revoluce záměrně vytvářeli chaos a zneužili bezpečnostní orgány k šíření dezinformací, aby se dostali k moci.
V Rumunsku je vyrovnávání se s minulostí mnohem složitější než v jiných bývalých komunistických zemích. Se strukturami moci se zapletl téměř každý, agentem tajné policie byl dokonce i bývalý prezident Traian Băsescu, který inicioval vznik komise, jež měla minulost prozkoumat.
Ceau?eska se zbavili druhořadí komunisté a armádní důstojníci, kteří mu sice do poslední chvíle věrně sloužili, ale pak potřebovali zahladit stopy