Stačí nám vydělat si na službu
si představit, že ve fondech, které máme, je mix nástrojů, jež nebudou jen z České republiky. Ale určitě se v každém případě zohledňuje etický kodex. Jsou odvětví, která jsou pro nás nepřijatelná, do těch investovat nikdy nebudeme.
LN Která to jsou? Nejspíš máte na mysli zbrojní průmysl, pornoprůmysl... Co ještě? Co třeba vývoj ve zdravotnictví?
Záleží, do jakého vývoje. Církev je samozřejmě pro prospěch zdravotnictví, ochrany zdraví člověka, ale ne na úkor jiné lidské bytosti. To je ochrana nenarozeného života – těžko budeme investovat do prostředků proti početí. A totéž závěr života. Nakupujeme takové akcie, kde jsme si jistí. I ve finančních nástrojích se držíme hesla, že lépe je mít méně než jít do pochybného rizika. Bankéři mají od nás definované etické mantinely. První věc: vyloučíte, co je jednoznačně špatně. Druhá věc: vyloučíte, co je rizikové či eticky pochybné. Třetí: ptáte se, co z toho, co zbývá, koresponduje s posláním církve. Až takhle je to konzervativní.
LN Plyne z toho ovšem, že se takto zbavíte těch nejvýnosnějších věcí. Jsme navíc v prostředí s velmi nízkými úrokovými sazbami, případně i nulovými. Komplikuje vám to hospodaření?
Samozřejmě ano, makroekonomická situace je nepříliš nakloněna všem, kdo potřebují zhodnocovat majetek. Naše plány byly tvořeny v jiné situaci, úroky se nyní skutečně plazí při nule, a když se to očistí o inflaci, moc nezbývá. Ale těší mě, že diecéze ve fondech investují – hovořím nyní o Fondu udržitelnosti katolické církve –, přičemž průměrné roční zhodnocení růstového podfondu v investičním fondu je 6,5 procenta – a to je dobré. Když se dělal plán, počítali jsme s jinými čísly, to je pravda.
LN Takže přehodnocujete?
Neustále. Je strategický plán, tříleté plány a roční, vyhodnocují se podle ekonomické reality. Pak je opatřením jít buď do rizikovějších investic, nebo ušetřit na výdajích. Musí se to kombinovat.
LN Naučili jste se to už? Hlavní mentální záběr církve směřuje ke službě, ale aby tuto hlavní činnost šlo dělat, musí vám vycházet ta vedlejší ekonomická.
Vedlejší činnost má mít charakter správy majetku, nikoli razantního podnikatelského provozu. Vydělat za každou cenu, být bohatý a ještě bohatší, to není naším cílem. My někde ve druhém patře této činnosti končíme – a rádi, čili si můžeme dovolit konzervativnější politiku. A to jsme, myslím, uměli vždy – správu majetku se zodpovědností na delší čas, než je rok či čtyři. Lidé, kteří dělali ekonomy v diecézích, zůstali, spíš roste správa majetku a proměňuje se podle potřeb. Nemám o to strach.
LN V nemovitostním podfondu se zatím investovaly desítky milionů, tedy drobné – s tím, že čekáte na příležitost, jež bude stát za to. Co by to typově mělo být?
Blok domů, velký kancelářský komplex, tisícehektarový podnik, a to výhradně v Česku. Říkali jsme, že peníze z restitucí nechceme vyvádět ven, jeden z protiargumentů totiž zněl, že to dáme do Vatikánu. Což nedáme a nikdy to nebylo úmyslem. Pro nás je důležité i regionální investování, protože chceme být tam, kde jsou lidé.
LN Nakolik jsou pro vás důležité příjmy ze sbírek?
Velmi – a nejde o přesná čísla jako taková, důležitá je jejich vztahotvorná funkce. Kdybychom byli čistí rentiéři, peníze se nám sypaly na účty a my z toho vše platili, nebude to ono. Potřebujeme sounáležitost lidí s posláním církve. Vybrat si na osvětlení v kostele je něco jiného, než když to firma udělá, zaplatí se to odněkud z účtu, a já ani nevím, že to předtím nesvítilo. Je mnohem důležitější vědět, že moje pětistovka hrála roli, že jsem přispěl ke společnému dílu.
LN Máte příklad farnosti, kde vypomáhá komunita?
Komunitně se to děje většinou na Moravě, tam si to často od A do Z udělají svépomocí. Ale i jinde. Já mám třeba na Českolipsku na starosti tři farnosti, spravuji je z Prahy, zůstalo mi to jako „dědictví otců“. Jen nahlas pomyslím, že by bylo třeba uklidit, posekat trávu, opravit kotel, a za týden je to hotové. Funguje to i na milých detailech, a to jsou mé farnosti v někdejších Sudetech, kde chodí do kostela třicet lidí. Svépomoc funguje a stačí jedna věc: říci lidem, že to není můj kostel, že je náš. Pokřtil jsem dva lidi, manžele, ve vesnici, kde nikdo jiný předtím do kostela nechodil. Ke křtu ode mě dostali klíče od kostela. Vzali si to za své, starají se. To je důležité nejen v křesťanské komunitě, ale i v obci: buď to bude naše společná ostuda, nebo společná radost.
LN V anglikánské církvi lze poskytovat dary v kostele platební kartou. Nezabýváte se takovou úvahou? Místo ošatky terminál?
Je to zajímavá myšlenka pro větší kostely. Mně se to se třiceti věřícími nevyplatí. Stává se běžně, že lidé posílají peníze na účet či mají zadán trvalý příkaz. I já mám problém: od té doby, co můžu platit mobilem, jsem pořád bez hotovosti – a někdy je to trapné. Kdybych mohl pípnout, pípnu. Díky za nápad, vidíte, díky vám budeme mít banky i terminál. Poptám se.
LN Hovořil jste o nutnosti snižovat výdaje. Jestliže je jeden farář na deset padajících, poloprázdných kostelů, je to udržitelné?
A to jsem nevypíchl nejlepší kousky, znám faráře, kteří mají čtyřicet vesnic s kostely a kapličkami. A zrovna ten, na koho myslím, otec Vilém Štěpán z Liběšic u Žatce, to zvládá bravurně, zařídil si to jako takový pojízdný podnik, všude mu to nějak funguje. Ale pro někoho je to zabiják.
LN Když si odmyslíme duchovní rovinu, udržitelnější by samozřejmě bylo nechat mu na starosti kostely dva a zbytku ho zbavit.
Jenže jak? Často jsou to památkově chráněné stavby, jste odsouzeni k tomu, je udržovat, i když je nepotřebujete. Cesta je zapojit do toho zmíněné místní komunity, tedy obce, ale i chalupáře a chataře. Aby si to lidi vzali za své. Nemělo by mi být jedno, že kostel nad vsí padá, hyzdí to i moje okolí, je všech. Tak ty stavby vznikaly – to si tam nepostavila církev pro sebe, to lidi, protože nechtěli chodit daleko nebo v tom byla prestiž.
LN Je ve vašich ekonomických silách to všechno opravit?
Není. A myslím, že to není ani zdravé, aby to bylo jen v našich silách. Buď to bude komunitu zajímat, nebo to musí zemřít, to je přirozené. My nemůžeme být muzeum, jakkoli jsou to pro nás víc než stavby, často jsou to objekty s velkým příběhem. Jenže příběh mohu vyprávět, když mi nekručí hlady v břiše. První prioritou jsou lidé, stavby až za nimi. Tak se to objevuje v našem hospodaření: nejvíc peněz jde na personální náklady, druhá kapitola jsou opravy staveb a památek. Tuhle debatu, co my teď spolu máme, vedu už asi po sto padesáté. Když mluvím s kněžími, jeden to vítá, druhý nadává, že jsem ponížil jeho práci, protože se zhuntoval na tom, že ty střechy celý život spravoval. Jediným východiskem podle mě je, že my, lidé, kteří v místě žijeme, k tomu získáme vztah. Když stav kostelů sečteme plošně, je to pořád smutná statistika, ale půjdeme-li kus po kusu, všude něco klíčí a roste. Nesmíme se nechat zdecimovat čísly, ale pozorovat, jak to všechno raší.