Zdařilá goldoniáda v brněnské Redutě
Goldoniho komedii Mirandolína, kterou tuzemští divadelníci kupodivu přehlížejí, uvádí od počátku sezony brněnská Reduta. Také pro režiséra Petera Gábora inscenace znamenala vůbec první setkání s dílem reformátora italské komedie. S činoherním souborem Národního divadla Brno připravil svižnou hereckou podívanou. Výsledek je ukázkou zdařilé, ale nepodbízející se lidové zábavy.
Carlo Goldoni stále patří mezi nejhranější světové autory. Jedna z největších a nejplodnějších osobností evropského dramatu je na domácí půdě bohužel známá povětšinou pouze z Poprasku na laguně
či z proslulého Sluhy dvou pánů.
Toto přelomové dílo, které zachovává dynamiku a lehkost tehdy zanikající improvizované komedie dell’arte, ale jehož postavy i zápletka jsou precizně vystavěny, paradoxně představuje jakoby mužskou variantu pozdější Mirandolíny. Veselé příběhy této krásné Hostinské (ostatně takto autor v originále hru La Locandiera
v roce 1753 pojmenoval) a jejích ctitelů tuzemské publikum naposledy rozesmávaly počátkem devadesátých let v pražském Národním
s Janou Preissovou v hlavní roli. Vše se děje ve Florencii v hostinci, který patří Mirandolíně – dramatickému motoru celého kusu.
Je tedy logické, že text otevírá veliké možnosti zejména pro hlavní hrdinku. Brněnská Mirandolína Tereza Groszmannová je využila hned nadvakrát: nejdříve jako překladatelka textu a posléze jako jeho protagonistka. Někdejší univerzitní studentka italštiny si s převodem originálu z poloviny 18. století poradila s gustem. Dialogy nezaplevelila klopotným aktualizováním, přitom hrdinové mluví skutečně češtinou dneška, zajímavá je Groszmannové práce s narážkami a dvojsmysly, kterými scénář jemně koření. Překlad neskřípe a krásná hostinská, kterou obletují nápadníci, má díky tomuto uměřenému převodu jazyk jako meč. V hereckém pojetí tak tato Mirandolína nesází jen na přitažlivý zjev, ale zejména na schopnost pohotové myšlenkové a následně mluvní reakce.
Goldoni v této své komedii využívá (na svoji dobu velmi odvážně) kolizi dvou světů. Do kontrastu k hlouposti, lehkomyslnosti, nemravnosti, poživačnosti a zahálčivosti urozených šlechticů klade břitký vtip, zdravou inteligenci pracovité Mirandolíny, která je naopak nízkého původu. Peter Gábor naštěstí svoji inscenaci okatě nestaví na této sociálně kritické srážce, která autorovi ve své době způsobila nemalé problémy. Brněnská inscenace je vlastně ukázněnou poctou staré dobré komedii dell’arte, využívá její postavy a ukazuje možnosti, jak si s nimi dnes herecky i režijně vyhrát. Nejde však o nějaké historizující cvičení stylu, ale funkčně odlehčenou zábavu. Režisér Gábor využívá zejména hereckého temperamentu zúčastněných k předvádění zčásti hyperbolizované, ale nijak neústrojně přemrštěné podívané.
Jemnou poctu či citaci doby vzniku tohoto divadelního kusu lze číst ze scény Michala Syrového a kostýmů Tomáše Kypty. Scénograf malé jeviště Reduty přetvořil bezmála v realistický malý penzion, barokní světelné mušle na proscéniu, ale také využívaný systém opon na bocích jeviště a na jeho horizontu jsou jemnou narážkou divadla na divadle a posilují iluzivnost celého kusu. Oblečky hrdinů této inscenace jsou ve tvarech i barvách záměrně přeplácané a odkazují až ke klasicistní módě. Jediná Mirandolína má jednobarevné červené šaty prostého střihu – vlastně přímočaré, jako je ona sama. Zejména přeťápnuté oblečky dvou pochybných hereček Ortensie a Dejaniry jsou zase demonstrací výtvarníkovy nespoutané a rozpustilé hravosti. Ve dvouhodinové inscenaci s přestávkou přijde ke slovu i nápaditá současná muzika Maria Buzziho v taktéž hravém záměru zhmotňování vnitřních hlasů hrdinů ve školených operních zpívánkách žertovného charakteru.
Italská komedie podobného ražení si žádá zejména herecký švih, což se tady daří. Hlavní roli hubaté hostinské Mirandolíny, která se rozhodne misogynského barona di Ripafratta přinutit, aby se do ní zamiloval jako všichni muži okolo ní, je jakoby šitá na tělo hereckému naturelu Terezy Groszmannové. Protagonistka ve své Mirandolíně nesází jen na ženskou smyslnost a svůdnost, ale často se tady jeví jako rozmýšlivá, myšlenky i taktiku vážící žena. Zuřivý misogyn Baron di Ripafratta je v podání Petra Bláhy někdy až zbytečně přepjatý. Další dva Mirandolínini nápadníci jsou ale ukázkou zvládnuté komické karikatury: tedy Hrabě Vojtěcha Blahuty a Markýz Michala Bumbálka. Velkým osvěžením večera je dvojice pofidérních dam a povětrných hereček Jany Štvrtecké a zejména Hany Tomáš Briešťanské, která svoji Dejaniru opravdu vystavila jako nekonečnou smršť slovní, intonační i gestické komiky. Komediální temperament Briešťanské, která místy i poněkud zastiňuje samotnou Mirandolínu, ukazuje na stále dostatečně neobjevené polohy herečky, které jsou často svěřované spíše tragické role vážného charakteru.
V tuzemsku spoře inscenovaná Mirandolína zakladatele italské národní veselohry i nesmiřitelného odpůrce samoúčelnosti či setrvačnosti commedie del’arte v brněnské Redutě dostala podobu hravého, současného a divácky vstřícného divadla.
Carlo Goldoni: Mirandolína
Režie: Peter Gábor Překlad: Tereza Groszmannová Scéna: Michal Syrový Kostýmy: Tomáš Kypta Hudba: Mario Buzzi Činohra Národního divadla Brno, premiéra 4. 10. v Divadle Reduta