Jak si Hitler podmanil knihkupectví
Některé osobnosti 20. století lákají badatele a historiky do té míry, že se do nich opakovaně pouštějí, jakkoli archivní materiál už musí být zcela vytěžený. Mimořádně prosperující odvětví tohoto „průmyslu“představuje nacismus a především Adolf Hitler.
Hitler dodnes fascinuje a provokuje natolik, že i běžní čtenáři sahají nejen po lehčím čtení o jeho osobě, ale nebojí se ani nových interpretací seriózních historiků. A ti společně s nakladateli na tuto zvýšenou poptávku reagují odpovídající nabídkou.
Zatímco u běžných historických témat se zásadní a intelektuálně stimulující reinterpretace objevuje zpravidla jednou za generaci, hitlerovské „špalky“, u nichž je především v německé historiografii takřka povinností pokořit tisícistránkovou hranici, přibývají každý rok. Důkazem toho jsou dvě čerstvé těžkotonážní biografie Hitler: Only the World Was Enough (2019) od irského historika Brendana Simmse a Hitler: A Life (2019, německy 2015) od specialisty na nacistické pohlaváry Petera Longericha.
Hitlera lze badatelsky i interpretačně uchopit z mnoha úhlů. Při každém novém zkoumání jeho osobnosti autoři spíše než dosud neobjevené dokumenty aplikují nové trendy v historiografii či reflektují aktuální problémy současnosti. Někdy umisťují do centra dění pouze Hitlerovu osobnost a snaží se mu „dostat do hlavy“, jindy se zaměřují na ideologické či společenské fenomény jako antisemitismus nebo hospodářskou krizi. V Hitlerovi také nezřídka hledají odpověď na otázky rezonující v současných debatách o ústupu demokracie a posilování autoritářství či populismu. Mnohdy však tyto biografie říkají více o politickém a společenském kontextu doby svého vzniku či autorově osobnosti než o Hitlerovi samotném.
Nový kontroverzní pohled
Právě Simmsovi, jenž se spíše než na Německo specializuje na dějiny mezinárodních vztahů, slouží Hitlerův životopis spíše jako projekční plátno pro hledání odpovědí na aktuální problémy jako migrace, nerovnost či mezinárodní kapitál, s nimiž ale ve své době pracoval i Hitler.
Simms učinil osou „svého“Hitlera jeho údajnou obsesi a strach smíšený s obdivem ke Spojeným státům a v širším kontextu k angloamerické či také anglosaské civilizaci, jež během 19. a první poloviny 20. století prokázala obdivuhodnou houževnatost, vitalitu a sílu. Hitler podle Simmse také obdivoval schopnost Američanů osidlovat Západ, a to nejen v romantizované verzi od rodáka Karla Maye, kterého vášnivě rád četl, ale i coby model pro německé osídlení východního Lebensraumu.
Vše, kam Hitler v politice směřoval – od rasové antisemitské politiky až po hledání životního prostoru –, bylo podle Simmse výsledkem jeho posedlosti Amerikou, jejíž údajnou jednotnost a konsolidovanost s obavou srovnával s německou roztříštěností a náboženskou, regionální, politickou i třídní roztříštěností. Vytváření jednotné německé pospolitosti Volksgemeinschaft tak mělo být odpovědí na americký sen, útok na SSSR zase Simms interpretuje jako snahu získat nové zdroje a území pro hlavní geopolitický zápas – s britským a americkým impériem.
Podle Simmse se Hitler obával, že Německo demograficky slábne. Zvlášť jej iritoval odliv rasově cenného německého „materiálu“na přelomu 19. a 20. století za oceán. Americká civilizace ho v průběhu několika generací dokázala proměnit na čistokrevné Američany, jejichž potomci nezřídka bojovali v amerických uniformách proti svým bývalým soukmenovců. Pro Hitlera bylo podle Simmse také důležité, aby i Němci měli svůj americký, respektive německý sen, zhmotněný mimo jiné i v saturované spotřební kultuře a přijatelném životním standardu. Simmsův Hitler se tak jeví spíše jako maloměšťácký paternalistický diktátor starající se o blaho svých občanů než exaltovaný vůdce prahnoucí po třetí říši dokonalých árijců. V tomto kontextu Simms také odmítá tezi, že by Hitler toužil po ovládnutí světa – chtěl „pouze“to, aby jím vedené Německo získalo odpovídající místo jako jedna ze světových velmocí.
Rusové, Židé, nebo Američané? Simmsova kniha nutí vystoupit ze zažitého myšlenkového schématu Hitlera zahleděného pouze na východ a Sovětský svaz. Kdyby ji autor prezentoval skromněji, třeba jako studii o Hitlerově „Americe“, asi by nevyvolala tak rozporuplné reakce. Simms svoji – byť v některých ohledech jistě inspirující – tezi natahuje na Záhořovo lože, když se „americkýma očima“dívá na celou jeho politickou kariéru. Některé protiargumenty prostě ignoruje nebo neúměrně umenšuje s tím, že nepřichází s doplněním Hitlerova obrazu, ale s úplně novou teorií, jak Hitlera chápat.
Simms se vlastně stal obětí pravidel svého oboru. Historici se na globálním trhu musejí umět prodat a promýšlet své teze i s ohledem na čtenářský zájem. Uspět na „hitlerovském“trhu znamená jít cestou obskurních amatérů či nepříliš invenčních kolegů z oboru, kteří značku Hitler exploatují a často ji velmi účelově jen přilepí k jinému tématu (Hitler a… ženy, děti, magie, zvířata a podobně). Jenže profesor z Cambridge si musí počínat sofistikovaněji. Důležité je postavit knihu na jedné vyhrocené, srozumitelné tezi, zaujmout německé intelektuální publikum, které lační po debatách o nacistické minulosti s nádechem kontroverze, a čekat, až si případného sporu všimnou za oceánem. Je v tom jistě kalkul, ovšem knihy těchto autorů na pultech knihkupectví prachem rozhodně nezapadají.
Podobný recept použil již před více než dvaceti lety americký historik Daniel Goldhagen, jenž si získal celosvětovou pozornost se svou knihou Hitlerovi ochotní katani. V ní razil tezi o německém antisemitismu, který Hitler pouze proměnil v aktivní politiku. Ostatně Simms si svoji myšlenku o prioritě Hitlerovy fascinace a nenávisti k Americe nad nenávistí k bolševickému Rusku jako zkušený „marketér“otestoval již v roce 2014, kdy ji nadhodil v časopise International Affairs. Z reakcí v německém tisku odhadl, že se může trefit.
Simms se již tehdy netajil, že svoji tezi má již v podstatě hotovou a nyní „kolem ní“napíše knihu o Hitlerovi. Argumenty nebo fakta, která ji nepodporují či jsou s ní v rozporu, má tendenci opomíjet nebo bagatelizovat. Jenže Hitler často měnil své priority pod tlakem událostí. Jako člověk nedovzdělaný, těkající a neschopný se držet tématu a jít do hloubky není těžké najít v jeho četných projevech a soukromých promluvách řadu kategorických a protiřečících si tvrzení, která se zpětně mohou jevit jako klíčová pro jeho strategické myšlení či rozhodování. Hitler skutečně často a dlouho „přemýšlel“o Americe a Západu, ale to není důvod z tohoto tématu dělat klíčovou osu jeho světového názoru a důvodu pro vedení války.
Navíc Hitlerův antisemitismus je v Simmsově interpretaci pouhým derivátem nenávisti k „plutokratickému kapitalismu“, údajně z drtivé většiny ovládaného Židy z Wall Street, kteří měli v klasickém nacistickém narativu soustavně zotročovat německý národ. Hitlerův antisemitismus však nebyl výhradně závislý na boji proti židovským plutokratům – ti jen zapadali do mnohem širšího obrazu světa řízeného a ovládaného Židy. Rasový antisemitismus se během Hitlerovy éry proměnil ve státní politiku i nástroj zahraniční politiky a prostupoval nacistickou ideologií i praxí. Otázka pak spíše zněla, jak do toho „názoru na svět“zařadit i Spojené státy a Velkou Británii.
Leda na podložení skříně
Přestože Simms uznává, že Sovětský svaz a komunismus představovaly pro Hitlera stejnou hrozbu jako britská říše či USA, tvrdí, že ještě například v roce 1943 byla většina německého válečného úsilí zaměřena proti Británii a USA. Ne zcela přesvědčivě vyznívá i tvrzení, že v útoku na Sovětský svaz nehrál primární úlohu ideologický aspekt boje proti komunismu, ale geopolitický rozměr ovládnutí suchozemského „heartlandu“jako strategické základny pro konečný střet s námořními velmocemi USA a Velkou Británií. Simms také neodpovídá na námitku, proč – když se Hitler angloamerického potenciálu obával – dělal vše pro to, aby si tuto mašinérii proti sobě poštval, a na konci roku 1941 se ocitl v kleštích války na dvou frontách proti trojkoalici SSSR–USA–Británie.
Tradičněji naladění historici nenechali na Simmsovi niť suchou. Například Richard J. Evans, známý díky knihám jako
Třetí říše u moci: 1933–1939 (2009) či
Lži o Hitlerovi: proces s největším popíračem holocaustu (2011), se vyjádřil, že v Simmsově případe nelze v žádném smyslu tohoto slova hovořit o knize jako o biografii. Evans popravu tohoto „traktátu, jenž instrumentalizuje minulost pro současnou politickou agendu“, uzavřel s tím, že knihu mohou všichni, kdo se chtějí nacistickou érou zabývat seriózně, „ignorovat“. Pochopení pro Simmse naopak projevil Christopher Clark, jenž se také proslavil knihou postavenou na jedné
Loutkový vůdce
Longerich tak stojí trochu ve stínu Simmsova provokativního díla. Díky zevrubné studii pramenů například zpochybňuje přijímaný obraz Hitlera jako osamělého rétorického génia, v němž konec první světové války probudil vědomí splnit svou misi a spasit německý národ. Longerich ho líčí spíše jako loutku v rukou armády a jejího propagandistického oddělení v Mnichově, které Hitlera vycvičilo a využívalo coby agitátora mezi vojáky proti levicovým silám.
V tomto konzervativně-pravicově-militaristickém prostředí se Hitler postupně prosazoval, ale byl stále vnímán pravicovými politiky jen jako účinná „zbraň“proti levici, nikoli jako koncový kandidát na nejvyšší mocenské posty. Konzervativci si ho nechávali v rukávu jako eso, jež hodlali vytáhnout v případě eskalace konfliktu s rudými. Hitlerův vzestup tak nepřišel jako nečekaný blesk z čistého nebe, ale byla to kalkulovaná manipulace a postupná likvidace demokratických institutů, která se vymkla kontrole.
Při zkoumání Hitlerovy vlády se historici nemohou shodnout, nakolik byla nacistická mašinérie přesně seřízeným soukolím s jedním konzistentním strategickým mozkem v čele a nakolik spíš výsledkem boje o vliv mnoha mocenských center třetí říše, které soupeřily o Hitlerovu pozornost. Longerichův Hitler vystupuje spíše jako všemocný muž, ovládá scénu a má tendenci rozhodovat i o naprostých trivialitách, což je určitě poloha, kterou by si on sám jistě rád přisvojil, ale taky ne zcela odpovídá realitě komplexního mocenského mechanismu třetí říše.
Čeští nakladatelé budou mít věru těžkou práci při volbě, koho svým čtenářům nabídnou, aby si jej vystavili do knihovny vedle dosud nejúplnější dvoudílné Hitlerovy biografie z pera historika Ian Kershawa, kterou u nás vydalo nakladatelství Argo. A to se ještě v odborných kruzích pochvalně hovoří o třetím čerstvém hitlerovském „špalku“, dvoudílné biografii německého historika Volkera Ullricha Adolf Hitler: Die Jahre des Aufstiegs 1889–1939 a Adolf Hitler: Die Jahre des Untergangs 1939–1945. Ten zatím můžeme kromě německého originálu číst třeba v angličtině (tedy zatím pouze první díl, druhý se připravuje na září 2020), ale vzhledem k domácí hitlerovské poptávce to nebude trvat dlouho...
Simmsův Hitler se jeví spíše jako maloměšťácký paternalistický diktátor starající se o blaho svých občanů než vůdce prahnoucí po třetí říši dokonalých árijců