Žijí s námi a budou žít i dál
Slovanská knihovna představí ve čtvrtek 23. ledna knihu historičky Oksany Pelenské Ukrajina mimo Ukrajinu. Jde o encyklopedický slovník uměleckého, kulturního a veřejného života ukrajinské emigrace v meziválečném Československu v letech 1919 až 1939. Mohlo by se zdát, že je v současnosti mnoho jiných, aktuálnějších témat, jimiž by se Češi, čeští historici i ti, kteří k nám z Ukrajiny nyní přicházejí pracovat, měli zabývat. Ale: už před rokem 1917 k nám přicházeli studenti a příslušníci ukrajinské inteligence, po válce a později je další vlny následovaly.
Podle posledního sčítání lidu v roce 2011 se u nás k ukrajinské národnosti hlásilo více než 54 000 občanů, zatímco při předchozím sčítání lidu v roce 2001 jich bylo 22 000 a koncem roku 2016 bylo na území České republiky evidováno kolem 150 000 ukrajinských pracovních migrantů, z nichž část získala povolení k pobytu na deset let a více. Málokdo s nimi nepřišel do styku, pracují na stavbách i ve službách, potkáváme je v nemocnicích, uklízejí v bytech i v kancelářích… Bývají spíš tišší (na rozdíl od ruských příchozích v tramvaji či v metru nehalasí), prozradí je hlavně přízvuk, češtině se však postupně učí.
Když s nimi našinec zavádí řeč, zjišťuje, že o letech, kdy byla třeba Zakarpatská Ukrajina součástí Československa, ani o historii své země buď mnoho nevědí, nebo se o ní nešíří. Ani o různých vlnách různě motivované ukrajinské emigrace, ani o období od dvacátých let minulého století, kdy se Československo díky Masarykovu pozvání stalo významným politickým, vědeckým, kulturním a duchovním centrem Ukrajinců za hranicemi, ti dnešní možná ani netuší. Proto je nový encyklopedický slovník o meziválečné emigraci u nás potřeba přivítat. Třeba si ho někteří současníci – Ukrajinci i Češi – přečtou nebo aspoň prolistují a s překvapením zjistí, jak zajím avá ta historie je.