Hanzlíkovo kyvadlo
Představa, jak funguje svět, se dá ztvárnit nekonečným množstvím způsobů. Nový koncept malíře Daniela Hanzlíka má název Atlas a v první řadě se týká času. V další gravitace.
To všechno zní trochu jako klišé, ale pravda je, že umělci se stále vymezují k realitě nějakým experimentálním způsobem, který může mít mnoho interpretací. Hanzlík, jehož malířská tvorba se dosud vázala především ke zkoumání procesu tvorby, k optickým možnostem malby a iluzi, se ve výstavě Atlas v pražské Hauch Gallery zaměřil na výsostně filozofické téma.
Koncept celé série má svůj počátek u kyvadla. To Hanzlíkovo však nečeká na pohyb země vůči ose jako Foucaultovo, ale na odpor, který mu klade malířské plátno. Princip zemské tíže využívá malíř tak, že nad plátnem, na němž se paprskovitě scházejí vždy dvě výstražné barvy (žlutá a černá, červená a bílá) a poté je přemalováno šedou nebo černou barvou, rozkývá kyvadlo, které (dokud se hrot nezarazí o okraj) vyryje stopu. Podobně jako jsme v dětství vrstvili tuš na voskové barvy a pak vyrývali barevné stopy. Kyvadlo symbolizuje nekonečnou veličinu času, je lidským konstruktem demonstrujícím něco nadlidského a je vykonavatelem malby, která je částečně řízena autorem, částečně náhodou a ponejvíce samozřejmě gravitací. Hanzlík je prvním hybatelem, posléze pozorovatelem plným emocí a spolupracovníkem náhody.
Některé malby mají svůj střed kyvadla v rohu, další na spodní hraně, jiné uprostřed. Podle toho se utvářejí čáry symetricky či ne. Efekt symetrie nebo asymetrie je dokončen způsobem instalace – například v diptychu nebo i v mozaikovité struktuře nestejných formátů. Gravitační moment je uplatněn také v zavěšení obrazu v rohu na jeden hřebík (a jeho samovolné umístění podle těžiště).
Pro Daniela Hanzlíka je každý soubor s novým konceptem dalším průzkumem, jehož myšlenková konstrukce je nezávislá na estetické podobě obrazů. Ovšem – podobné principy známe například z linií Zdeňka Sýkory, jejichž parametry generuje počítač, nebo stop na plátně mechanických ptáčků na klíček od Milana Grygara. Přepočítávání a převádění fyzikálních dat do výtvarné podoby se z mladších autorů věnoval například Jiří Skála.
Úskalí těchto konceptů spočívá v jejich nezávislé estetice – tedy v kráse, kterou nezáměrně tvoří právě příroda a kterou umělci napodobují či odmítají. Každý takový průzkum, kdy výtvarník zvolí jistý algoritmus a pak čeká na výstupy, z nichž vybere, je tak trochu alibistický. Hanzlík ale není jen konstruktérem a hybatelem, celkem přesně vymezuje prostor, v němž se dílo vytváří a přípravnou podmalbou vědomě připravuje výsledný obraz. Jen se domnívám, že plátna by nakonec fungovala i bez kyvadla – což o jejich malířském plánu něco pozitivního vypovídá.
Ale bez nadsázky – přezkoumávání času a jistá kalibrace emocionality v přísném režimu vytvářejí ve výstavní instalaci docela slušné napětí. Tu podtrhuje reálné setrvačné kyvadlo se zvukem uprostřed prostoru, které naštěstí nepůsobí kýčovitě, protože je technicky přiznané do všech detailů. Odlehčení představují také terapeutické kresby v horním parteru, na nichž autor ručně opakuje tuší jeden motiv na ploše čtvrtky, který ve výsledku působí jako mentální elektrokardiogram.
Daniel Hanzlík: Atlas
Hauch Gallery, Praha, do 24. 1.