Nekonformisté
Ombudsman má být člověk s povahou disidenta
Symboly mají hluboký význam, ale ten může přehlušit to podstatné. Třeba v debatě o veřejném ochránci práv. Helena Válková se odepsala. Jestli v 18 letech, když začala studovat práva a v médiích se probírala 50. léta, nevěděla, kdo byl prokurátor Urválek, jestli na společném článku s ním nevidí nic špatného ani dnes, diskvalifikovala se sama. Ale to zásadnější pro úřad ombudsmana je jinde. V televizi to řekl Jiří Gruntorád: problém není v členství v komunistické straně, ale v tom, že by se ochranou lidských práv zabýval někdo, kdo do roku 1989 nevěděl, co lidská práva jsou.
Toto je jádro věci. Úřady typu veřejného ochránce práv má vést povahou disident. Což je třeba upřesnit. Disidentem není míněn jen ten, kdo před listopadem 1989 zápolil s režimem a StB. Disident v nejširším smyslu je někdo, kdo uvažuje nekonformně, kdo dokáže hájit jedince proti establishmentu, chcete-li proti systému či proti většinovým stereotypům.
I ty nejlepší systémy v demokraciích potřebují reflexi, oponenturu a nekonformně uvažující lidi. Takové, jako je třeba bývalá policistka Margaret Oliverová: v Manchesteru pomohla rozkrýt případ, kdy policie nezakročila proti pákistánskému gangu zotročujícímu dívky, aby nebyla obviněna z rasismu. U nás zastupovali nekonformní typy všichni tři veřejní ochránci práv – Otakar Motejl, Pavel Varvařovský i Anna Šabatová. S tím se pojí i další věc. Aby byl někdo dobrým ombudsmanem, disidentská nátura nestačí. Chce to něco víc, jak jsme psali před šesti lety při volbě Šabatové. Že jako dcera Jaroslava Šabaty a žena Petra Uhla má „starou školu“. Ví, že člověk odhodlaný problémy předkládat musí znát i cesty k řešení – vyznat se v byrokracii, být neodbytný, až dotěrný.
I toto jsou zásadní věci. Tedy má-li úřad ombudsmana zůstat váženým aspoň tak, jako byl za svých zakladatelů. V Německu se Úřadu spolkového zmocněnce pro dokumenty Stasi říká Gauckův, ač jeho první šéf Joachim Gauck dávno odešel. Mělo by to platit i pro náš úřad veřejného ochránce práv. Neříká se mu sice Motejlův, ale působil tak i pod vedením Varvařovského a Šabatové. Aby to pokračovalo, měl by ho vést nekonformista disidentské povahy, ne exministryně konformní vůči vládnímu hnutí či muž, jenž získal renomé jako lobbista za zájmy nájemníků. Toto by mělo být jádrem debaty, nikoliv tradiční „diskuse o jménech“.