Mamu vidím v zahradě
V Brumově-Bylnici se dnes uskuteční poslední rozloučení s Madlou Vaculíkovou, vdovou po spisovateli Ludvíku Vaculíkovi
Takováto situace: Praha před půl stoletím, kuchyňský stůl v nejvyšším patře činžáku, tata, mama, kluci – dospívající čeládka. Na stole koš s ovocem, které tata s mamou vlastnoručně vypěstovali na zahrádce za městem. Tata se zvedá k odchodu, mama mu část ovoce balí s sebou... Na jiném konci Prahy jsou ještě další děti, stejný tata, jiná máma. V době nedostatku jsou vitaminy vzácné a mama si přeje, aby i ty druhé děti měly užitek z její zahrádky. Jsou to její čeládce pozdní polosourozenci...
Tatu a mamu lze snadno identifikovat podle těch samohlasek kratkych. Oba byli jedineční. Mama odešla ze všech zahrádek světských před týdnem a vypravuje se dnes do zahrady jiné. Zanechala mi odkaz: přemýšlení.
Rodinné prahnutí po právu a poctivosti
Madla a Ludvík Vaculíkovi patřili k našemu životu. Když jsme k nim prvně přišli, nejmladší syn ještě mimino, „velcí kluci“se svými tvořivými nástroji (od malička vedení k tělesné práci) ve svém pokoji – a Madla s copánkem kolem hlavy, archetypálně krásná žena na pohled – a vzápětí na poslech chytrá, vzdělaná, po pravdivosti dychtivá bytost... a něžná na děti i na všecky potřebné. To rodinné prahnutí po právu a poctivosti, to bylo Madly dílo (a tata rozumně slyšel a svým způsobem originálním bouřlivým je potom prosazoval jakožto hodnotu obecnou)… A to bezvýhradné porozumění pro potřeby dětí, ochota jednat pro děti a chránit je před nesrozumitelností dospělých, před zlobou, před policií – kdo jiný, která jiná to tak uměla? Takových nebylo. Není.
Přemýšlím o podstatě té jedinečnosti. Madla nezažila dobrodiní dlouhého vzdělání, od věku dívčího se samozřejmostí pracovala. Ale patrně její schopnost naslouchat druhým, se vcítěním vystihnout podstatu a s vášní se dobírat poznání – to vše přispělo k tomu, že Madla později ve svém vlastním díle, v tvorbě literární i sociální (ano, sociální tvorba existuje, představuje schopnost vytvářet životadárné vztahy i účastnit se na veřejném dění užitečném, čestném) – tedy ve své tvorbě literární i sociální se představila jako výjimečná ženská intelektuální postava.
Ale i takových může být více – třeba ještě tři? Pět? Nicméně Madlina výjimečnost byla druhu archetypálního (a zase ten výraz, jiný není), zosobňovala mizející typ – matku. Nevyhnu se tu poznámce o současném stavu ženství ve společenském postavení, jeví se mi tu ženství jakožto odvozované od porovnávání s mužstvím: správná žena je ta, která funguje rovnoprávně, rovnocenně, samostatně vedle muže. Nebo místo něho. Takový obraz odpovídá stupni v přirozeném vývoji, kdy dospívající mládež odrůstá rodině a směřuje k vytváření vlastní společnosti – party: tam kluci i holky se poměřují (skoro) stejně.
Nicméně vývoj člověka-jedince může postoupit, objeví se dyáda: matka-dítě. Objeví se – samodruhost. Jak přesný výraz! Pro později narozené: žena samodruhá je ta, která obsahuje ve svém těle ještě bytost druhou, spolutotožnou, je sama sobě první i tou druhou. „Samodruhost“pokračuje i po odddělení těl jako schopnost matky prožívat s dítětem stejně jako se sebou. A ta vlastnost se osamostatňuje od původního mateřského těla a obohacuje žádoucí společenské hodnoty v podobě milosrdenství: jediná bohyně éry křesťanské je matka a její kvalifikací je dobré srdce, milosrdenství, misericordia... V prastarém jazyce hebrejském zdrojem milosrdenství – rachamim – je děloha, tedy rechem, orgán matčin.
Síla, mocnost jakékoli hodnoty ale nepůsobí setrvale, souvisí s množstvím a vahou těch, kdo ji vyjadřují svými těly, svým počtem. My, ženy doby současné, věnujeme mateřství menší část života a menší část pozornosti ve srovnání s minulostí. Hodnoty empatie, milosrdenství, „samodruhosti“klesají –, ale současně tím více bývají postrádány! A pokud se tyto hodnoty kde vynoří, pokud se objeví bytost, která přirozeně reprezentuje laskavé, nesobecké, „samodruhé“mateřství, je vnímána jako společenský zázrak a útočiště strádajících.
Porozumění z prožitku oběti Nejsem jediná, kdo takto vnímal Madlu. A zajímalo mne, kterak se taková osobnost mohla utvořit. Ano, Madla se věnovala synům, dokud sami neprojevili chuť se odpoutat a trávit čas s dětmi, měla tak čas a chuť své mateřské schopnosti v sobě nechat vyrůst: přece nejen že matka a otec tvoří osobnost dítěte, ale dítě samo také tvoří svou matku a otce, probouzí v dospělém otcovství a mateřství, a to nikoli pouhou informací a rozumem, ale skrze spolubytí, skrze zkušenost těla v čase. Dítě si vypěstovává své rodiče... Madla si ten vzácný čas pro vzájemnou lidskou spolutvorbu dopřála, se samozřejmostí a chutí.
Ale stále to není vše. Kde byl tomu počátek?
A tu mi přichází na pomoc zkušenost Madliných synů, dnes dávno dospělých. Slyším slova o předešlých generacích rodiny, o ďábelské síle neštěstí, o tom, jak ze svých sil posledních... mama sama umírající... chce ještě zachránit před smrtí svoji vlastní matku...
Tato zpráva se mi potom skládá dohromady se zprávami, které se z plynoucích dějin teprve vynořují: zkušenost psychoterapeutů s dějinným traumatem, jehož vliv se projevuje i přes generace – ten může dále ničit další pokolení. Ale jsou vzácní lidé, kteří dokáží trauma zpracovávat tak, že z prožitku oběti vyrůstají a na místě zranění naopak vytvoří nový orgán, novou schopnost, nové lepší porozumění. Jako holčičce sedmileté Madle zemřela maminka a s tou ztrátou se vyrovnávala do své chvíle poslední. A přesto si nalezla pomoc: sama se stala tou matkou výbornou, která ale setrvá, žije, a s každým počinem lásky darované sama tu lásku prožívá – jako ten, kdo dostává. Samodruhost mistrná.
A to bezvýhradné porozumění pro potřeby dětí, ochota jednat pro děti a chránit je před nesrozumitelností dospělých, před zlobou, před policií – kdo jiný, která jiná to tak uměla? Takových nebylo. Není.
Autorka je manželka spisovatele Ivana Klímy