Rudolf Růžička (76)
pavouků. Ekonomické problémy ponechával na vládách.
LN Dokdy jste byl na Hradě?
Jirka Křižan odešel v souvislosti se svou kandidaturou do Poslanecké sněmovny ve volbách na jaře 1992 a já byl pověřen vedením odboru. Když pak Havel po přijetí slovenské deklarace o svrchovanosti podal demisi, zůstal jsem na Hradě na jeho žádost do doby, kdy nastoupil do úřadu jako prezident České republiky, tedy do března 1993. Udržoval jsem kontakt s politiky zejména při přípravě nové ústavy a připravoval jsem pro Havla zprávy o postojích jednotlivých politiků a politických křídel k jeho zvolení a dalšímu vývoji.
Po Havlově návratu na Hrad jsem odešel. Cítil jsem, že situace na Hradě se proměnila, že bude zapotřebí být více úředníkem, také se vytratila euforie a politické karty byly jinak rozdány. Havlův vliv na vnitropolitické dění už nebyl úměrný jeho popularitě a postupně slábl. Havel neměl kompetence, aby řešil a napravoval věci, které po něm byly požadovány. A s tím se těžko smiřoval jak on, tak i lidé v podhradí.
Naopak řada politiků si přála,
V roce 1970 dokončil režii
■
na pražské FAMU. Jako režisér a scenárista na volné noze pracoval převážně pro Československou televizi.
Kvůli různým zákazům občas
■
natáčel i v tehdejším západním Německu, kde v roce 1986 dokonce obdržel zlatou medaili (Bundesfilmpreiss in Gold) za krátký hraný film Die Geige (Housle).
Roku 1990 se stal vedoucím
■
tvůrčí skupiny studia Barrandov.
V letech 1991 až 1993 byl
■
analytikem odboru vnitřní politiky Kanceláře prezidenta republiky.
Hrad poté vyměnil za post
■
prvního náměstka ředitele Úřadu pro zahraniční styky a informace.
V letech 1998–2003 byl
■
vedoucím tvůrčí skupiny a šéfdramaturgem Centra dokumentaristiky a vzdělávání České televize v Praze.
LN Jaké to v tom úřadu alias rozvědce bylo?
Trochu šok. Když jsem tam byl poprvé, šel jsem dlouhou potemnělou chodbou po prošoupaných červených kobercích, na stěnách visely petrolejky. Přitom to byla skoro nová budova, kterou si před koncem režimu postavila I. správa Sboru národní bezpečnosti komunistického ministerstva vnitra. Petrolejky, jak jsem se dověděl, byly kvůli tomu, kdyby v případě krize či války vypadla elektřina. A WC? Plechové kóje jak někde ve fabrice. Když jsem tam vedl zahraniční návštěvu, musel jsem se červenat.
Nejdepresivnější však bylo zjištění, že úřad se nachází ve stavu klinické smrti, že bude muset bojovat o přežití. Změna režimu a obrat zahraniční politiky o 180 stupňů znamenal, že téměř veškerá činnost organizace, získané dovednosti a kompetence byly zaměřeny proti těm, s kterými jsme teď chtěli spolupracovat, kamarádit. Navíc to byl čas, kdy se rozpadl bipolární svět, a všechny služby na světě hledaly novou náplň práce, ospravedlnění své existence.
Nejhorší však byla personální nouze. Po vynuceném odchodu většiny lidí ve zpravodajském výkonu zůstala v úřadu ne druhá, ale třetí garnitura a zabezpečovací podpůrné útvary, které byly dimenzovány na jinou velikost služby, a ty si žily svým životem a měly sklon bobtnat podle Parkinsonových zákonů...
Nejhorší však byla personální nouze. Po vynuceném odchodu většiny lidí ve zpravodajském výkonu zůstala v úřadu ne druhá, ale třetí garnitura.