Jak si vypěstovat revoltu
Přátelé, pamatujte si, že není ani plevele, ani špatných lidí. Jsou jenom špatní pěstitelé – tento výrok pronáší v slavném díle vrcholného představitele francouzského romantismu Victora Huga starosta Madeleine, čili zakuklený uprchlý trestanec Jean Valjean, na závěr svého rozkladu o užitečnosti kopřiv. Stejnou tezi ilustruje svým příběhem film, který převzal z Hugova románu název i místo děje – odehrává se na pařížském předměstí Montfermeil, kam spisovatel kdysi situoval Thénadierovu hospodu, kde vyrůstala malá Cosette. Ústřední dětský hrdina filmu, chlapec odstrčený vlastní rodinou na ulici, odkazuje k postavě Thénadierova syna Gavroche.
Sice se od Gavrochových dob leccos změnilo a vrstvu „bídníků“dnes tvoří převážně afričtí přistěhovalci nebo jejich potomci, příčiny jejich hněvu (totiž neutěšená sociální situace a arogance policejního aparátu) jsou ovšem, jak dovozují tvůrci filmu, stále stejné.
Hlavními dospělými postavami snímku jsou tři policisté ze zvláštní jednotky, která má v problematické čtvrti udržovat pořádek. Stéphane k jednotce právě nastoupil, a ač není u policie nováčkem, tahle specifická práce je pro něj zatím neprozkoumaným územím. Velitel trojčlenné hlídky Chris a jeho parťák Gwada jsou naopak zkušení, svěřený okrsek dobře znají a mají mezi místními sice neochotné, ale relativně spolehlivé spolupracovníky – či spíše kolaboranty, protože tak je komunita vnímá. To, co se na první pohled může jevit jako dobrá policejní práce, je ovšem ve skutečnosti velmi problematická a nebezpečná rutina založená na šikanování obyvatel předměstí. Když se k tomu navíc připojí obrovské profesionální selhání policistů ve vypjaté situaci, nemůže následovat nic než erupce pochopitelného hněvu místní mládeže, podobná proslulým nepokojům z roku 2005, potažmo pařížskému povstání z roku 1835 v Hugově románu.
Tvůrčí tým (na scénáři se s režisérem podílel také představitel hlavního „záporáka“, javertovsky zaslepeného velitele policejní hlídky Alexis Manenti) má jasno v tom, co chce k situaci v problémy zmítané komunitě říci, říká to zřetelně, přesvědčivě a s cenným vhledem do výbušného prostředí. Policie si šikanou a neurvalým zacházením mladé „bídníky“sotva získá; to agilní islamisté, kteří jim přijdou domluvit a zároveň je kamarádsky pozvou na přednášku s občerstvením, mají mnohem větší šanci. Bortící se zbytky policejní
Celovečerní debut rodáka z Mali Ladje Lyho, nominovaný za Francii na Oscara, by se klidně mohl promítat na policejních stanicích jako instruktážní video s odstrašujícím příkladem, jak si nepočínat v krizových situacích na problematických předměstích. Část potíží by se tím (možná) vyřešila.
autority kontrastují s přirozeným respektem, jejž budí místní předák – ten sice prodává kebab a donedávna měl potíže se zákonem, ale přesto dokáže ve své komunitě přesvědčivě působit jako morální arbitr.
Bídníci v souladu se svým slavným vzorem nesou výraznou romantickou stopu a ne každý se musí spokojit s jejich obrazem spravedlivě rozhořčených obětí policejní šikany, dohnaných arogancí moci k radikálním činům. Podobně jako Hugovo dílo však působivě poukazují na fenomén, který není radno podceňovat. Pokud si je nejen francouzští policisté na služebnách promítnou a v něčem se z nich poučí, nemůže to být rozhodně na škodu.
Bídníci
Francie 2019 Režie: Ladj Ly Hrají: Damien Bonnard, Alexis Manenti, Djibril Zonga ad. Premiéra 30. 1.