Když přemýšlím o pečení
Na „Peče celá země“se nekoukám, protože pořady o pečení si schovávám na chvíle temna a teď je mi dobře. Těžko říct, čím to, že zrovna pozorování pečících lidí mi přináší útěchu a víru v to, že se věci obrátí k lepšímu. Nic z dětství to nebude, nepocházím z žádné obzvláště pekoucí rodiny, jediný zážitek z dětství, v němž hraje roli cosi vytaženého z trouby, je pohled na tátu, kterak se řítí ze žebříku s dortem k mým narozeninám ve vztažené ruce (ano, je to vzpomínka veselá), ale moje dětství nebylo provoněno vůní vanilky, bábovkami ani buchtami. Sám nepeču, kdysi jsem zkoušel se středním úspěchem mřížkový koláč (děti ho nakonec ohlodaly) a chleba z domácí pekárny, ale vzpomínám si doteď na to, jak mi sledování „The Great British Bake-Off (britského originálu „Peče celá země“) skoro zachránilo život během jednoho příšerného skupinového výletu do Ameriky, na kterém se shodou okolností sešli snad všichni v nějakém hrozném záchvatu deprese, vztahového nesouladu, pocitu vykořenění a osobní temnoty. Ležel jsem nakonec sám na posteli ve sklepě Českého domu v New Yorku a místo kombinace alkoholu s antidepresivy se léčil sledováním sympatických lidí, kteří dávají věci do trouby, čekají, pak je zas – změněné – vyndají.
Tenhle moment, mimochodem, je pro mě v pořadech o pečení ten nejdůležitější. Kuchařské show jsou v zásadě imanentní: kuchaři mají všechno neustále pod kontrolou, ve svém dosahu, pod vlivem svého rozhodnutí. Proto jsou to tak často namachrovaní kreténi. Ale pekař je nakonec postaven do momentu transcendence, kdy musí odevzdat, co má, musí se vzdát možnosti výsledek ovládnout, vložit ho do trouby a čekat. Možná proto tak často pekaři v pořadech o pečení před troubou klečí, pro tento stav mysli není vhodnější tělesné pozice. Kuchaři vaří pro sebe, pro své blízké, pro návštěvy, které chtějí přilákat do sebou kontrolovaného prostředí. Používají jídlo jako důkaz o své platnosti a důležitosti pro své okolí. Jídlo na stole je další vlákno, kterým si je k sobě připoutávají. Na bábovku a na koláč se nezve, kladou se na stůl jakoby mimochodem, jako něco, co se doma samo objevilo. A často se – na rozdíl od jídla – odnáší ven a mění se třeba v překvapivé momenty radosti a štěstí třeba během pracovního dne. V duši jsem stále bohužel kuchař. Ale pracuju na tom, změnit se v nepekoucího pekaře.
Pekař musí odevzdat, co má, musí se vzdát možnosti výsledek ovládnout, vložit ho do trouby a čekat
TOMÁŠ BALDÝNSKÝ