Důvěra, kterou v nás vkládal, zavazuje
Novinář i diplomat
Ve věku 87 let zemřel ve čtvrtek v Praze Luboš Dobrovský, někdejší novinář, disident, ministr obrany, kancléř prezidenta a velvyslanec v Rusku.
připravený šéf nezatížené československé diplomacie Jiří Dienstbier. Hned vedle Dienstbiera však od prvního okamžiku stál jeho neméně impresivní kamarád a náměstek, posléze pak ministr obrany České a Slovenské federativní republiky Luboš Dobrovský.
Má první osobní zkušenost s Lubošem Dobrovským však sahá ještě do doby chvíli před sametovou revolucí. To když jsem jel na podzim 1989 na pozvání někdejšího litevského hnutí za přestavbu Sajudis do Vilniusu studovat základy litevštiny a Luboš Dobrovský se mě zeptal, zda bych nebyl ochoten při této příležitosti pomoci propojit lidi ze Sajudisu s ním a s lidmi z Charty 77, případně zda bych nenapsal nějakou reportáž do tehdejších samizdatových Lidových novin. Považoval jsem to zároveň za velkou čest i za něco nebezpečného, s čím jsem si tak docela nevěděl rady. Především jsem nevěděl, zda na něco takového stačím. Nakonec ve mně však převážilo odhodlání zkusit Luboše Dobrovského nezklamat. Nejen jeho pověst, ale i jeho vystupování ve mně budily takový respekt, že jsem měl pocit, že přátelství, či alespoň známost s ním je něco tak drahocenného, že to prostě zavazuje.
Luboš Dobrovský se narodil 3. února 1932 v Kolíně. Vystudoval rusistiku a bohemistiku, od konce 50. let působil v rozhlase jako zpravodaj, v roce 1968 v Moskvě. Poté byl vyloučen z KSČ a vyhozen z rozhlasu, živil se jako dělník. V roce 1977 podepsal prohlášení Charty 77, od roku 1987 se podílel na vydávání samizdatových Lidových novin (spolupracoval na tom i jeho syn Jan). Koncem roku 1989 se stal mluvčím
Občanského fóra. V lednu 1990 nastoupil na federální ministerstvo zahraničí jako náměstek. Od října 1990 do července 1992 byl ministrem obrany. Do února
1996 kancléřem prezidenta Havla a v letech 1996–2000 velvyslancem ČR v Rusku. Vedle činnosti novináře, disidenta či státního úředníka také překládal z ruštiny a polštiny, zejména beletrii. Pohřeb se bude konat v pátek 7. února ve 13 hodin vs pražském trašnickém krematoriu.
Velký zážitek
Občas můžeme slyšet jisté láteření a stížnosti na to, že v dnešní době je těžké nalézt skutečné vzory a že na místo elit máme – a to nejen v Česku – akorát tak celebrity. Za sebe musím říci, že to není pravda. Ne že bychom neměli kolem sebe spoustu celebrit a že by výraz elity nebyl zprofanovaný. Na druhou stranu patřím mezi ty šťastlivce, kteří viděli takové lidi jako Luboš Dobrovský v plné síle budovat nejen sebevědomou zahraniční či obrannou politiku našeho státu, ale i například něco tak zásadního jako naše vztahy s psychologicky všudypřítomným, a přitom ne vždy pochopitelným Ruskem.
Nebyl to tedy sice již, abych citoval svoji tetu, černovlasý kučeravý mládenec. Byl to nicméně velký zážitek. Zážitek, který zavazuje, abychom se pokusili důvěru, kterou v nás, jeho více či méně bližší spoluobčany, Luboš Dobrovský vkládal, když se v rámci budování demokratického státu po roce 1989 snažil rehabilitovat i tak zásadní, a přitom tehdy nesamozřejmé termíny jako vlastenectví či vyšší národní zájem. Tuto důvěru bychom neměli zklamat, tato důvěra zavazuje.