Narodit se za dvě stě let

Fiktivní monolog Boženy Němcové

Přála bych si narodit se znovu za dvě stě let. Těmi slovy jsem si posteskla člověku, kterého jsem měla za blízkou duši, ale který mě opustil stejně jako tolik jiných. Hodila jsem se mu, jen dokud jsem byla mladá, zdravá a veselá, tak jako všem. Trvá to už přes půl druhého století. Vzpomenou si na mě vždycky, když je jim nejhůř. Přivlastňují si mě pro své cíle, přizpůsobují si mě pro své účely, ať je nazývají národ, vlast, nebo lid.

Nic si nenalhávám, i dnes se jim hodím. Těch dvě stě let od mého narození právě uplynulo, ale koho by doopravdy zajímala mrtvá Betty nebo její staromódní psaní. Důležité je výročí, aby se mohli dojímat. Ovšemže se nerozplývají nade mnou, ale sami nad sebou, jak jsou kulturní, vzdělaní a ušlechtilí.

Už zase zní moje jméno ze všech stran

Tedy dvousté výročí. Ale vědí vůbec, kdy jsem se narodila? Dvacítka v letopočtu je pěkně kulaté číslo, 1820 se pamatuje snáz než 1817 nebo 1816. I den je jen přibližný, ale co na tom po všech těch letech sejde, symbol je důležitější než akurátnost.

Už zas zní moje jméno ze všech stran, i se všemi přídomky, co pro mě vymysleli. Prý naše paní Božena Němcová. Naše paní, tak se přece říká Panně Marii. Že by ty tmavé vlasy učesané na pěšinku a splývavé šaty? A tuší oni vůbec, že ty šaty ani nebyly moje? Vídají mě v nich na bankovce, s níž bych byla dokázala vyžít několik dní. Jaká ironie, že se moje tvář pojí zrovna s penězi, kterých se mi tak nedostávalo.

Ta podobizna vychází z Hellichova portrétu, který namaloval na objednávku Staňkových do jejich salonu. Staňkovi si kdovíproč přáli mít můj obraz, ale moje vlastní šaty by jim na stěně dělaly ostudu. Tu róbu pro mě kdesi opatřili a vypůjčené byly i šperky, asi abych ladila s jejich měšťanskou domácností. Hellich moji podobu sice vystihl, ale přesto to nejsem já. Namaloval mě podle vkusu Staňkových, zachytil jejich představu o mně. A tu pak převzali i všichni ostatní. Zajímala bych je, kdybych byla zrzavá, hrbatá, šilhavá nebo tlustá?

Kdyby jen viděli, jak ve skutečnosti někdy vypadalo moje šatstvo, kdyby věděli, že ta dáma z obrazu kolikrát nemohla celé dny vyjít z domu, protože měla jen chatrné letní boty. Že jí pevné obutí museli nechat poslat známí, aby se k nim mohla dojít i s dětmi najíst. Ano, vlastním dětem jsem mnohokrát neměla co dát do úst a musela jsem chodit s prosíkem. A přesto mě hrdě nazývají matkou. Matkou českého románu. Jistě, vedle všech těch ctihodných otců s dlouhými plnovousy a navoskovanými kníry se dobře vyjímá něžná a starostlivá matička. Kdyby ji neměli, museli by si ji stvořit. Jak vznešené, šlechetné a pokrokové, vpustit mezi sebe ženu.

Na opravdový román jsem se necítila zralá

Ale jakápak já jsem matka českého románu! Vždyť o románu nemůže být řeč. Moje skromná Babička je jen prosté líčení venkovského života psané neškoleným perem. Nevychodila jsem žádné vysoké školy, instituty ani penzionáty. I když mě různí pánové přesvědčovali, že pouhým sběratelstvím pohádek utrácím svůj talent a že už jsem dost zkušená, abych světu řekla, co si o něm myslím, nikdy jsem se na opravdový román necítila dost zralá. Dobře jsem věděla, jak málo toho znám a jak nedostačující jsou mé vědomosti, přestože bych si nic nepřála víc než mít důkladné vzdělání.

Dávali mi za vzor tu Francouzku, co si říkala po mužsku George Sand. A že prý jsem navíc krásnější než ona. Co má prosím krása společného se schopností napsat dobrý román? Věřím, že kdybych byla začala psát pod mužským jménem, nikdo by se o mou krásu nebo nekrásu nestaral. Nad vzhledem by stálo moje dílo, má práce, mé usilování.

A také by se nikdo nezajímal o moje mateřství. Nepopírám, že svým dětem jsem byla asi tolik dobrou matkou jako českému románu. Když byly malé, byly mojí jedinou radostí, ale jejich nevědomá láska mě nemohla uspokojit na celý život.

Trpěla jsem, když jsem je viděla v záplatovaných šatech vedle dětí bohatých rodičů. Dokud nebyly zaopatřené, musela jsem zatnout zuby a dřít. Jenže kolikrát jsem vůbec nemohla psát, protože jsem neměla ani na papír. Kdybych žila sama, nic bych si z toho studentského života nedělala, stačilo by mi zahnat jen nejhorší hlad. Měla jsem děti moc mladá, nepoznala jsem vůbec svět. Kdybych byla mohla sama cestovat jako muž, nikoho bych se nemusela prosit o podporu. Kdybych byla svobodná, nejspíš bych odjela někam sloužit, třeba do Ameriky nebo do Ruska. Kdybych neměla děti, bylo by všechno jinak. Jenže smí takhle vůbec mluvit matka? Smí si to byť jen pomyslet?

Měla jsem děti moc mladá, nepoznala jsem vůbec svět. Kdybych byla mohla sama cestovat jako muž, nikoho bych se nemusela prosit o podporu. Kdybych byla svobodná, nejspíš bych odjela někam sloužit, třeba do Ameriky či Ruska.