Narodit se za dvě stě let
A jestliže jsem nebyla vzornou matkou, tak manželkou už vůbec ne. Aspoň v tom mě snad nedávají za příklad. Za svobodna jsem mívala v úctě manželskou důstojnost, ale záhy jsem v ni přestala věřit. Manželství může být rájem, když v něm panuje láska a úcta, ale když ne, je to čiré peklo. Vdávala jsem se z nerozumu, pod tlakem matky a svého muže. Už po týdnu manželství jsem to rozhodnutí oplakala. My dva jsme se k sobě nehodili a nikdy mezi námi nemohla zavládnout harmonie. Vyčítal mi, že jsem lehkovážná, nežiju pro skutečnost, ale pro fantazii a ty svoje literatury. Ale já jsem byla hrdá na to, že mě národ uznává a lidé ke mně mají úctu. Snažila jsem se pořád zdokonalovat, ze všech sil prospívat národu a to bylo to, co mě odlišovalo od obyčejných ženských, které nežijí pro nic než svou domácnost.
Němcová měla zůstat ctnostnou spisovatelkou, nesměla být ženou s vášněmi a poklesky. Nahlíželi by mi do ložnice, kdybych byla mužem?
kráse a dobru, touhu, která člověka pozvedá z prachu a on chce v náručí obejmout celý vesmír. Ta touha spojená s bezpodmínečnou láskou, snaha být stále lepší a mířit k pravdě, to byl můj ráj, moje štěstí, můj cíl.
A také jsem se vroucně modlívala. Viděla jsem před sebou ideální obraz Krista a moje nejmilejší fantazie byla jít do kláštera. Ve skutečnosti proto, že jeptišky se učily stejně jako studenti – a to by mě bylo bavilo ze všeho nejvíc. Touhu po vzdělání, po něčem vyšším a lepším, tu jsem měla v duši vštípenou odmala a připadalo mi, že my ženy jsme byly až k pláči zanedbány ve všem, co se týkalo vyššího života. Protivilo by se mi být jen něčí milkou anebo domácím skřítkem. To, že někdo nosí sukni, neznamená, že má méně ducha.
Vlasy mi soužením zešedivěly
Co všechno o mně napovídali… Byla krásná, až to k víře není, prameny nocí z vlasů tryskaly a ty oči uhrančivé, zeleň moří a dva křišťály. Kdyby viděli, jak mi samým soužením vlasy zešedivěly a ze zelených křišťálů zbyly jen dvě vyhaslé vpadlé jamky. Všichni chtějí vidět tu Hellichovu uhlazenou dámu s mléčně bílou pletí a jasným pohledem, s hustými lesklými vlasy, se zdravým ruměncem a bezstarostným čelem. Venkovanku s nevídaným literárním talentem a okouzlujícím zjevem. Ale kdy ode mě naposledy něco četli? A četli vůbec něco? Nejspíš ani tu Babičku, kterou dětem odmalička vnucují a zošklivují a které jsem se sama dočkala, až když jsem byla na smrt nemocná. Není pochyb, že moje nemoci vzešly ze stavu ducha, od nějž se odvíjí tělesné zdraví. Bývala jsem často nemocná a někdy celé dny otupělá. Občas jsem si přála jen usnout a už nevstat.
Stejně jako si idealizovali mou tvář, přikrášlili si i mé tělo. Trápily mě obtíže, které se nehodí k dámě z měšťanského salonu. Byla jsem z toho rozmrzelá. Každý se mě lekal, že špatně vypadám, a posílal mě do lázní, než se mi vyrážka rozleze po celém těle.
Božena Němcová bojující, to mi přiřkl další z nich. Jestli jsem někdy bojovala, tak za svůj holý život nebo aspoň trochu důstojnosti. A v tom boji jsem prolila hodně krve. Běžné ženské krvácení je samo o sobě protivná věc, ale co jsem vytrpěla v posledních měsících života, se s tím nedá srovnat. Zvlášť když jsem musela tak často cestovat. Nikdy jsem nevěděla, kdy se mi krev spustí, proto jsem s sebou všude vozila voskované plátno. Někdy mi nehybné ležení přes noc pomohlo z nejhoršího, ráno jsem necítila žádnou bolest a voskované plátno pode mnou zůstalo čisté. Když jsem pobývala mimo domov, musela jsem sehnat pradlenu, která by mi prala zakrvácené spodničky, abych měla čisté do zásoby. Bojovala jsem, protože mi nic jiného nezbývalo.
Patřím všem
Tolik přátel a ctitelů mezi lékaři jsem měla a nebylo mi to nic platné. Rakovina dělohy spojená s nedůstojnými útrapami nesluší dámě z Hellichova obrazu a není po chuti útlým duším. Zmocnili se mě a překroutili si mě k obrazu svému. Patřím všem, jen sama sobě jako bych patřit nesměla, a tak mě připravili i o mou vlastní smrt. Tvrdili, že jsem zemřela slabostí z bídy a přepracování, na chudokrevnost, vyčerpání, souchotiny nebo vodnatelnost. Chtěli vidět bojující madonu s horoucím srdcem, až k nevíře krásnou matku českého románu, ale viděli vůbec mě? Viděli člověka? A vidí ho dnes?
„Kdybych si mohla vybrat, přála bych si narodit se znovu za dvě stě let,“napsala jsem tenkrát, „protože nevím, jestli do té doby bude takový svět, v jakém bych já chtěla s radostí žít.“Anebo ještě později, dodala jsem tehdy. Ano, ještě později, říkám i dnes.
Článek je zkrácenou verzí textu, který vznikl pro Český rozhlas Vltava, kde bude přednesen 7. února ve 14.30 v pořadu Povídka.