Poslední přání

Někdy ji cítím víc a někdy míň. Jasně že jsem o ní nikomu neřekl. Ani půl slova. Nikomu. Netoužím po tom, aby mi nějaký cvokař ve vypiglované ordinaci moudře bručel o schizofrenii a ládoval do mě zaručené patáky na normalitu.

Ale je se mnou pořád. Když... prostě pořád. Někdy to nechám být. Nemyslím na to, že jsem byl kdysi Božena Němcová. O reinkarnaci jsem toho ale načetl hromadu. Jeden čas jsem dokonce chodil i do kostela. Abych se jí zbavil. Pak jsem toho nechal. Ale až na Boženu Němcovou jsem úplně normální. A ne, nejsem spisovatel. Živím se rukama. Opravuju střechy.

Pamatuju si, jak jsme kdysi ve škole četli pohádku Pták Ohnivák, a já jsem učitelce nemohl říct, že jsem to psal já. Ale v noci se mi pak zdálo o stezce v horách, o tom, jak se mi černá, na okrajích zablácená sukně zachytává o maliní. Podpatky mi občas uklouznou po mokrém mechu, ale vyšlapu až nahoru, na mýtinu. Stojí tam bíle omítnutá chalupa a jakýsi dědek, který smrdí jak brhel, mi vypráví, spíš ze sebe trhaně vykoktává kusy příběhu. Naškrábu si rychle tužkou do koženého zápisníku poznámky a vyptávám se ho, kde tuhle pohádku slyšel. Ušklíbne se a řekne, že v hospodě. Zaklapnu sešit a je mi jasné, že si to všechno vymyslel, jen abych ho chvíli poslouchala a on mi mohl hledět do výstřihu. Přehodím si přes ramena pléd a pomyslím si, že to nevadí, že je to stejně dobré... Pták Ohnivák. Ochránce stromu života. Opakované vznikání a zanikání. Je, je to dobré. Doma to přepíšu načisto, dost toho přidám, celé to uhladím jak těžkým želízkem žehličky. Pták Ohnivák. Zdá se mi o něm.

Kdysi jsem viděl v televizi jakýsi cestovatelský pořad o horách na jihu Španělska. Ve vyprahlých kopcích Sierry Nevady se šplhali do zapadlé vesnice tibetští mniši, aby zkoprnělým španělským rodičům oznámili, že jejich devítiletý synek je podle nich převtělení tibetského lámy. Ukazovali mu různé předměty, které zemřelému lámovi kdysi patřily, a on si s vážnou tváří nasazoval staromódní kulaté brýle a váhavě ohmatával dřevěné hračky, se kterými si kdysi malý láma hrál. Jel jsem pak do muzea v České Skalici a prohlížel si tam malý dřevěný stůl a na něm v pravé přihrádce na sobě naskládané zápisníky. Bušilo mi srdce. Chtěl jsem zase promnout v prstech kožené, suché, popraskané desky, které už dlouho nikdo nenatřel sádlem. Znova přeškrtat nepovedená slova. A až nad pohádkou Pták Ohnivák, kterou jsem si znova četl před spaním, jsem si uvědomil, proč jsem si přesně tohle přála – znova se narodit jako muž. Cítit pevné svaly a nebýt ta křehká skořápka určená k rození dětí a udržování lidské rasy v chodu. Nikdy se nemuset oženit a starat se jen o své psaní! Tohle jsem si přála.

Když mi pak pták Ohnivák hřadoval na smrtelné posteli a tvrdil, že si můžu vybrat své nové zrození, vytrhla jsem mu z ocasu zářivé pírko a vydechla jsem své přání okamžitě, bez přemýšlení. A teď jsem tady. V tomhle těle. Lezu po střechách, hodně si vydělám, hlavně v Německu. Němčina mi na učňáku s maturitou šla vždycky jakoby sama. Mám pevné, svalnaté tělo, jaké jsem chtěla mít, a svobodu, po které jsem vždycky tak marně toužila. Hodně cestuju a nikdy se neožením. Knihy sice nepíšu, ale to mi nechybí. Protože vím, co si Tonda Páv, který si svoje dlouhé černé vlasy svazuje na temeni do uzlu, když leze po střechách, a nejraději by taky nosil dlouhé sukně, bude na smrtelné posteli přát.

Motto: „Jejím hrdinům pomáhají většinou převtělení lidé.“– Bakalářská práce o pohádkách Boženy Němcové obhájená na Masarykově univerzitě v roce 2008.

Cítit pevné svaly a nebýt ta křehká skořápka určená k rození dětí a udržování lidské rasy v chodu. Nikdy se nemuset oženit a starat se jen o své psaní! Tohle jsem si přála.