„Já kdybych měla volit“
Intelektuální schopnosti, upřímnost, zvídavost, obratnost pera, hrdost, vtip, romantické sklony i vášnivá imaginace téhle Nehospodyně, jak jí nadával nespokojený manžel, to vše se české spisovatelky týká. Stejně jako bída, nemoci a předčasná smrt. A všechny ty ponižující žádosti o půjčky a zálohy na honorář, které musela psát! A její stále nové pokusy vysvětlit někomu svoji situaci, získat pro sebe pochopení.
Naše První. Nehospodyně.
Už jen ta nadávka by stačila, aby česká spisovatelka byla v pokušení nenávidět Josefa Němce. Ale odolává. Na špatné manželství musí být dva, myslí si, a kde je psáno, že Josef nebyl nakonec ještě nešťastnější než Božena? Vždyť na rozdíl od něj ona měla útěk do psaní („Já musím psát; když jsem mrzutostí nebo starostí sklíčená, jak sednu k psaní, zapomenu vše a žiju v jiném světě...“), zatímco on mohl utíkat leda do hospody a k děvkám. A psaní jí získalo uznání, které ji muselo blažit, zatímco jeho práce, pokud vůbec nějakou měl, jej pouze otravovala.
Josef Němec byl c. k. úředník, český vlastenec a panslavista – což je jedna z věcí, které měli s Němcovou vedle čtyř dětí společné. Málo se ví o tom, že psal i do novin: obrázky ze života Slovanů, které posbíral při svých pobytech v zapadlých částech Rakouska-Uherska. To on uvedl Němcovou do prostředí národních buditelů a stál také u počátků jejího psaní, které byly nerozlučitelně spojené s osvětovou činností. Němcová začala psát proto, aby psala česky a pro Čechy. Ne proto, aby psala.
Ta první
První česká spisovatelka měla vlastně štěstí, že začala psát v jazyce, na kterém už před ní neseděla řada uznávaných mužských spisovatelů. Nemusela překonávat tolik předsudků a nebyla vystavena takové kritice a srovnávání jako její francouzské nebo anglické současnice. V mladé české literatuře nepanovala taková konkurence, aby z ní někoho vyháněli – třeba i ženu.
Ale zpět k manželovi: Němec byl bezvěrec a zabýval se politikou, spolu s Boženou se v mládí zajímali i o nové myšlenky komunismu (Němcová se dokonce stala členkou jakési zárodečné komuny – Klácelova Českomoravského bratrstva). Psal česky dlouhé a často pěkné dopisy.
Od roku 1850 Božena Němcová s dětmi zakotvila natrvalo v Praze, zatímco její manžel pracoval – většinou s potížemi a za nedostatečnou gáži – v různých místech monarchie. Zdá se, že během dlouhých odloučení manželství fungovalo. Dopisy probleskuje upřímný cit, Němcovi se stýská a svou ženu by rád obejmul. I Němcová mu píše vřele.
Je to divné živobytí
Z dopisů je zřejmé i to, že Němec se do jisté míry snažil překonat své předsudky a Němcovou – alespoň na dálku – respektoval a přijímal takovou, jaká byla: tedy ženu výjimečnou, nijak se nehodící do doby sešněrované patriarchálními představami o tom, jaké musí být povinnosti a zájmy žen. V denním životě to ale bylo jiné. Trošku číst, když je uvařeno, nádobí umyté a prádlo vyprané, to ano. Trošku psát po straně, sbírat lidové báchorky, proč ne, když jsou za to peníze a společenská prestiž. Ale stavět čtení a psaní nad domácnost? Snad i nad manželské štěstí? Taková ženská není normální a chcípne za plotem!
Stačilo několik měsíců společného života v Praze, aby si manželé udělali ze života peklo a každé nové jmenování do služby pak přišlo jako vysvobození.
Němcová píše Janu Helceletovi v roce 1856: „Je to divné živobytí mezi námi, Ivane – někdy je mi ho líto a dělám si předhůzky, že jsem tak příkrá –, a když zase povážím tu jeho slabost, nečinnost, tu nesvědomskou lehkomyslnost, zhnusí se mi. Já hledím, aby měl, co potřebuje, a kdybych měla, dala bych mu ještě více, žijeme v pokoji, ale bez radosti. – A když je někdy mrzutý, jsem ticha a myslím si, vždyť on má pravdu, že se mnou šťastný není, že nemá se mnou pražádnou radost nyní, kdy by mu bylo té rozkoši potřeba, aby se rozveselil, neboť tato povinnost manželská je u něho základ všeho a tu právě si nemůže hrozbou ani prosbou vynutit.“
Z bídy k nouzi
Ale nebyla to jen neshoda povah, co je dusilo. Politické a společenské ovzduší Čech a Moravy po roce 1848 se v něčem podobalo období normalizace v sedmdesátých letech minulého století. Potlačená revoluce měla za následek mnoho poznamenaných životů, zničených kariér, mezi nimi i tu Němcovu.
Revoluční rok jej zastihl jako státního úředníka „pod penzí“s dobrými vyhlídkami do budoucna. Ale zároveň jako politicky aktivního Čecha, dokonce kandidáta do Českého zemského sněmu. To se neodpouštělo, zvláště když se neuměl přizpůsobit a zalíbit se nadřízeným. Manželství s první českou spisovatelkou ani přátelství s protirakouskými „disidenty“mu ve služebním postupu také nepomohly. Nastala pro něj léta policejního dohledu, ponižování, postrků z místa na místo, úřední šikany a marných žádostí o povýšení. Fízlové a strach s cenzurou byli všude. Za účast a rozdávání pohřebních listů na pohřbu K. H. Borovského a za to, že se obořil na úředníka, byl v roce 1856 odsouzen k osmi dnům vězení a znovu degradován, hrozila mu i ztráta penze a celé rodině vyhoštění z Prahy.
Tehdy si Němcová v dopise Josefu Lidumilu Lešikarovi, který emigroval s rodinou do Ameriky, docela překvapivě povzdechla: „Já budu do smrti litovati, že jsem se již tehdy nerozhodla, když jste odjížděl a i můj manžel byl svolný odjet do Ameriky. Byla bych si již od té chvíle ušetřila mnohou hořkou chvíli a zbavila se těchto bídných poměrů.“
Je pravda, že materiální bída v životě Němcové překračovala meze snesitelnosti. Kolikrát jen v dopisech psala o šatech, o punčochách, o botkách, které nemá. Někdy jí nedostatek oblečení zabraňoval vycházet z domu nebo odjet z Prahy na venkov, kam ji zvali. A nemusela obléknout jenom sebe, ale čtyři a po Hynkově smrti tři děti. Právě ty podrobné rozbory šatstva, nítěných punčoch, jupek, šatů, kalhot – ještě snad víc než zmínky o jídle – dávají pocítit, v jak velkém nedostatku se rodina nacházela.
Že Němcová za sebou navzdory všem starostem zanechala ne snad monumentální, ale rozhodně hodnotné umělecké dílo, je vlastně naprosto obdivuhodné!
Česká spisovatelka si to nejlépe uvědomí, když Němcovou srovná s jinou průkopnicí na poli ženského psaní, francouzskou George Sand. Božena Němcová bývala někdy nazývána „českou George Sand“a je jisté, že o šestnáct let starší spisovatelku četla a obdivovala. Svobodný život Aurore Dupinové, jak znělo občanské jméno autorky, vystupující pod pseudonymem Sand, která se nechala fotografovat s krátkými vlasy a v mužském oblečení a svými avantýrami pobuřovala maloměšťáky a jejich paničky v celé Evropě, ji určitě inspiroval.
Jenomže Dupinová mohla být svobodná. Na rozdíl od Němcové měla tři tisíce franků roční renty a panství Nohant, zděděné po babičce. Proto si mohla dovolit v mládí a plné síle odejít od manžela, se kterým se neshodla, pronajmout si v Paříži vlastní byt a věnovat se literatuře a dětem. To Němcová mohla nerušeně pracovat jen tehdy, když byl její manžel mimo Prahu. Jinak neměla pokoj. Doslova i v přeneseném smyslu.
Vlastní pokoj
„Já nechci nic, jen pokoj mít a pracovat v literatuře; to již nenechám...“píše synovi v zimě roku 1860. V tom dopise vyjadřuje pevné odhodlání odejít od Němce. Karlovi popíše přesný plán: pronajme si samostatný pokoj s kuchyňkou. Dceru Doru, která jediná z dětí zůstala v Praze, vezme pro začátek k sobě. Rozvede se s Němcem oboustrannou dohodou. Manžel už dávno neplní svou vyživovací povinnost, i když má prostředky, a nemůže tak na ni před zákonem uplatňovat žádné právo. Němcová si pokoj opravdu najde, ale na podzim téhož roku se k sobě manželé, zřejmě tlačeni nedostatkem financí a ukolébáni delší Němcovou nepřítomností, vracejí, aby sehráli závěrečný akt svojí tragédie.
Vlastní pokoj (v originálu A Room of One’s Own) je titul jednoho ze základních textů feminismu, který v roce 1929 vydala Virginie Woolfová. Jádro košatých úvah na téma žena a literatura lze shrnout takto: Spisovatelka musí mít peníze a vlastní pokoj (s dveřmi na klíč), aby mohla něco vytvořit. Němcová to volá do světa o moc dříve, s celou silou zbožné modlitby: Mít tak vlastní pokoj, pokojíček! Ke konci života z jejích dopisů září vlastně už jen tato vidina štěstí.
A není divu. Poslední dva roky s Němcem, který stále častěji pobýval v Praze, byly zvlášť těžké. Zahořklý manžel ji psychicky i tělesně týral a Němcová cítila, že jí jde o život.
Pro každou ženu, která píše česky, pro každou českou spisovatelku zůstává Božena Němcová výzvou (nebo snad otevřenou ranou), ke které má potřebu se vracet. Porovnávat se ne s jejím psaním, ale osudem, který se jí stále nějak osobně dotýká.
Poslední pokus
Když konečně v létě roku 1861 sebrala všechny své síly a odjela z Prahy, bylo pro ni už pozdě. Snad to sama tušila, ale nemínila se vzdát. (Stejně se nevzdával Franz Kafka, když pouhých pár měsíců před smrtí utekl z Prahy do Berlína.)
Před dětmi ani přáteli se netajila tím, že její odchod od manžela je definitivní. Bydlela u příbuzných a známých, nejprve v Bydžově, pak v Mlékosrbech, nakonec zakotvila v Litomyšli.
Všechno zpočátku vypadalo nadějně, alespoň jak to líčí v dopisech. V Litomyšli se k ní chovali s úctou. Nakladatel Augusta hodlal vydat její sebrané spisy a sepsal s ní poměrně slušnou smlouvu, nabídl jí také práci korektorky. A co bylo nejkrásnější, najal pro ni pokoj, aby mohla klidně pracovat. A byl to „ten nejsvětlejší a nejteplejší pokojíček v celém domě“!
Slibný projekt však po několika týdnech zkrachoval. Němcová byla příliš nemocná a psychicky vyčerpaná na to, aby dokázala pracovat. Nemohla dostát smlouvě s nakladatelem a ten ji s ostudou vyhnal. Na konci listopadu ji manžel odvezl do Prahy, kde v lednu zemřela.
Čeští vlastenci vystrojili bohatý pohřeb, zakopali ji na Vyšehradě. A přece to nebyli jen manžel, bída a nemoc, kdo ji umořili, ale také oni, naše malá česká společnost. Jak autorka postupně opouštěla společensky přijatelný stereotyp, odvraceli se od ní víc a víc. A Němcová na nich byla závislá. Nemohla utéct na Nohant jako George Sand. Chudobou byla odsouzena k tomu, zůstat ve své díře a propadat se stále hlouběji.
Alespoň něco hezkého
Ale nebyla to všechno jen bída a nemoc. Životaběh naší První obsahoval i světlé chvíle. V mládí byla krásná a velmi žádaná, ba okouzlující. Měla okruh věrných přátel. Měla talent a její pilná práce ji vedla stále hlouběji do literatury. Sklízela úspěchy, i když o nich vždy trochu pochybovala („Přece jen vím, jak málo vím a mohu při svých nedostatečných vědomostech. – To plánům o větších dílech, když v hlavě se snovají, vždy zasadí smrtelnou ránu.“). Měla svou filozofii. Měla milující děti a několik milostných vzplanutí. Zažila rozkošné výpravy na venkov, v přírodě vždycky okřála. Měla své květiny za oknem („túju, juniperus, akubeu, břečťan a kurkuligo… a je to vysoké, bujné všecko“). Měla kanárka a pejska, který se jmenoval Vidák.
V dopise z února 1851, adresovaném Janu Helceletovi, je takové místo: „Já, kdybych měla volit, tedy bych si přála narodit se znovu as za dvě stě let – anebo ještě později –, neboť nevím, bude-li do té doby takový svět, v jakém bych já chtěla s rozkoší žít.“
Když toto čte, je české spisovatelce, jako by se První obrátila přímo k ní. Šedozelené, trochu zapadlé oči na ni hledí upřeně, s otázkou: „Tak co, má milá? Už přišla ta doba? Žiješ s rozkoší?“
V Litomyšli bylo nejkrásnější, že nakladatel pro ni najal pokoj, aby mohla klidně pracovat. A byl to „ten nejsvětlejší a nejteplejší pokojíček v celém domě“!