Ono to nebude tak žhavé
Ráda bych napsala, že mám k Boženě Němcové hluboký vztah, ale nebyla by to pravda. Dotkla se mě, to nepochybně, během dětství a dospívání, našla jsem zábavu a inspiraci v několika jejích dílech. Ale nevím, nakolik to bylo dáno tím, že v 70. letech dvacátého století byl zajímavých knih zoufalý nedostatek, aspoň těch, které jste si mohli koupit v krámě nebo půjčit v knihovně.
Babičku jsem četla několikrát a některé pasáže ještě po desetiletích umím skoro nazpaměť. (Nevím samozřejmě, jestli si je pamatuju přesně, a už vůbec nevím, jestli se vůbec podobají textům, které Němcová kdysi napsala.) To by se v dnešní době určitě nestalo – sáhla bych po jiných milých knížkách a s leckterými bych jistě souzněla víc, ty se ale sháněly velmi těžko.
Samozřejmě, vážím si Boženy Němcové jako první české spisovatelky, ženy moudré, na tehdejší dobu překvapivě zcestovalé, a navíc nesmírně krásné.
První česky píšící a vydávající ženou nebyla – ve dvacátých letech devatenáctého století, když byla Barunka Panklová ještě malé dítě, vyšla Domácí kuchařka Magdalény Dobromily Rettigové. Z její tvorby si ale pamatuju jen citát, možná nepřesný, „vraž do toho sedum vajec“a její portrét se třemi bradami, známkou, že jako kuchařka musela být doopravdy skvělá. Pravda, dočítám se, že v té době se na štíhlou linii tolik nehledělo, z rachitických krásek měl průměrný člověk naopak trochu strach – přespřílišná štíhlost, až vychrtlost mohly tehdy znamenat nakažlivou nemoc, konkrétně „úbytě“, což byla většinou tuberkulóza. Rettigová ve své době jistě nebyla považována za ošklivou. Se štíhlou, ladnou, vážnou krásou Boženy Němcové, tak univerzální, že nepodléhá vkusu doby a ohromuje už bezmála dvě století, se samozřejmě nemohla srovnávat.
Oblíbená režimem
O Boženě Němcové už bylo popsáno a vydáno násobně víc stran, než kolik napsala a vydala sama. A to nepočítáme miliony, ne-li desítky milionů slohových prací a domácích úkolů, které na téma „Němcová“zplodili školáci a studenti. Němcová byla mnoho desítek let v kurzu a po mnoho desetiletí byla každý rok jednou z maturitních otázek.
Předpokládám, že pro totalitní školství představovala „bezpečného“autora, jehož život byl ukrytý tak hluboko v minulosti, že bylo možné jeho knihy přepisovat, jak se soudruhům zlíbilo, a říkat tomu „modernizace jazyka“(přičemž zmodernizování jazyka v díle starém dobrých sto let se nedalo vyhnout, pokud jste chtěli, aby si ho mohla přečíst i dítka školou povinná).
Témata, kterým se Božena Němcová věnovala, byla natolik vzdálená v čase, že sotva mohla ohrozit dogmata, jež se systém státního vzdělávání pokoušel vtloukat dětem do hlavy. Občas si dovolila trochu moc – například paní kněžna v Babičce je příliš šlechetná duše, než aby se to komunistům líbilo (a předpokládám, že nebylo možné kněžnu z textů odstranit, aniž by se tím, abych citovala Hrabala, „porušila podstata látky“). Tyhle nepříjemné odchylky od postulátů marxismu-leninismu (který v době prvního vydání knihy pochopitelně dosud neexistoval) jí soudruzi velkomyslně odpustili. Podobně odpouštěli drobné úlety či sprostá slova, jaká by si čeští spisovatelé dovolit nemohli, jinak „vhodným“spisovatelům zahraničním (v případě Sofiiny volby, velkého protiválečného románu, odpustili Styronovi dokonce slovo „kunda“).
Na rozdíl od žijících autorů, ať už žili kdekoli na zeměkouli, se Němcová už nějakých sto let nemohla dopustit žádného činu, který by se komunistům nelíbil.
A nemohla se ani bránit, pokud s jejím dílem bylo naloženo jinak, než by ji kdy napadlo a než by si přála.
Božena Němcová za svého života sotva tušila, že její dílo, jen mírně přetvořené a „vhodně upravené“, dokáže provádět „socialistického člověka“od raného dětství až k pozdní pubertě: od děsivých Pohádek, které mu předčítala máma, se po dalších sedmi nebo deseti letech propracoval k Babičce, což byla povinná četba, kterou pak musel ve škole „rozebírat“(dnes se tomu, rozumím-li tomu správně, říká „dekonstrukce literárního díla“) a byl za to známkován.
Záhady popularitě neubírají
Moc by mě zajímalo, jak by se k tomu stavěla. Většina lidí, se kterými jsem o tom mluvila, soudí, že je to přece úžasná věc, být takhle populární – navíc v době, kterou jsme si za života vůbec nedovedli představit (a sci-fi, až na pár čestných výjimek, neexistovalo!). Já si tím nejsem tak jistá. A můžeme jen spekulovat, nikdy se to nedozvíme.
Tohle ale není to jediné, co se o ženě všeobecně považované za první českou spisovatelku nikdy nedozvíme.
Mnoho literárních vědců a historiků už léta letoucí zkoumá zápisy v matrikách, křestní a oddací listy z té doby a dopisy, které si Němcová vyměňovala s příbuznými a přáteli. A záhad kolem jejího původu jako by s každou hloubkově pojatou vědeckou statí přibývalo. Letos slavíme dvousté výročí jejího narození – a přitom se zdá, že se narodila o dva a půl, tři, možná čtyři roky dřív než v roce 1820, jak jsme se učili ve škole. Záhada jejího původu zatím zůstala nerozluštěna. Byla to dcera panského kočího a české služky, jak nám říkali? Narodila se ve Vídni? Nebo byla nemanželskou dcerou nemanželské sestry kněžny Zaháňské? A mohl být Francisco Goya skutečně její dědeček? Prý se v její pozůstalosti našla Goyova díla, v té době už natolik ceněná, že by jejich prodejem vyřešila bídu, kterou prý několik let trpěla.
Mezi námi, jakmile se do jakékoli záležitosti a číhokoli životopisu ponoříte dostatečně hluboko, zjistíte, že spousta věcí neštymuje. A je třeba značných zkušeností, abychom rozpoznali významné nesrovnalosti od těch, které nic neznamenají. V matrikách jsou kromě drobných, vesměs lidumilných podvodů i nechtěné chyby a chyby vzniklé hloupostí matrikářů. (Pro příklad nemusím chodit daleko ani se nořit do minulých století. V mém rodném listu je chyba vzniklá, ehm, neústupností matrikářky. Moje babička z otcovy strany se za svobodna jmenovala Schléeová, byla to prateta tiskového magnáta Fidelia Schléea. Jenže matrikářka listující v obrovských svazcích tvrdila, že tam stojí „Schlećová“, a tak to taky zapsala do papírů. Nevěřila mým tvrzením, že vím, jak se babička jmenovala. Ona tam viděla Schlećovou a basta.)
Zkrátka: nevěřím, že se původ Boženy Němcové podaří jednoznačně určit jen na základě písemných dokladů. Dělám si ale naděje, že by se to časem mohlo podařit třeba na základě DNA, získané z nepatrných vzorků metodami, o jakých se nám před dvaceti lety ani nesnilo.
Na druhé straně nevyřešené záhady popularitě spisovatele neuškodí. Z tohohle pohledu měla Němcová neuvěřitelné štěstí, i když to za svého života nejspíš nevěděla. Být – možná – utajeným nemanželským potomkem dvou urozených lidí, to je skoro jako narodit se v Paříži na policajtské peleríně, jak se to podařilo Édith Piaf. Vyrůstat v rodině s třinácti dětmi, navíc z nich být nejstarší a striktně vzato nemanželská (Jan Pankl se se svou dlouholetou snoubenkou Terezií Novotnou oženil až půl roku po oficiálním datu Barbořina narození), a navíc být nemilující matkou neustále otloukána, to musela být skvělá průprava na život plný zvratů a protivenství. Ostatně, mám-li věřit slovům Josefa Škvoreckého (a já jim věřím), vznikají ti nejlepší spisovatelé z lidí nešťastných, zamindrákovaných, tak či onak „nedostačujících“. Možná z ní právě nemilující matka, aniž o tom měla tušení, utvořila spisovatelku.
Nic není tak horké
Často čtu o tragickém osudu Boženy Němcové. V podání naší gymnaziální profesorky to byla téměř mučednice. Říznutá, ehm, prostitutkou. S očima navrch hlavy nám líčila, jak Němcová v nejtěžších letech, kdy se od ní přátelé odvrátili, neměla čím nakrmit své děti a musela se ponižovat a dělat „hrozné“věci, jen aby přežila. Dnes už vím, že tyhle „hrozné“věci bylo vesměs psaní prosebných dopisů se žádostmi o peníze. Tenkrát jsme si „Božku“představovali, jak brouzdá v krátké krinolíně starobylými ulicemi a pohupuje kabelkou. A paní profesorka s námi. Vidíte to, další pomluva, kterou pro literární vědce a historiky nebude snadné vyvrátit.
Vlastně jsem chtěla říct jen to, že nejsem ochotná přijmout pojetí Boženy Němcové jako tragické osobnosti českých dějin. Ano, podle všeho ji matka (pravděpodobně nevlastní) nemilovala, což je pro každé dítě hrozné. Naštěstí měla milujícího tatínka (pravděpodobně nevlastního), ke kterému „se mohla utéci“. Ano, provdali ji za Josefa Němce, muže o řadu let staršího, a manželství prý nebylo šťastné. František Halas, autor sbírky Naše paní Božena Němcová, tohle zřejmě považoval za velkou tragédii a politoval ji básní:
Barunka panence ještě šeptá, na vřetena stromů se slunce navíjí, děvčátka se nikdo neptá, a tak vdali ji.
Já ale věřím, že tohle bude básnická licence: Barbora se vdávala v roce 1837, kdy jí oficiálně bylo sedmnáct, ale pokud je něco pravdy na řečech o jejím původu, byla ve skutečnosti o dva a půl až čtyři roky starší, bylo jí kolem dvaceti. V tom věku panence šeptá jen zaostalý jedinec a k těm Barbora rozhodně nepatřila. Vůbec bych se nedivila, kdyby se provdala zcela o své vůli – byla to její jediná šance, jak uniknout z domova. Že měla s Němcem čtyři děti, to o její lásce samozřejmě nevypovídá vůbec nic. Ale údajně to byl on, kdo dívku, která se do té doby klonila k němčině, přivedl k češtině a vlastenectví. (Další roztomilý rozpor v jejím životopisu: Němec ji naučil milovat češtinu.)
Smrt syna Hynka na tuberkulózu pro ni musela být skutečná tragédie, i když vezmeme v úvahu, že v té době děti umíraly běžně (a ostatně v dětství zemřela polovina jejích sourozenců). I tak tvrdím, že nebyla tragická osobnost: místo aby skočila do řeky nebo si koupila u drogisty cyankáli či koňskou dávku laudana (v dobách, kdy byly jedy tak snadno dostupné, se dala sebevražda zařídit snáz než dnes), napsala Babičku. Kouzelnou, tak snadno parodovatelnou a donekonečna parodovanou knihu vzpomínek a vybájených vzpomínek na nejmilejší léta dětství. Kniha Babička, jakkoli ji pozdější režim zneužil, pomohla vyléčit svou autorku z chmur, kterým se tenkrát ještě neříkalo deprese, a svou radostnou naivní dobrotou léčí čtenáře dodnes.
Prý aby přežila, musela dělat „hrozné“věci. Tenkrát jsme si „Božku“představovali, jak brouzdá v krátké krinolíně starobylými ulicemi a pohupuje kabelkou.