Jak se z Babičky stal národní mýtus

V ubožáckých letech Bachova mstivého policejního režimu Němcová napsala dílo do té doby nevídané literární celistvosti, poetické krásy a duchovní čistoty

Naší paní nazval Boženu Němcovou František Halas v roce 1940, když cítil potřebu vyjádřit své češství, a v básnické sbírce našel deset motivů, jimiž Němcovou přiblížil. Je to směs krutosti i krásy Boženina života.

Po dvou stech letech od Boženina narození se nabízí množství témat, její život milostný či manželský, dohady o jejím skutečném původu, její veřejné působení, pronásledování policií, vztahy s vlasteneckou společností, její statečnost i utrpení, krása a půvab; a její literární dílo.

Akademický Lexikon české literatury Němcovou uvádí jako povídkářku, publicistku, autorku a sběratelku pohádek, etnografku a folkloristku, autorku básní a překladů. Početnou sice, ale vedlejší tvorbu pak podrobně rozebírá a jedním dechem pod tento obzor svého výkladu zařadí i Babičku: má „formu volně koncipovaného povídkového obrazu“. Nechci být levně polemická, ale jednak mám Babičku za ucelené dílo blízké románu, a asi nejvíc mě přitahovala záhada knihy: jak se stalo, že v ubožáckých letech Bachova mstivého policejního režimu Němcová napsala dílo do té doby nevídané literární celistvosti, poetické krásy a duchovní čistoty. Anebo jinak: protože spisovatelé ve svých dílech vyjadřují, či dokonce odhalují i sami sebe, tak tedy jak a proč se stalo, že Božena na sebe v Babičce prozradila vroucný sen o láskyplném světě.

Životní zlom

Uznávám, že pro cynickou generaci může být literární babička jen všetečkou, která se do všeho plete a do všeho mluví, studenti mohou brát Babičku jako tuze snadnou maturitní otázku, skeptického čtenáře mohla babiččina dobrota i poněkud dráždit a netrpělivý čtenář může knize vytýkat hovění si v obrazech a pomalý rytmus a spád. Pokud vím, před časem se několik spisovatelů dohodlo s nakladatelem, že knihu o zdržující a estetizující pasáže zkrátí. Já sama bych si hodně rozmýšlela mít doma podobnou všetečku.

Přitom ale nikdo z lidí znalých nedokáže popřít, dokonce ani věcní autoři akademického lexikonu, že se Babička během sto padesáti let svého trvání proměnila v pravzor lidské lásky a dobroty, v mýtus přijatý do národního povědomí; a Božena Němcová že se díky Babičce stala jedním z národních idolů. A mezi námi: kolika spisovatelům se podaří povýšit literární text na národem přijatý mýtus? A to nemluvím o tom, že podle jednoho pramene byla Babička přeložena do více než dvaceti jazyků.

Babička vychází v roce 1855 a dva až tři roky předtím Boženu postihuje životní zlom, související s jejím soukromím i s veřejnými poměry. Po prohrané revoluci 1848 státnímu úředníkovi Josefu Němcovi zprvu prošla pověst „zuřivého Čecha a republikána“, možná se ho týkala i císařova amnestie a v roce 1851, v onom, kdy Havlíčka deportovali do Brixenu a řada rebelů a osmačtyřicátníků je ve vězení, byl jmenován komisařem finanční správy; v roce 1852 pak byl v úřadě dokonce povýšen.

Službu Němec vykonává v uherských Ďarmotech (Balassagyarmat), má slušný příjem a stojí o to, aby se za ním rodina přestěhovala. Božena váhá, „krvavě se rozhoduje“, má v Praze přátele, taky milence, děti tu chodí do kvalitních českých škol; a nadto se žárlivý Němec už několikrát projevil jako tupý násilník. Přece ale dvakrát s dětmi, psem a služkou Němce v Ďarmotech navštíví, jsou to osvěžující cesty, z nichž přiveze i několik etnických studií; a konečně v květnu 1853 Němce překvapí: zruší v Praze byt, starší syny Karla a Hynka nechá v Praze u přátel, aby mohli pokračovat ve studiích, a s mladším synem a dcerou se přestěhuje k manželovi. Nebylo to jednoduché rozhodnutí, Hynek, který se jen nedávno zotavil, dál trpí tuberkulózou a kromě synů a blízkého prostředí zanechala v Praze i velkou lásku, lékaře Dušana Lambla...

Osud je ale potměšilý. V červnu 1853, když spojená rodina hledá v Ďarmotech slušný byt, přijde Němcovi rozhodnutí ministerstva financí, že je suspendován z úřadu i z příjmu. Za mnohaletou službu je mu stanovena docela slušná alimentace, ale nesmí se vzdálit z Ďarmot, aby byl k dispozici soudu, u kterého bylo proti němu zahájeno vyšetřování „pro rejdy v letech 1848 a 1849“. Aféra je asi významná, protože současně s Němcem ministr financí potrestal i úředníky, kteří na „zuřivého Čecha a republikána“neposlali včas udání.

Doba úzkosti a nejistoty

Mezi červnem a říjnem 1853 uplyne trapná doba úzkostí a nejistoty, které Němec ještě lehkomyslně zesílí: vydá se s kamarádem na Slovensko, kde byli bez dokladů zatčeni a jako podezřelí ruští špioni uvrženi do vazby; a protože při prohlídce bytu v Ďarmotech našla policie Havlíčkovu podobiznu, text Marseillaisy, Arnoldovu knihu o Kossuthovi, revoluční plakáty a dvě pistole, přišel Němec i o alimentaci.

Pro Boženu jsou to měsíce drtivého zklamání, a to ještě při všech těchto strastech netuší, co hrozivého se děje v Praze. Hynkova tuberkulóza propukla vší silou a na smrt nemocného chlapce převezli do nemocnice. Dušan Lambl, který se o Hynka staral, o tom Boženě posílá zprávu už koncem léta, ale protože korespondenci Němcových kontroluje policie, zadržený dopis došel až po šesti týdnech, počátkem října. I peníze, které Boženě poslala Žofie Rottová, cestou z dopisu někdo napůl vykradl.

Němcová odjela z Ďarmot 15. října a 19. října jí Hynek, nejmilejší syn, od kterého si nejvíc slibovala, zemřel v náručí. Reálka, na níž Hynek studoval, mu uspořádala pohřeb, přišli všichni žáci i profesorský sbor a policie obřad označila za demonstraci a zahájila ve škole vyšetřování. „Musel padnut za oběť mrzké době,“napsala Němcová synu Karlovi, „kdyby se to nebylo s námi stalo a Hynek se byl doma roznemohl, neb se byly listy nezdržovaly a my byli peníze měli na cestu, zajisté by byl neumřel.“

Koncem padesátého třetího roku nastala Boženě snad nejkrušnější doba jejího života. Jistě vyčítá i sobě, že být v Praze, Hynek by možná nemoci nepodlehl; po Praze o ní kolují hnusné klepy, „z politické opatrnosti“, jak napsal Helcelet Hanušovi, ji opustili přátelé z minula; je bez příjmu a trpí ukrutnou bídou, děti chodí s třídou po známých na obědy, bydlí bezplatně u Anny Ullmannové, píše sedlákovi Huškovi do vesnice u Kolína, jestli by pro ni neměl trochu brambor, prodává, co se prodat dá, nakupuje na dluh a snad si vypomáhá i úklidem. Pak najme temný a studený byt v Ječné ulici a žije z milodarů. Ne všichni ji opustili, pomáhá přítel Staněk, obdivovatel ve Vídni Alois Šembera, J. E. Purkyně, František Palacký, Josefina Čermáková. Pro Lumír úspěšně zpracovala vzpomínky na cestu do Uher a natrvalo zvolila postavení spisovatelky-proletářky, která se odhodlala uživit se vlastním psaním. Prý píše v noci a v zimě, a snad nemá ani na svíčky.

Babičku napsala v roce 1854, prý po nocích, v zimě, a ani prý neměla na svíčky; při zrodu knihy stál velmi blízko Ignác Hanuš, kdysi bolestně zklamaný žárlivec a nyní přítel nejvěrnější, někdejší člen Českomoravského bratrstva, které se pro milostnou Boženinu aféru rozpadlo, a před poraženou revolucí profesor filozofie na Pražské univerzitě, nyní vzdělaný muž bez slušného místa, postižený poměry a taky hodně chudý. Navštěvuje opuštěnou Boženu, povzbuzuje ji, dává si vyprávět dívčí vzpomínky a pomáhá koncipovat stavbu knihy; a byl to možná jeho nápad, členit ji podle čtyř ročních období.

A jak je život krutě ironický, v syrém bytě v Ječné ulici Boženu při psaní přistihne a zprávu podá – policejní úředník. Josef Němec požádal finanční ředitelství v Budíně, aby mu dovolilo přestěhovat se do Prahy, kde jeho žena těžce onemocněla, a pražský policejní ředitel Sacher Masocha to nechal vyšetřit; úředník, který Němcovou navštívil pod jinou záminkou, pak ředitelství oznámil, že „Němcová jím byla přistižena, jak píše na stole, a to beze stop jakéhokoliv tělesného neduhu“. Němcovi pak zamítli jak přestěhování, tak i žádost o finanční výpomoc.

Němcová sama se k původu Babičky i k okolnostem jejího vzniku vyjádřila několikrát. Slavný je citát z dopisu Helceletovi: „Po Hynkově smrti, když na mne všechny těžkosti, choroba, zármutek, bída, klam v lidech, jež jsem za přátely držela – vše to když na mne doráželo a mysl moji tížilo, našla jsem v spisech svých lístek, na němž poznamenán byl plán k Babičce… Čtu s větším a větším zalíbením, a jako nějaká fata morgana začne tu přede mnou vystupovat luzný obraz malého údolíčka, do nejmenších podrobností, a v něm tichá domácnost Proškovic rodiny, v níž babička hlavní osobou. – Nemohu to ani povědít, jak mne tenkrát vzpomínka ta, unášejíc mne z trudu života do utěšených dob mládí, umírnila, potěšila. S chutí pustila jsem se do práce.“Aloisu Šemberovi do Vídně napíše: „Začala jsem v tom pracovat po Hynkově smrti, v nejtrapnější době mého života – když mne omrzelo v světě žít.“A sestře Adéle napíše do Zaháně: „Byla to poesie, již neštěstí jako zázračný květ ve mně k životu probudilo.“

Popření reality

Luzný obraz údolíčka není tak zcela čirou poesií, krajina se nebrání být vylíčena podle skutečnosti; kdežto tichá domácnost Proškovic rodiny, na rozdíl od krajiny, je naprostou, úplnou a ve všem vymyšlenou fatou morgánou. Božena, která ve svých cestopisných nebo etnografických textech pečlivě dbá na každý dokreslující detail a je v líčení co možná nejpřesnější, v Babičce zcela popře realitu svého dětského života.

Tak především Panklova rodina nežije v líbezném domku na Starém bělidle, ale bydlí v Ratibořicích s ostatním služebnictvem v hospodářském dvoře knížecího panství; paní Panklová není onou lepší paní z Babičky, ale pracuje u dvora jako pradlena, a pan Pankl slouží jako štolba; babička, která v knize rozšafně, přívětivostí a moudrostí stmeluje všechna prostředí, Staré bělidlo, mlýn, zámek i Viktorčin splav, ve dvoře u Panklových setrvá jen velice krátce: úzkoprsá dcera Tereza ji z Ratibořic vypoví zároveň se svou těhotnou mladší sestrou; skutečná babička nezemře na Starém bělidle, ale v roce 1841 ve Vídni; paní Panklová neporodí pouze ony tři vzorné literární dětičky, kromě Barbory má ještě pět synů a dvě dcery; desetiletou Barborku pošle na výchovu k panskému úředníkovi Hochovi do Chvalkovic, kde se děvčátko tři roky učí panským způsobům, chodí tu do školy, učí se hrát na klavír a čte tu své první německé knihy; čtyři roky pak o Barboře nejsou zprávy, a v sedmnácti letech ji matka provdá za finančního úředníka Josefa Němce; literatura také potvrzuje, že se babička nikdy nesetkala s paní kněžnou. Němcová, napsal Václav Černý v Knížce o Babičce, povýšila svou rodinu a příbuzné o celý společenský stupeň.

Síla snu překonala platnost reality. Mrzet nás to nemusí. popis reality by vydal tak nanejvýš na rmutný, možná trochu vzdorovitý obrázek ze života, kdežto sen vtělený do živoucího textu lze v půlce devatenáctého století považovat v české próze tak trochu za tvůrčí zázrak; a nás Němcová onou tvořivě převrácenou posloupností nutí dobývat se do snu potlačenou realitou. Zpřítomnit si ten velký tvůrčí čin a pátrat, čím a jak dokázala rozjitřená obrazivost vzklenout nad rmutem života jas a poesii.

Jsou ovšem i čtenáři všeteční, a ty může napadnout zauvažovat si i o tom,

Koncem padesátého třetího roku nastala Boženě snad nejkrušnější doba jejího života. Jistě vyčítá i sobě, že být v Praze, Hynek by možná nemoci nepodlehl.

V Babičce Božena Němcová propojila dva hlavní myšlenkové proudy oné zlomové doby – svobodomyslný demokratismus a rodící se národní povědomí