Všickni sedíme při hříšné vodě
Náchodsko, odkud jsem, nabízí i další dvě slavná spisovatelská jména, a to Josefa Škvoreckého, který je přímo náchodský rodák, a Egona Hostovského, pocházejícího z Hronova. Jenže tihle dva se ze šťastného socialistického státu rozhodli odejít, Hostovský v roce 1948, Škvorecký o jedenadvacet let později, takže stát je následně zavrhl, jejich knihy zmizely z knihoven i knihkupectví a učitelé nám o nich nesměli říct ani slovo. Na pyšnění se literáty v hodinách češtiny jim tak zůstali jen léty prověření a dávno mrtví klasici.
Nabídka školních výletů nebyla na počátku osmdesátých let příliš rozmanitá. Exkurze do výroby ve spřáteleném závodě, návštěva nedalekého hradu či zámku, výprava do muzea, vycházka do nejbližšího přírodního parku či něco podobného. K cílům školních výprav, které kantoři měli v oblibě, patřila i obydlí „povolených“spisovatelů. Souboj, zda to bude Jiráskův domek v Hronově, Muzeum bratří Čapků v Malých Svatoňovicích, anebo Ratibořice, kde se odehrává děj novely Babička, přitom nejčastěji vyhrávala právě Božena Němcová. Babiččino údolí, jak krajinu v délce devíti kilometrů podél Úpy mezi Českou Skalicí a Slatinou nad Úpou na památku nejslavnějšího díla Němcové nazval v roce 1878 spisovatel Otakar Jehlička, totiž nabízelo tři v jednom. Malebnou vesnickou scenerii, historický kontext a literární příběh. Vítaným bonusem pak bylo to, že tu šlo celkem jednoduše strávit celý den. při čtení se tak stala místa, kde prokoukly věci dětské představivosti blízké – třeba lehce rozverný popis dětí Kudrnovic, které jedly kočky, veverky a někdy taky vrány.
V Babiččině údolí jsem byla ve školním věku hned několikrát, poprvé, myslím, už se školkou. O to víc mě proto mrzí, že se tehdejší návštěvy smrskly na „rychlopřevyprávění“babiččina života, z něhož v hlavě zůstaly jen nezáživné návštěvy u paní kněžny, bláznivá Viktorka, o níž jsme se my děti marně dohadovaly, čím ji voják asi „očaroval“, a babiččiny „včeličky“. Kniha i sama autorka tak dostaly nezaslouženou pachuť nudy a odporu dobrovolně se seznámit s čímkoli dalším z jejího díla.
Božena Němcová si však zaslouží mnohem víc než děti zmožené prohlídkou idylicky zařízených venkovských stavení a otrávené knihou, které nerozuměly. Novela i osobnost spisovatelky nabízejí unikátní příležitost nahlédnout do velmi neklidné doby, kdy vzestupuje češství a autorka se k němu přiklání. Ukazuje se to i v Babičce, když babička kněžně vypráví, jak přišla jako mladá o muže, pak ji o všechen majetek připravila povodeň a ona zůstala se třemi dětmi v cizině bez prostředků. Přesto však tehdy nabídku dát chlapce „do vojenského ústavu a děvčata do královského ústavu pro ženské“a zůstat v cizí zemi odmítla s tím, že si chce děti „vychovat podle své víry a ve své řeči“, i když ví, že v tom případě nedostane nic.
Na kněžninu reakci, že by to bylo její děti dobře zaopatřilo, pak odpovídá: „Dost možná, milostivá paní, ale byly by se mi odcizily. Kdo by je tam byl učil milovat svoji otčinu a mateřskou svoji řeč? – Nikdo. Byly by se cizí řeči, cizím mravům naučily a konečně zcela zapomněly na svoji krev. Jakpak bych se mohla z toho před pánembohem zodpovídat? Ne, ne, kdo z české krve pochází, ať zůstane při českém jazyku.“
Dalším momentem, který reflektuje reálnou situaci autorky a jejího muže, již byli za svoje pročeské názory a vystupování sledováni, jejich korespondence byla zadržována a kontrolována, a často k nim proto ani nedoputovala, je opět babiččin rozhovor s paní kněžnou. V něm se kněžna podivuje, že babička ani její muž nikdy nepsali dopisy rodičům. Babička jí na to odpovídá: „Takový
lístek, člověk neví, kdo ho do rukou dostane a kam se octne.“A zmiňuje svého otce, který psával dopisy vojákům ze své vsi, jež ale nikdy nedošly. Na to jí kněžna odvětí: „Každý takový list, buďsi od kohokoliv, musí přijít do rukou toho, na koho je nadepsán. Nikdo jiný nesmí si jej podržet ani jej otevřít, je na to veliký trest.“
Kdo chce poznat ještě zajímavější Němcovou, může sáhnout třeba po knize Myšlenky Boženy Němcové, jež poprvé vyšla v roce 1920 a ze spisovatelčiných textů ji uspořádal Václav Tille. Drobná publikace nechává nahlédnout do myšlenek, snah i bolestí literátky, jejíž život byl, řečeno moderním žargonem, „hodně drsná jízda“a vydal by na thriller.
Cesta do Ratibořic
Od dob socialismu se naštěstí změnilo i školství a učitelé dnes mohou sami rozhodnout, kdy a zda zařadí do povinné četby Babičku nebo jinou knihu Boženy Němcové. Byla bych ráda, aby tuto autorku nevynechali, ale aby se k jejímu dílu pro dospělé, mezi něž patří i Babička, dostali až na střední škole, a i tam co nejpozději. Dává jim to možnost studentům vyprávět o nepokojné a silné ženě, jejíž život a smýšlení stojí za to znát. A nepominout ani složitý vztah s jejím mužem Josefem Němcem, úředníkem s velkým rozhledem a kontakty ve vlastenecké společnosti, kvůli němuž a jeho názorům se rodina často stěhovala, až nakonec byl zbaven služby, a rodina tak živořila. Jestliže se začteme do zmíněných Myšlenek, překvapí nás úplně jiná Němcová, než jakou známe z útěšnosti Babičky – tedy toho, jak se za socialismu její kniha ve školní výuce často interpretovala.
Je tu ženou, která v tíživé situaci říká: „Prosívala jsem často za jiné lidi, činíc to ráda, bez ostychu; nyní ale, kdežto neštěstím přinucena za sebe samu a svoji rodinu prosit mám, přichází mi to za těžko i tenkráte, když se k nejšlechetnějšímu srdci obracím,“aby jen o tři roky později lakonicky konstatovala: „To prošení se mne omrzelo už, raději jsme o hladu.“
A co o jejím životě vypovídá věta, kterou píše coby zralá žena: „Já neznám ani jediného muže, kterému bych si troufala říci: ‚Popřej mi rozkošné chvíle v tvém náručí‘“; a jen o několik měsíců dále uvádí: „Manželství může býti nebem, kde je láska a vzájemná úcta, mění se však v peklo, jakmile klesne ke sprostotě.“
Boženu Němcovou jsem nenáviděla, jak jen dokáže nenávidět školní dítě, které žije v socialistickém Československu v kraji Aloise Jiráska, bratří Čapků a... a Boženy Němcové.
V červnových dnech zastavoval u ratibořického zámečku jeden výletní autobus za druhým a počet školních zájezdů do Babiččina údolí nemělo smysl ani počítat
Jako dítě jsem Boženu Němcovou nenáviděla. Ale teď, až pojedu do Náchoda, odbočím a zajedu do Ratibořic. Kde jinde také přemýšlet o ženě vymykající se své době.
Zároveň doufá ve svobodu, politickou změnu a je nespokojená s rolí žen v tehdejší společnosti. V roce 1846 je plná nadějí a burcuje: „Byl by čas, aby ženy přestaly myslit, že jsou na světě jen pro parádu! Každá musí dle své možnosti vyplnit částečky v nesmírném řetězu člověčenstva! A nyní je k tomu doba.“
Později už ale zaznívá z jejích slov zklamání z vývoje situace: „Myslejí, když si připne slovanský trikolor, když si dá české jméno a trochu se naučí lépe česky rozprávět než ty panské frajličky, že se musí takovému hrozitánskému vlastenectví všichni Čechové kořit, a když se to nestane, cítí se taková hned uražena.“A v roce 1851 už si pak stýská: „To vlastencování však, to koketování vlastenecké našich děvčat, to se mi do duše protiví; každé třetí slovo je ‚láska k vlasti‘, je to samá mašlička červeno-modrá, bílo-červená, bez které kdyby na ulici se ukázaly, myslely by, že česká zem zkázu utrpí, a když to blíže poznáš, vidíš holou prázdnotu, nic než přetvářku.“
Jako dítě jsem Boženu Němcovou nenáviděla. Ale teď, až příště pojedu do Náchoda, na cestě za Českou Skalicí odbočím a zajedu do Ratibořic. Kde jinde také přemýšlet o ženě vymykající se své době, která mimo jiné napsala, „vlas má svůj stín... a všickni sedíme při hříšné vodě“, než v údolí řeky Úpy. Co těmi slovy chtěla Němcová říct, se dnes lze jen těžko dohadovat. Třeba to, že i za tou nejobyčejnější věcí se může skrývat cokoli jiného, a je proto potřeba se pozorně dívat, abychom to zahlédli, nebo že chyby se nevyhýbají nikomu z nás a jen čas, který plyne podobně jako voda, nám dává možnost je nahlédnout.
I proto má cenu Babičku otevřít až v dospělosti. Nabízí totiž víc než jen příběh.