Spisovatelka, která strádala hladem
Božena Němcová za Rakouska, republiky a protektorátu. Jak se proměňoval pohled společnosti na první českou spisovatelku.
Osobnostem tak velkým, jako byla Božena Němcová, není popřáno, čeho se dostává milionům ostatních lidí: projíti životem a skrýti ve věčnosti všechna tajemství své pozemské cesty, zamýšlel se Otokar Březina nad výborem spisovatelčiny korespondence sestaveným manželem její vnučky Zdeňkem Záhořem. Nahlížení do intimity nouze, disharmonického manželství a choroby je součástí „bezděčné krutosti naší lásky, která nespokojuje se u tvůrčích lidí jen s jejich duchovním odkazem“. Vidíme raději starostlivou matku, vlastenku a sebevědomou emancipovanou ženu, jež si literární tvorbu zvolila za svůj cíl i úděl se vším dobrým i zlým.
Němcová debutovala 5. dubna 1843 v literárním časopise Květy. V básni Ženám českým nezáměrně vyjádřila svá životní kréda: vlastenectví, pěstování české řeči („Dítě! – toto jméno sladké, / ženě nebem daný dar / (...) Prvním slovem lichotivým, / prvním sladkým celováním / český zvuk jim v duši vlejme...“) a výchovu. Nejen vzorná péče o své děti, nýbrž snaha vychovávat svou publicistikou, zejména málo vzdělaný venkov, jak ho poznala z vlastních cest a pobytů.
Patronka četby českých dětí
V dětství Barbory Panklové žilo v lidové ústní tradici množství českých pohádek, ale mezi našinci se nenašel, kdo by je sepsal. Němci byli čipernější, berlínská spisovatelka Karoline von Woltmannová, pobývající třináct let v Praze, zde vydala pověsti z českého mytického dávnověku Volkssagen der Böhmen (1815) a pražský rodák W. A. Gerle sbírku Volksmärchen der Böhmen (1819). Pohádky psané česky se objevily teprve za čtvrt století a mezi jejich autory zaujala Němcová suverénně první místo. Sice přebírala, co sama dřív odposlechla nebo přečetla, ale na rozdíl od rigidnosti sběratelů folkloru materiál přetvářela vlastní básnickou obrazností v umělecké dílo. Při psaní pohádek postupně rozvíjela s fabulační a jazykovou bravurou svůj vypravěčský talent. Osvojila si stylistické postupy, které použila v dalších prózách, zejména smysl pro přitažlivý realistický detail. a stála tu v prosté sukénce. Hostivítu vstupovala krev do tváří, když viděl tu sličnou postavu, a blahé tušení se mu v srdci rozhostilo.“
Pohádku v roce 1955 zdramatizoval Karel M. Walló jako divadelní hru ve verších. Původní důvod útěku Lady z domova zde nahradil arogantními námluvami Kazisvěta VI., z boží vůle krále a hlavy pomazané, a přejmenoval prince Hostivíta na Radovana. Analyticko-psychologickou záhadou (či vědomým žertíkem?) je, že jméno Hostivít přenechal princeznině otci. Adaptace se stala o čtyři roky později předlohou pro film Martina Friče.
Povídky o dobrém člověku
Pro povídky Němcové, Babičku (1855) nevyjímaje, je charakteristická oslabená funkce děje, ten sloužívá spíš jako tkanice k navěšení „obrázků ze života“, popisů vlastností postav, dílčích vyprávění, metafor a aforisticky půvabných promluv. „Někdy třeba i čertu svíčku zažehnout!“vysvětluje správce písaři kompromisy panské služby (V zámku a podzámčí). V povídce Chudí lidé Hloušková přehnaně dbá o pořádek v domě, a byť „muži milují čistotu, ne ale čistění“, Hlouškovi nevadí úklid, ta „předsváteční revoluce v celém domě, to postrkování z místa na místo, že neměl ani kde postát, ani pikslu kam položit“. Ostatně když začal šňupat, Hlouškovou ten zlozvyk mrzel, „raději bych byla, kdyby kuželky koulel, ale mlčela jsem“, Hloušek však rozhodl: „Něco za něco! Já navykl tvému pořádku, navykni ty šňupání!“– Rychtářovic Mánek odešel jako tkadlec do Belgie na zkušenou, vrátil se a dokázal příst krásné látky, jaké doma neznali. Ale mnozí mu úspěch nepřáli a říkali: „No, no, divy nedělá; vždyť my také nejsme na hlavu padlí!“Teprve když je naučil lépe zacházet se lnem a příst tence, „pak prý teprv uznali, že cizina bystří rozum“.
Srdečný vztah k prózám Boženy Němcové, v nichž jako typ figuruje dobrý člověk, najdeme i tam, kde bychom ho nečekali. Jiří Karásek ze Lvovic, exponent dekadentů, kteří v náladách blížícího se fin de siecle zádumčivou píseň pěli, že marno vše, že nevzroste nic, že nic nevzeplá, byl přistižen, že ve skříni vzadu za knihami svých zahraničních vzorů má malou kolekci svých zamilovaných knih a mezi nimi Babičku.
Franz Kafka znal naši klasickou literaturu a doporučoval Babičku svým sestrám v českém ilustrovaném vydání. V květnu 1920 složil poklonu Mileně Jesenské, překladatelce jeho prózy Topič,
s níž si začal přátelsky dopisovat: „Mám teď k Vašemu psaní skoro tolik důvěry jako k Vám samé. Znám (při svých malých znalostech) v češtině jen jednu hudbu řeči, a to Boženy Němcové; tady nacházím jinou hudbu, ale příbuznou tamté odhodlaností, vášní, půvabem a především jasnozřivou chytrostí.“
Za protektorátu česká klasika prožívala konjunkturu. V prvních dvou letech vyšlo Babičky 114 tisíc výtisků, přesto se stala nedostatkovým artiklem a na směnném trhu platidlem, jakým byl Bassův Cirkus Humberto. V den výročí 4. února 1940 otiskly Lidové noviny
ukázku ze sbírky Františka Halase Naše paní Božena Němcová a týden předtím verše ze Seifertova Vějíře Boženy Němcové. Seifertova kniha v anketě „Nejzajímavější knihy 1940“figurovala na prvním místě, Halasova byla o rok později konfiskována.
Koncem roku zřídil ministr průmyslu, obchodu a živností pětičlenný lektorský sbor (K. Smrž, M. Rutte, V. Vančura, V. Werner, F. Kožík), aby hlídal kvalitu filmových záměrů. Vladislav Vančura svým posudkem zamítl scénář Pohorské vesnice s odůvodněním, že fabule je „poplatna čtenářským zálibám starých časů a jen nepatrnou měrou zjevuje genialitu své básnířky“, a tak zůstalo při němé verzi z roku 1928. Zato velký a manifestační úspěch měla v listopadu 1940 premiéra a každé další promítání Babičky režiséra Františka Čápa s protagonistkami Terezií Brzkovou a Natašou Tanskou.
Německé okupační úřady se probouzely. Cenzor von Hoop navštívil schůzi nakladatelského svazu a soptil: „Genug mit Babička, Kytice und Malostranský povídky! Chci český národ ochraňovat před blbostí, ty časy jsou pryč, kdy jste tahali peníze z citů českého lidu.“Vadilo mu, že londýnský rozhlas prozradil, že chce další vydávání Babičky zakázat.
Krátká paměť národa
Národní listy přinesly 18. ledna 1862 lakonickou zprávu, že „včera o 10. hodině dopoledne paní Božena Němcová svátostí posledního pomazání zaopatřena byla“. Brzy po pohřbu se soustředil hněv veřejnosti na litomyšlského nakladatele jejích sebraných spisů Antonína Augustu. Vyšlo najevo – a Národní listy to zprvu považovaly za lživý výmysl vídeňského tisku –, jak necitlivě se ke spisovatelce za jejího pobytu v Litomyšli choval, takže strádala i hladem. Augusta, zadlužený vydáváním české literatury do astronomických částek, našel pro sebe východisko. V září 1863 zanechal v Litomyšli manželku s dítětem a utekl s mladou příbuznou do Ameriky, kde za tři roky ve státě Missouri ve 34 letech zemřel.
Výtky zakoušel i Jaroslav Pospíšil a na obranu opakovaně zveřejňoval, kolik Němcové zaplatil na honorářích. V Národních listech na něj zaútočil jednatel kanceláře pro překládání a opisování a porovnáním odměny 151 zlatých a 22 krejcarů za rukopis Babičky s taxou za zhotovení čistopisu pro sazeče dokládal, „že by naše slavná Božena Němcová bez namáhání duševních sil co opisovatelka více si vydělala byla než co slavná spisovatelka“.
Na Dušičky 1867 členky Amerického klubu dam, spolku z Náprstkova domu U Halánků, našly hrob Boženy Němcové na vyšehradském hřbitově v neutěšeném stavu. Rozhodly se zorganizovat výstavbu náhrobního pomníku a brzy vybraly potřebné peníze. Byla to velká společenská událost, když byl 6. června 1869 náhrobek s bronzovým reliéfem spisovatelky a výjevem z Babičky odhalen. Sochař Tomáš Seidan, pozdější profesor modelování na české technice, ho zhotovil za 567 zlatých (kámen v hodnotě 33 zl. věnoval majitel lomu). Jak by před deseti lety takový obnos strádající spisovatelku podpořil!
Neruda k tomu kousavě podotkl, že by za to „svého času mohla ještě jednu Babičku napsat“. A vzpomněl na její „obličej snivého jižního rázu, oko jiskrné, plné ducha“i na únor 1858, kdy Němcovou navštívil s Vítězslavem Hálkem, aby ji jako pořadatelé almanachu Máj požádali o literární příspěvek, „nejlíp takhle nějakou pěkně vypravovanou pohádku slovenskou, neboť jsme se ve své literární naivnosti domnívali, že se podobné věci jen tak sypou“. Bydlela tehdy v Řeznické ulici na Novém Městě, manžel byl propuštěn ze státní služby s penzí 233 zlatých ročně a Němcová pracovala do dvou hodin přes půlnoc, psala na pokračování Slovenské pohádky a pověsti a trápila se nad jejich korekturami.
„Bez honoráře bych nemohla psát,“řekla jim a byla jediná, čí příspěvek byl honorován. Po jejich návštěvě poznamenala „také jim musím něco naškrábnout“– a bylo toho šedesát stran povídky Chyže pod horami, pětina almanachu, který vyšel za tři měsíce.
Za protektorátu česká klasika prožívala konjunkturu. V prvních dvou letech vyšlo Babičky 114 tisíc výtisků, přesto se stala nedostatkovým artiklem.
Po pohřbu se soustředil hněv veřejnosti na litomyšlského nakladatele jejích sebraných spisů Antonína Augustu. Vyšlo najevo, jak necitlivě se ke spisovatelce choval.
Vybledlý namodralý zašívaný ubrus a Němcovou v kartounové sukni a obnošeném límci si Neruda znovu připomněl v lednu 1887, kdy spolek Svatobor rozdělil pouhých 190 zlatých jako podporu třem potřebným nebo churavým spisovatelům a kdy si Neruda všiml „otištěného včera provolání neznámé mně zasilatelky, aby byla uctěna památka Boženy Němcové“– slečna Mařenka Popelková, jednatelka Ústřední matice školské, tu vybízela k nakupování národních obětinových věnců.
Oslavy před sto lety
Oslava stého výročí narození Boženy Němcové se konala 4. února 1920 v panteonu Národního muzea za účasti dvou ministrů, předsedy parlamentu a členů diplomatického sboru, akademické obce a spolků. Zahájil ji nestor spisovatelů Antal Stašek a s přednáškou vystoupil Albert Pražák. Referent Lidových novin si kriticky povšiml, že v sále byla obsazena jen čtvrtina sedadel a osob v něm bylo přítomno méně než mramorových soch, přestože bylo rozesláno zástupcům úřadů pět set pozvánek.
„Jediná z Tvých dětí dožila jsem se památky Tvých stých narozenin,“apostrofovala Dora Němcová v předmluvě k jubilejní Lelkově monografii. „Co radostných i bolestných vzpomínek zabírá mou mysl!“Ale slavnosti se 78letá bývalá učitelka, žijící v ústraní v Jičíně, nezúčastnila. U pražských příbuzných ji 26. ledna postihla mrtvice. I když ve vinohradské nemocnici s radostí přijímala gratulující návštěvy, dva dny po jubileu zemřela. Za velké účasti lidí, přijíždějících i z venkova, byla uložena 10. února do hrobu své slavné matky. Za ženské spolky se s ní rozloučila Popelka Biliánová, autorka pražských pověstí i populárního čtiva, zakladatelka dívčího skautingu v roce 1912, ona vlastenecká aktivistka dívčím jménem Marie Popelková.
„Kéž by jen Tvoje víra v přirozenou dobrotu srdce lidského se osvědčila, aby to, co nás ve společnosti po převratu tolik leká – rozbujelé sobectví a vedle něho chabá malodušnost –, mohlo být překonáno Tvým všelékem – opravdovou vzájemnou láskou...“psala Dora s upřímným patosem před sto lety. S pohádkami a povídkami Boženy Němcové vyrůstáme, nosíme je v sobě i v dospělosti a předáváme je dalším pokolením. Neboť jak napsal o první významné české spisovatelce Arne Novák v Lidových novinách roku 1926: „Sáhla vlahou, pevnou a ušlechtilou rukou na české lidové srdce, jehož tlukot správně uhodla.“
Petr Lachmann (* 1954) vede nakladatelství ARSCI