Osudy drsného severu

Ve svém vánočním projevu se prezident Miloš Zeman vyjádřil i ke změnám klimatu a použil při tom historický příklad: „Grónsko, Greenland, tedy zelená země, bylo před tisíci lety bohatým ostrovem, s pastvinami, stády dobytka, 14 farnostmi. Pak přišla malá doba ledová a obyvatelé Grónska zemřeli dílem hlady a dílem zimou.“

Projevy státníků musí být stručné, a nemohou tedy být přesné. Pokud se však problému věnuje dlouhodobě mezinárodní tým odborníků, může získat mnohem komplexnější a hodnověrnější informace.

Jméno pro reklamu

Řada lidí již upozornila na nepřesnost v samotném názvu „Zelená země“pro Grónsko. I když se jižní a jihozápadní údolí grónského pobřeží na krátkou dobu v roce opravdu zazelenají, název byl reklamním trikem Erika Rudého, severského mořeplavce a objevitele, kterým lákal islandské sedláky pro kolonizaci Grónska.

Erik byl už v dětství s celou rodinou vyhoštěn z Norska kvůli vraždě, na níž se podílel jeho otec, a v dospělosti pak byl opět vyhoštěn z Islandu za dvojnásobnou vraždu sousedových synů. Názvem Groenland nahradil do té doby občas používaný název Gunnbjarnasker, který tento největší ostrov dostal po svém prvním objeviteli, dánském Vikingovi Gunnbjornu Ulfssonovi (v roce 875).

Reklama i samotná kolonizace zahájená roku 982 byla úspěšná, údaj o 14 farnostech je pravdivý; Grónsko mělo později i svého biskupa a dva kláštery. Zříceniny některých kostelů lze v Grónsku nalézt dodnes. V době největšího rozkvětu grónských osad jejich obyvatelky sledovaly pařížskou módu a nechaly si dovážet módní šaty a další komfortní zboží. Pravdivý je – pro kolonisty bohužel – i údaj o pasoucích se stádech dobytka. Jak souvisel chov skotu s koncem grónských kolonií, vylíčil v jedné kapitole knihy Kolaps americký profesor geografie a fyziologie Jared M. Diamond.

Sebedestruktivní chování

Diamondem poutavě sepsaný osud grónských osadníků je velmi poučný. Odmítali se vzdát svých potravních zvyků a rozkastování dle zámožnosti: nejbohatší jedli hovězí, méně zámožní skopové a chudí jedli vepřové a drůbež. Zatímco prasata, ovce a kozy se v grónských osadách bez problémů uživily, chovat hovězí dobytek, a zachovat si tak společenský statut bylo náročné. Vyžadovalo to takzvané drnování: snášení drnů z okolních hor, které spustilo ničivou erozi okolí osad.

Další dietetický zvyk, který se negativně projevil zejména na samém konci kolapsu grónské kolonizace, byla absence ryb v jídelníčku osadníků. Ač byli potomci a následovníci ještě pohanského Erika Rudého křesťané, ryby nejedli, aspoň ne ve větším množství. Jared Diamond uvažoval dokonce o nějaké hromadné otravě ze zkažených ryb, která pak všechny ryby „tabuizovala“a z jídelníčku vyřadila. Inuity (Eskymáky) nazývali potomci Vikingů posměšně Skraelingjar (křiklouni) a o jejich častém pojídání ryb se vyjadřovali s opovržením. Přitom arktičtí siveni, hojně lovení v grónských řekách a jezerech, byli pro Inuity spolu s divoce žijícími savci a ptáky významným zdrojem potravy, který jim umožnil bez větších problémů úspěšně přežít i takzvanou malou dobu ledovou. To je nepřesné označení pro klimatickou anomálii mezi 14. a 19. stoletím, tedy v době, kdy klima oscilovalo přirozeně a lidé ke změnám významně nepřispívali,

Jak je patrné, na zániku grónských osad se kromě ochlazování Arktidy podílely i další vlivy. Kolonisté přežili epidemie infekčních nemocí přinesené z Islandu dalšími zájemci o život na tehdy ještě bohatém Severu a vyrovnali se i se zhoršujícími se podmínkami pro chov skotu, na nichž se zmíněná eroze půdy podílela silněji než ochlazování.

Významný obchod

Rozhodujícím negativním vlivem však byl slábnoucí a posléze úplně ukončený obchod s mateřským Islandem a s celou Evropou. Kolonie byly závislé na importu železa a stavebního dřeva. Co mohly výměnou za tyto suroviny nabídnout? V menší míře to byly kožešiny tuleňů, polárních lišek a ledních medvědů. Hlavním vývozním artiklem však byly mroží kly, prodloužené horní špičáky mrože ledního. Zájem byl zejména o dlouhé kly samců. Jako „mroží slonovina“konkurovaly dokonce úspěšně pravé slonovině dovážené v té době do Evropy především arabskými obchodníky a sloužily k výrobě nejen hřebenů a drbátek na vši, ale i řady hracích figurek a žetonů, předmětů kuchyňských, ozdobných i liturgických. Jde o materiál pevný, estetický, ale vhodný k vyřezávání.

Lov mrožů byl pravděpodobně hlavní hybnou silou grónské kolonizace i vikingských plaveb dále na západ až k americké pevnině. Export mrožích klů vrcholil ve 13. století, pak však relativně náhle přestal: poslední doložená loď s nákladem mrožích klů připlula z Grónska roku 1327. Ekonomické a kulturní styky s Evropu pak se snižující se frekvencí přetrvaly do počátku 15. století, kdy obchodní lodě přestaly ke Grónsku směřovat definitivně. Bez pařížské módy se grónští kolonisté obešli, bez surovin však těžko. Grónské osady ještě téměř 150 let živořily: úplně byly opuštěny až roku 1550.

Vyčerpání zdrojů

Co bylo příčinou konce obchodních kontaktů? Většinou se spekuluje o nějakém novém či levnějším zdroji pravé slonoviny a ztrátě zájmu o mroží kly. Zní to logicky a jen málo autorů předložilo jiné scénáře. V prosinci 2019 však vyšla v prestižním Quarternary Science Reviews publikace mezinárodního autorského kolektivu vedeného Jamesem H. Barrettem, archeologem z Cambridgské univerzity, práce shrnující poznatky multidisiplinárního dlouhodobého výzkumu mrožích kostí. Přináší důkazy i pro opačnou hypotézu: obchod zanikl nejen kvůli konkurenci slonoviny, ale navíc grónští osadníci už neměli Evropě co nabízet.

Autoři podrobili detailnímu výzkumu úctyhodné množství kosterního materiálu. Cenné kly se dovážely s celými rostry (předními částmi lebek) a byly opatrně vyjímány až na místě zpracování. Na mnoha různých místech v Evropě tak bylo pro výzkum k dispozici množství roster a nebylo nutné získávat materiál z finálních výrobků , které jsou dnes většinou cennými muzejními exponáty. Zooarcheologové z roster získali komplexní informace o původu a pohlaví mrožů, době a místě lovu, obchodních cestách a způsobech zpracování. Posloužila k tomu typizace způsobu zpracování roster, genetická analýza vzorků DNA získaných z kostí, izotopová analýza stabilních izotopů několika prvků, a zejména výsledná kombinace všech těchto metod i archivních materiálů.

Výsledky potvrdily, že téměř veškerá „mroží slonovina“ve středověké Evropě pocházela z Grónska. S postupem času se loviště stále vzdalovala od grónských osad severním směrem, na místa nejen obtížněji dostupná, ale využívaná Inuity, se kterými osadníci nežili v přátelství, i když ojedinělé důkazy výměnného obchodu se přece jen našly. Velikost lovených zvířat se zmenšovala a mezi úlovky začaly převládat samice, poskytující kly poloviční délky, a tedy ke zpracování méně vhodné. O krátké kly samic už nebyl takový zájem a nakonec z dosahu lovců zmizely i ony. Opakoval se tak scénář, který nalézáme na mnoha místech naší planety v minulosti i nyní: vyčerpání zdánlivě bezedných zdrojů.

Mroži byli téměř vyhubeni i v jiných částech Arktidy, například na Špicberkách (Svalbardu). Tam se ovšem kolaps žádné kolonie nekonal, souostroví nikdy kolonizováno nebylo (pokud nezahrnujeme krátké období těžby uhlí, současný vědecký výzkum a stále se rozvíjející turistický průmysl). V minulosti bylo hojně navštěvováno od 17. století velrybáři. Těm se „podařilo“vyhubit v celé oblasti velrybu grónskou, snížit stavy ostatních kytovců a spolu s lovci kožešin vyhubit mrože. Ti přežili jen na menších ostrůvcích, neposkytujících možnost vylodění.

Historie Grónska se dostala i do vánočního projevu prezidenta Miloše Zemana. Ve skutečnosti je však ještě mnohem poutavější a poučnější, než prezident nastínil. Mimo jiné i proto, že odchod obyvatel z tohoto ostrova nebyl způsoben jen změnou klimatu, ale i jejich vlastními nedomyšlenými aktivitami.

Pomalý návrat mrožů

Vědci z Centra polární ekologie Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, kteří se výzkumu špicberské přírody dlouhodobě věnují, se v minulosti setkávali s mroži jen zřídka. V posledních letech však začalo mrožů přibývat i v centrální části souostroví a v loňské sezoně připlouvali opakovaně do sousedství správního střediska Longyearbyen i do městečka samotného. Je potěšitelné, že přísná ochrana těchto úžasných zvířat přináší ovoce.

A jak dopadli mroži v Grónsku? Po zániku osad se mroží populace také vzpamatovala. Dánská kolonizace začala až v 18. století a postupovala pomalu. Lov mrožů už nikdy nenabyl intenzity jako ve středověku. Přesto se odhaduje, že mezi roky 1900 a 1960 byla populace zredukována o 80 procent! Dnes jsou mroži v Grónsku chráněni, výjimky ze zákazu lovu jsou poskytovány jen domorodým Inuitům a lovcům, kteří si pronajmou inuitského průvodce, reguluje se množství úlovků i použité zbraně. Významná je i ochrana zátok vhodných k vrhu a péči o mláďata. Odhady tvrdí, že je dnes grónská mroží populace stabilní či mírně vzrůstající. Doufejme.

Rozhodujícím negativním vlivem byl slábnoucí a posléze ukončený obchod s mateřským Islandem a s celou Evropou. Kolonie byly závislé na importu železa a dřeva.

Autor, docent Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, působí v tamním Centru polární ekologie