Dialogem ke smíření

Dvě osobnosti, dva názorové proudy, jeden dialog. A to je vlastně celé. Dva papežové jsou konverzační film, postavený na rozmluvě dvou starých mužů o stavu katolické církve a světa. Že je to pro film málo? Tvůrci v čele s režisérem Fernandem Meirellesem dokázali, že zdaleka ne.

Základem úspěchu filmu, který byl nominován na tři Oscary, jsou dvě podstatné věci: chytrý scénář uznávaného Anthonyho McCartena (který se podepsal i pod další ceněné filmy Bohemian Rhapsody, Nejtemnější hodina nebo Teorie všeho) a herecký koncert představitelů obou papežů, Anthonyho Hopkinse a Jonathana Pryce, jenž je mimochodem Františkovi obdivuhodně podobný (taky ho režisér obsadil poté, co na internetu zachytil mem, který podobu herce a papeže srovnává). S takovou sestavou schopný režisér může dokázat ledacos.

Zbytečné vášně

Možná se dalo čekat, že v rigidních katolických kruzích Dva papežové vzbudí rozruch (ostatně právě tak, jak rozruch budí sám František). Zpočátku se totiž opravdu může zdát, že film zobrazuje Benedikta XVI. jako zapšklého konzervativce, tedy toho „zlého“, kdežto kardinál Bergoglio neboli pozdější pontifik František se profiluje jako pokrokový, otevřený, liberální a „hodný“. Jenže stačí pár minut, aby bylo jasné, že film je mnohem hlubší.

A snad žádný divák by u filmu, u kterého je předem avizováno, že vznikl pouze „inspirovaný skutečnými událostmi“, nečekal doslovnou věrnost. Opravdu se nejedná o dokument či hranou rekonstrukci. V žádném dalším filmu na jakékoli téma by doslovnou věrnost nehledali ani ultrakonzervativní katolíci: Felliniho heslo „film je podvod“je přece důvěrně známo, stejně jako pojem „básnická licence“. Jenomže film zobrazuje papeže. Dokonce dva. A navíc takové, kteří jsou stále naživu.

Dva papežové samozřejmě ukazují i nečekané „reálné“okamžiky, které oba první muže církve polidšťují, ať už to je sledování fotbalu, nebo legendárního Komisaře Rexe. Výchozí premisa je ovšem smyšlená – jak také jinak. A čekalo by se, že to publikum pochopí. „Vždyť je to jen film,“říkával Alfred Hitchcock pokaždé, když někdo začal na plátně hledat víc, než tam bylo. Bohužel ne vždy to všichni chápou: vzpomínáte si ještě na vášně, které vzbudil snímek Olivera Stonea Alexander Veliký? Mnoho lidí v Řecku dokonce vyhrožovalo žalobou za to, že film ukazuje velkého vojevůdce jako muže, který mohl mít bisexuální sklony. A podobná sorta lidí nyní stojí proti Dvěma papežům. V českém prostoru je opravdu zábavné sledovat, kdo je kdo: zatímco kardinál Dominik Duka dokonce Netflix (nebo koho vlastně) obvinil, že film je „pomstou za pád totalitního komunistického impéria“, což je myšlenka tak absurdní, že už nevyvolá ani smích, ale jenom hluboký údiv nad myšlením primase českého, monsignore Tomáš Halík ve filmu naopak vidí snahu „ukázat ustrašenou strnulost a obranné postoje konzervativního křesťanství jako dětskou nemoc víry, (...) z níž člověk může procitnout ke zralosti víry, spojené s humorem, láskou, svobodou, odvahou a tolerancí“.

Snaha o smíření

Papež František je totiž papežem smíření. Rozhodně se nestaví do pozice žádné ikony progresivistů – do ní je spíš násilně tlačen právě těmi pokrokáři, již od něj očekávají roli bojovníka za novou církev. Sám se jí však brání. Jeho postoje se konzervativcům nelíbí už z principu, takže když pak František učiní nějaké gesto či krok, které vyvěrají z jeho přesvědčení, jež je rozdílné jak od progresivního, tak konzervativního uvažování, schytává to z obou stran.

Třeba postoj k Číně vzbudil velkou kontroverzi. Může se zdát nepochopitelný, rozhodně ale nejde o neuvěřitelnou zradu nebo vydání oveček vlkům, jak tvrdí Romanem Jochem zmíněný kardinál Zen. Je to pokus o gesto smíření v duchu

Ježíšova učení mezi tamním provládním katolickým sdružením mimo papežovu autoritu a podzemní církví. A každé gesto si žádá ústupky. Třeba rozhodnutí nepřijmout dalajlamu se může jevit jako znak slabosti – anebo jako snaha projevení dobré vůle směrem k těm „zlým“a výzva k dialogu, který zoufale chyběl. To si, bohužel, žádá oběti: ostatně, neobětoval Ježíš sám sebe? Ani nešlo o „kapitulaci“: František nadále na jmenování biskupů Vatikánem trvá. Jen se o to snaží jinými než středověkými prostředky. Čas odvál svaté války spolu s inkvizicí na smetiště dějin. Františkovým cílem je odpouštět, usmiřovat se a domluvit se.

Na stejné smetiště dějin patří i myšlenka, že trest smrti má v současnosti ještě nějaké opodstatnění, jak naznačují ultrakonzervativní názory reprezentované Romanem Jochem. Neměl ho ani v minulosti, natož dnes. A opravdu čekat od papeže, který se zasazuje o milosrdenství a odpouštění (pro klerofašismus je to možná radikální postoj, ale opět pouze vycházející z evangelií), že bude hájit absolutní trest, je jednoduše naivní. Argumentů proti němu je tolik, že by zabraly celou tuto stránku.

Primárně je však nesmysl vnímat Dva papeže jako politický snímek nebo snahu o sofistiku uvnitř církve. O tom přece smíření není. A hlavně: „Vždyť je to jen film.“

Film Dva papežové, který vzešel z produkce Netflixu, budí především u konzervativně orientovaných katolíků velké vášně. Jeho cílem je přitom pravý opak: naznačit možnost smíření. Přesně ve stylu papeže Františka.

Kardinál Dominik Duka dokonce Netflix obvinil, že film je „pomstou za pád totalitního komunistického impéria“, což je myšlenka tak absurdní, že vyvolá jen hluboký údiv