Umělec posedlý lidskou anatomií
Výlet do mysli roztěkaného génia. Pařížské muzeum Louvre hostí největší výstavu Leonarda da Vinciho v historii.
Pařížské muzeum Louvre ku příležitosti pěti set let od úmrtí renesančního génia Leonarda da Vinciho uspořádalo velkolepou oslavu. Největší umělcova výstava v historii sice nenabídne Monu Lisu, ale prostřednictvím méně známých obrazů, skic, studií a deníkových záznamů rekonstruuje Leonardův život. Výstava potrvá sice do 24. února, ale vstupenky na ni jsou již beznadějně vyprodány.
Leonardo chronologicky Leonardo da Vinci byl umělcem, pro kterého dílo nevyjadřovalo jen estetické nebo duchovní hodnoty. Muselo být technicky a fyzikálně dokonalé. Toho chtěl dosáhnout skrze nekončící zkoumání světa kolem sebe. Neúnavně pozoroval přírodu, prováděl experimenty a účastnil se pitev. Dílo bylo pro něj zřídkakdy dokončeno. Byl schopný se ke svému obrazu po mnoha letech vrátit, když u pitevního stolu zjistil, že je jedna z lidských tepen vedena jinudy, než se dříve domníval. Nepodstatný detail, kterého si nikdo jiný nevšimne.
Muzeum Louvre samotné jádro výstavy postavilo okolo pěti děl z vlastní sbírky – Madony ve skalách, La Belle Ferronniere,
Svatého Jana Křtitele, Svaté Anny a Mony Lisy. Poslední jmenovaný obraz ale zůstal ve své stálé expozici v hlavní budově muzea, ačkoliv výstava nabízí alespoň jeho infračervený sken se zobrazením všech vrstev malby.
Ze zápůjček se na výstavě nachází například Muzikant z milánské Ambrosiánské knihovny, Svatý Jeroným z Vatikánské knihovny nebo úchvatná Madona Benois z petrohradské Ermitáže. Ačkoliv samotných čistě Leonardových obrazů není mnoho, stále jde o historicky největší množství jeho děl na jednom místě. Tím spíše, že se dochovalo jen patnáct obrazů, které jsou umělcovi přisuzovány.
Výstava však návštěvníka provádí životem autora chronologicky. První sály představují Leonarda da Vinciho ještě jako žáka ve florentském ateliéru, jehož majitelem byl Andrea del Verrocchio. Leonardo dostal ve Florencii možnost přiblížit se i k sochařství. Louvre z tohoto období vystavuje například obsáhlou sérii neskutečně detailních studií draperií, iluzí látek na sochách.
Až po přesunu do Milána nalezl Leonardo da Vinci tu pravou tvůrčí svobodu. Do města dorazil už jako celebrita a záhy si našel své vlastní následovníky. Měl čas se věnovat i jiným oborům a skutečně se k němu hodilo označení „renesanční člověk“. Věnoval se všemu myslitelnému – fyzice, biologii, matematice, literatuře, chemii nebo hudbě. Rozsáhlé studie optiky a světla přetavil do tehdy revolučních malířských technik šerosvitu a sfumata. U druhé jmenované techniky, jež se vyznačuje překrýváním vrstev barvy za účelem dojmu prostorové hloubky, je jako její hlavní autor uváděn právě Leonardo da Vinci. Jejím krásným příkladem je pak vystavovaná Madona ve skalách se svými několika rovinami dění. Umělcovu nepopiratelnou roztěkanost dokládají vystavované četné stránky z jeho deníků. Jemným písmem psané a malými ilustracemi doplněné zápisky dokládají, že si umělec musel hned zapisovat vše, co mu v tu chvíli přišlo na mysl. Často nedokončoval myšlenky nebo se zaobíral zdánlivou banalitou. Jedním z nejslavnějších Leonardových deníkových zápisků je poznámka sama sobě, aby popsal, jak vlastně vypadá jazyk datla.
Tajemný i pět set let po smrti Závěr výstavy je věnován posledním rokům umělcova života, kdy na pozvání krále Františka I. z Valois žil právě ve Francii. V jeho skicách a návrzích se projevuje symboličnost a záhadnost. Na papírech a plátnech vytváří potopy a záhadné výjevy žen, které ukazují na něco neurčitého v dálce. Tušil svůj konec? To vše je jen malinký střípek toho, proč je Leonardo da Vinci i pět set let po své smrti pro historiky i znalce umění tajemstvím.
Toto výstavní obklopení genialitou Leonarda da Vinciho je skutečně fascinující a povznášející zážitek. Muzeum Louvre nachystalo vstupenky na výstavu na přesný čas, takže se i přes vysoký počet návštěvníků dalo dostat přímo až k obrazům, což se třeba o Moně Lise v hlavních sálech říct nedá. Když pak návštěvník přihlédne k faktu, že za vystavená díla by si nejspíš mohl koupit slušně velké souostroví v Karibiku, dostane výstava ještě jiný než umělecký rozměr.