Vitráže, které zdobí nejen kostely
S uměleckým založením se Jitka Kantová nejspíš už narodila, odmala ji inspirovala výtvarně nadaná maminka. Původně učitelka češtiny a výtvarné výchovy s oblibou říká, že musí existovat něco mezi nebem a zemí. „Pokaždé když jsem zaslechla slovo vitráže, zachvělo se mi u srdce,“vypráví.
Poprvé se s nimi měla možnost blíže setkat, když v továrně, kde pracoval její otec, hledali děvčata na výpomoc s výrobou skleněných drobností. Osud Kantové záhy svou návštěvou zpečetil strýc Otto Herbert Hajek, profesor na stuttgartské umělecké univerzitě, který neteři zajistil stáž u jednoho z nejstarších evropských výrobců vitráží. „I když se v řemesle fajnovosti dědí z otce na syna, přičichla jsem tam k mnohému a byl to pro mě obrovský impulz opustit stávající práci,“říká loňská živnostnice roku. Nakonec je ale ráda, že jí v Německu neodkryli vše. „Jak jsme léta hledali a dumali nad postupy starých mistrů, přišli jsme na spoustu nových zajímavých způsobů, které neustále inovujeme,“pochvaluje si.
S manželem Richardem se skvěle doplňují. Její doménou jsou návrhy, zatímco Kanta coby absolvent strojní fakulty následně řeší, jak je zrealizovat. „Pokaždé se směju, že něco načrtnu a manžel, protože je inženýr, by měl přece vymyslet, jak to technicky provést. A on se zlobí, co to po něm chci,“popisuje výtvarnice. „Možná si za to ale mohu trochu sám, jelikož vždy říkám, aby se neohlížela, zda to je proveditelné, protože to svazuje ruce. Lepší je cestu výroby najít anebo návrh omezit zpětně,“nastiňuje Richard Kanta. Původně přitom manželce pouze pomáhal a o zapojení do byznysu, který zprvu spíše dotovali, nechtěl příliš slyšet. Jenže jak zakázek přibývalo, nic jiného mu nezbylo.
„Tenkrát jsme byli mladí a naivní, plni entuziasmu, chtěli jsme. V dnešních podmínkách bychom už asi nezačínali. Byl jsem klidný, že když nám to nepůjde, vrátím se do fabriky. Dnes bych váhal, ve strojařině mi ujel vlak. Na druhou stranu ve svém oboru už máme zkušenosti a spoustu stálých zákazníků, v branži něco znamenáme,“přemítá.
Výtvarnice to měla o to těžší, že musela skloubit práci s péčí o čerstvě narozeného potomka i o domácnost. Naštěstí vypomohly babičky a tety. „Teď mám na tvoření zdánlivě více času, ale zase přibylo úředničiny, například fungujeme ve čtyřech sazbách DPH. Než abychom mohli přilepšit zaměstnancům, nezbývá nám než platit řadu odvodů a vysokých výdajů,“říká Jitka Kantová s tím, že v malé firmě s osmi zaměstnanci musí řadu povinností zastat sami. Sama se věnuje objednávání materiálů, obsluhuje zákazníky v lubenecké prodejně, vyřizuje e-shop.
Hledá se šikovný návrhář
Na navrhování nových vitráží přitom potřebuje klid. Zpravidla o nich dumá v noci a brzy ráno se probouzí s novými náměty. Oproti tomu její manžel je sova a s oblibou ponocuje. „Nejhorší je, když mám něco rozmalováno na sklo, a než tu vyřídím klienta, barva uschne. To pak mohu začít od začátku,“stýská si Kantová. „Kéž bychom měli nějakého nadaného studenta,“přemýšlí nahlas.
„A vy byste k tomu někoho pustila?“nabízí se otázka, která oba manžele rozesměje. „Ovšemže ano, kdybych věděla, že je opravdu šikovný a mohla mu důvěřovat,“přikyvuje umělkyně. Manžel Richard tomu ale ani trochu nevěří. „Úskalí tkví v tom, že si člověk musí nejprve v hlavě srovnat, že to tak skutečně chce. I mně zpočátku dělalo problém delegovat práci v dílně na ostatní lidi, protože vy víte nejlépe, co je nejdůležitější, a znáte všechny nuance. U ostatních musíte skousnout drobné nedostatky,“říká Richard Kanta.
SkloArt si jakožto malá firma nemůže dovolit platit čerstvého absolventa bez zkušeností. Na druhou stranu je to začarovaný kruh, protože ten nemá kde praxi získat. K proniknutí do řemesla jsou potřeba měsíce a roky, práci na památkách si člověk osvojí až tak po deseti letech.
Když Kantovi v roce 1995 začínali, vitrážnictví se u nás nevyučovalo. Aby se mohli věnovat restaurování památek, potřebovali ovšem specifický výuční list. „Získali jsme jej na sklářské škole ve Valašském Meziříčí, kde fungoval obor malíř skla porcelánu. Na oplátku si u nás tamní profesoři udělali stáž a mohli si pak otevřít obor vitrážnictví. Dnes se vyučuje také v Kamenickém Šenově a v Novém Boru, je vidět, že obor znovu ožívá,“těší Jitku Kantovou.
Možná že začas najde nástupkyni v pětileté vnučce. Zatím ve firmě působí starší syn, vyučený sklář. V zárodku firmy Kantové pomáhali rodiče. „Moc si to užívali, protože celý život za komunistů chodili do práce. Teď měli konečně volnost, koupili si vozík za auto a jezdili po Německu. Maminka dělá šperky dodnes, může si tak přivydělat k důchodu. Držíme hodně při sobě,“popisuje Kantová. Stejně tak v lubenecké manufaktuře potkáte její sestru či manželova bratra.
Tiffany technika je jemnější Richard Kanta vzpomíná, jak se za čtvrtstoletí působení firmy změnilo vnímání vitrážových skel, a nepopírá, že na tom SkloArt má svůj díl zásluhy. „Když se dřív řeklo vitráž, málokdo si vzpomněl, že se jedná o barevná skla z kostelů. Osvěta se začala šířit až poté, co jsme jako jedni z prvních začali jezdit po stavebnických a interiérových veletrzích,“vypráví s tím, že právě zde získali spoustu zákazníků, s nimiž spolupracují dodnes.
První významnější zakázkou, kdy SkloArt získal důvěru jako neznámá firma, byla tvorba vitrážových skel na schodiště lounské základní školy v roce 1996. Nato posílali velkou zásilku do Lipska. Dnes můžete vitráže z Lubence spatřit vedle kaplí a kostelů v hotelech, v domovech pro seniory, na městských úřadech, ale třeba i v psychiatrické léčebně v Petrohradě nebo v Chrámu piva a chmele v Žatci. Kantovi nechali svůj otisk po celém světě, od Německa po Japonsko.
Kvůli složitosti motivů je zde využito jemnější tiffany techniky. Jedná se o novodobější metodu využívající samolepicí měděnou pásku, která se nanáší po obvodu sklíček a posléze se sletuje cínem. Je sice méně pevná, zato lze skla pohodlně natáčet pod úhlem, a tvořit tak kupříkladu lampy nebo šperky. Ty ale tvoří jen doplňkový sortiment firmy, vedle trhů se uplatní jako suvenýry pro turisty, kteří jezdí do Lubence na exkurze.
Pro rozměrnější realizace se používá tradiční olověná technika – návrh se musí překreslit v reálné velikosti 1 : 1 a poté se přenáší na sklo, které se obdobně rozřeže, aby se jednotlivé dílky zase skládaly k sobě jako puzzle. Kusy skla se prokládají olověnými pruty, za pomoci kladiva se stlučou a poté se pájkou sletují k sobě, což z metody dělá fyzicky náročnou práci.Pokud se na kousky skel ještě maluje, používá se v terpentýnovém oleji rozemleté borité sklo s oxidy kovu.
Bývaly doby, kdy firma zaměstnávala 18 lidí, tenkrát dodávala jednoduché vitráže do dveří nizozemskému partnerovi. V době ekonomické krize v roce 2008 ale Nizozemci upřednostnili Čínu. „Měli jsme štěstí, že řada zaměstnanců tehdy končila sama a nemuseli jsme propouštět,“vzpomíná Kanta. Dnes už Nizozemci vitráže zase odebírají, i když méně.
Když se před čtvrtstoletím začali manželé Kantovi věnovat restaurování a zakázkové výrobě vitráží, lidé si pod slovem vitráž vybavili jen barevná sklíčka v oknech kostelů. Dnes je pod značkou SkloArt instalují do moderních hotelů, veřejných budov i soukromých příbytků.
Odborníci na stropy
V současnosti v zakázkách firmy mírně převažují individuální zakázky pro soukromý sektor nad restaurováním pamětihodností. „Poslední dva roky se to trochu lepší, v minulosti platilo, že když se opravuje památka, v prvé řadě se hledí na střechu, statiku, odvodnění, a teprve pokud zbyly peníze, investuje se do vitráží,“vysvětluje podnikatel s tím, že v současnosti pracují na objemnější zakázce do New Yorku i do Moskvy.
„Krize nás naučila se specializovat na velmi sofistikované zakázky, to bude asi naše další cesta do budoucnosti,“míní Kanta. Obrat SkloArtu se pohybuje kolem šesti milionů korun ročně.
Vitrážové stropy jsou segmentem trhu, který manžele pohltil. „Není to práce pro každého, která by se dala sekat jako Baťa cvičky. Je tam spousta nuancí, na které je třeba dbát, musí to být festovní, kvalitní řemeslo,“podotýká vitrážník. Musí se zhodnotit nejen statika, ale často i vyřešit osvětlení.
Výroba jednoduššího stropu může být hotová do měsíce, ale třeba zhotovení kopulovitého stropu šest krát osm metrů na Slovensko trvalo od návrhu po realizaci rok a půl. Podobně široké rozpětí se týká cen, tu ovlivňuje nejvíc pracnost, tedy počet použitých skel, ale i volba materiálů. Záleží, zda se použije běžné sklo, nebo ručně dělané waldsassenské, které ve vitráži probouzí život. „Pak tabulka metru čtverečního skla nestojí tři tisíce bez daně, ale čtyřikrát tolik,“nastiňuje Kanta.
Muzeum vitráží
O restaurování manželé hovoří jako o vysoké škole svého uměleckého řemesla. Snaží se zachránit každý kousek skla, protože staré sklo je na vitrážích to nejvzácnější. „Olovo zkoroduje a vlivem povětrnostních podmínek ztrácí na pevnosti, olověná osnova se rozpadá a krásné sklo vypadává, většinou se musí po 60 až sto letech vyměnit,“popisuje Kanta. A tak když zachraňovali kostel ve Všehrdech se sklem od Santiniho z roku 1734, museli se sklíčky zacházet doslova v rukavičkách.
Kantovi jsou velkými lubeneckými patrioty a s nadšením se snaží obec zvelebovat. Již se jim povedlo opravit unikátní romantickou rozhlednu, nyní pracují na renovaci místního gotického kostela. Také proto, aby si na sebe dokázal vydělat, vzniká v něm v Evropě unikátní muzeum vitráží. „K vidění v něm bude mimo jiné obrovský strop, kdy se nám dostala do ruky pozůstalost po starém vitrážníkovi z Karlových Varů, panu Kabešovi, který v 50. letech sňal skleněné vitráže z dnes už neexistujícího kostela v Doupovských horách. Ty zrestaurujeme,“láká k návštěvě Jitka Kantová.
Autorka je spolupracovnice redakce